Justitz Alfréd (1879 – 1934)

„…k umění a tvoření patří štěstí a veselá mysl…“

Alfred Justitz se narodil 19. července 1879 v obci Nová Cerkev, která se nachází v blízkosti Pelhřimova, jako třetí dítě v rodině venkovského lékaře. Byl to významný český malíř, grafik, ilustrátor a i navzdory skutečnosti, že se v životě i práci držel v ústraní od všech progresivních trendů vyvíjejících se před a krátce i po první světové válce, se stal spoluzakladatel moderního českého malířství přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Své studium započal na jihlavském gymnáziu. Po maturitě v roce 1900 byl přijat na České vysoké učení technické v Praze k profesoru Janu Kotěrovi, který vyučoval architekturu. Právě zde začal Alfréd Justitz svou cestu za uměním.

Ještě v témže roce však přešel na speciálku žánrové malby na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Maxmiliána Pirnera, kde setrval následující dva roky. V roce 1902 přešel do ateliéru profesora Františka Thieleho. Akademii ukončil v roce 1905. Ve stejném roce odešel studovat do Německa nejdříve na Akademii v Karlsruhe k profesoru Ludwigu Schmid-Reutteovi a poté do Berlína k profesoru Wilhelmu Trübnerovi.

I po studiu byl neustále veden k dokonalé malbě. Nezamiloval se však do honosné, vyumělkované akademické malby, nýbrž jej okouzlila chladnost a přesnost antického umění a ještě za dob studia věnoval svůj čas přesnosti malby ve stylu Jeana Ingrese, Hanse Holbeina a Pierra Puvis de Chavannese. Tato škola života nezůstala bez užitku. Udělala z Justitze vynikajícího a zručného kreslíře se smyslem pro přesnou linii a jednoduchost.

Jak již bylo řečeno, stranil se Alfred Justitz veškerého společenského dění a dokonce i progresivního vývoje v umění vůbec. Ani výstavy zahraničního umění, které se konaly v letech 1905 a 1907, a které ovlivnily takřka celou zakládající generaci moderního umění, nezanechaly v Justitzovi ani nejmenší dojem. Do jisté míry je to i pochopitelné. Umění Edvarda Muncha, který byl hlavní protagonista výstav, byl stejně jako ostatní francouzští impresionisté vzdálen Justitzově představě o umění. Proto je i zařazení Justitzovi tvorby do dějin umění velice obtížné.

Na své cestě umění byl od počátku až téměř do samého konce z vlastní vůle osamocen. Vyhnul se všem uměleckým vlivům počátku dvacátého století. Zatímco jeho vrstevníci ze spolku avantgardního umění Osma vášnivě reagovali na projevy moderní evropské malby u Muncha a později u představitelů kubismu, Justitz stále následoval svou vlastní cestu skrze problémy moderního umění. Nezapadl ani do Skupiny výtvarných umělců. Taková možnost spontánního projevu přinesla řadu vynikajících obrazů (Zátiší s mrtvými zajíci, Samson a Dalila, Únos, Bitva o prapor).

Zlom přišel v roce 1910, kdy odcestoval Alfred Justitz do Francie, kde se v pařížských galeriích setkal s díly Honoré Daumiera a Eugèna Delacroixe. Vymanil se tak z vlivu ryze školních vzorů a nadále se ubíral cestou umělce, který se snažil nahlížet na umělecké dílo jako na předmět reálné objektivní skutečnosti, která se nesnaží napodobovat, ale řídí se vlastními osobitými výtvarnými zákonitostmi. Kolem roku 1912 našel Justitz zalíbení v dalším z francouzských malířů. Byl jim Paul Cézanne.

Ještě před začátkem První světové války namaloval Justitz několik lyrických obrazů, ve kterých se snažil vyjádřit svou touhu po klidu, prostotě a jednoduchosti (Koupání, 1912; Dělník, 1913; Krajina s kozami, 1913; Muž s beranicí, Dvě dívky u stolu, Sedící děvčátko). S příchodem roku 1914 se v malířově tvorbě začaly objevovat znaky kubismu (V přírodě, 1914), které sílily ještě ke konci druhé dekády dvacátého století (Poslední večeře, 1918; Útěk do Egypta, 1918) a projevovaly se i v průběhu dvacátého století.

Justitzovu slibně se rozvíjející kariéru malíře však přerušila První světová válka, během které nemaloval. Musel narukovat do armády a sloužit jako voják nechápajíc smysl takto otřesné události. Veškeré zážitky, které během dní strávených na frontě v příkopech prožíval, v něm nevyvolaly sebemenší touhu po jejich zachycení. Válka však nečekaně urychlila utváření jeho názorů na umění.

Po jejím skončení se v jeho práci začaly zřetelně projevovat dvě určité tendence. Na jedné straně usiloval o kreativní řešení výtvarného plátna ve stylu Césannovských zásad, které jej mnohdy zavedly až k formalismu, a na straně druhé se snažil využit expresionistických tendencí, které se v českém malířství dostávaly do popředí.

V průběhu dvacátých let pokročil Justitz k dalšímu zlomovému bodu jeho tvorby. Stalo se to po návštěvě Paříže v roce 1923, kde poznal dílo malíře André Deraina a jeho neoklasicismu. Malíř jako by už dříve tušil, kam se jeho práce ubírá. Důkazem může být obraz s názvem Zátiší se židlí u stolu. Dřívější plynulou a jasnou koncepci obrazu nahradila nová perspektiva. Plocha obrazu je přerušována mnoha předměty a není možné si nepovšimnout důrazu, který kladl na zachycení hutnosti jednotlivých děl.

Do popředí Justizova zájmu se dostává posedlost barevností a objemem. Hlavními motivy jeho práce se staly zátiší a krajiny (Květiny ve džbáně, Zátiší se džbánem). Další díla vznikala již pod vlivem tvorby André Deraina (Alej, 1924; Rozcestí, 1924). Kromě toho došlo v Justitzově tvorbě také k syntéze dvou směrů. Díla vytvořená v průběhu dvacátých let spojovala prvky ryze kubistické s prvky neoklasickými (Batseba, 1927; Ženský akt, 1930; Žena v křesle, 1930). Bez bázně můžeme tato díla považovat za nejhodnotnější z Justitzovy tvorby.

V průběhu dvacátých let vznikla i celá řada portrétů (Mladá dívka, 1924; Hlava dívky, 1925; Dítě s papouškem, 1925).

Koncem dvacátých let opustila Alfréda Justitze touha po hutnosti a prostorovosti. Vystřídala ji nová, dávno zapomenutá, barevnost v jiskřivých tónech (Zátiší se džbánem a košíkem ovoce, 1929; Zátiší se šachovnicí, 1930). V roce 1929 se stal dokonce členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Následující léta se věnoval rozvoji figurálních kompozic. Nikdy dříve si nebyl jistější svou prací tak, jako teď na sklonku svého života. V roce 1932 dospěl k vrcholu své tvorby. Téhož roku odjel na Slovensko, kde těžce onemocněl. Od té doby již nemaloval.

Alfréd Justitz zemřel v bratislavské nemocnici 9. února 1934.

Za zmínku jistě stojí i jeho grafická a ilustrační činnost. Jeho kresby ozdobily například román Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga.