Bartovský Václav (1903 – 1961)

Václav Bartovský patřil mezi uznávané české malíře. Do povědomí veřejnosti se dostal také jako ilustrátor a výtvarný publicista. Narodil se 22. srpna 1903 v Praze – Vršovicích. Zde v Praze také celý svůj život žil. Pocházel z chudé, proletářské rodiny, což zapříčinilo, že se k malbě dostával převážně jako autodidakt bez jakéhokoliv soustavného školního vzdělání. I přesto však dosáhl profesionální úrovně. Ve dvacátých letech chvíli studoval na soukromých malířských školách pod vedením kreslíře Rudolfa Vejrycha a malíře Jaroslava Poše.

Plně na výtvarnou scénu vstoupil až v roce 1927, kdy mu Krasoumná jednota v Praze uspořádala první výstavu. Během let 1928 – 1929 se díla Václava Bartovského poprvé sblížila s českým moderním uměním. To především díky výtvarnému poetismu a proudu české civilizační malby. V tomto období se Bartovský často stýkal se svým přítelem Z. Rykrem, což bylo poznat i z jejich tvorby, která se v této době nesčetněkrát setkala.

Václav Bartovský začal hledat vlastní výtvarnou cestu během třicátých let. Z počátku se nechal unést kubismem a jeho prostorovou skladbou, později proudem imaginativní malby a surrealismu. Velmi důležitým východiskem se pro něj stala díla Matisse, který na Bartovského udělal dojem svou barevnou prostorovou kompozicí. Díky tomuto se v Bartovském vykrystalizoval jeho subjektivní umělecký styl, v němž se spojoval jeho postoj ke skutečnosti s pevně danými pravidly.

Čtyřicátá léta byla pro Bartovského obdobím tvůrčí krize. Ta byla způsobena smrtí matky a ztrátou ateliéru. Během čtyřicátých let se Bartovský soustřeďoval zejména na civilní tématiku. Maloval interiéry, které oživoval postavami, jejichž početnost se zvyšovala, maloval pražské ulice a kavárny. Ve svých dílech zaznamenával pouze ty znaky, které byly pro něj důležité z hlediska významu díla. Jeho obrazy na sebe upozorňovaly především střídmou barevnou paletou a velmi průzračnou řídce nanášenou barvou. Obrazy ze čtyřicátých let jsou vlastně vyjádřením pocitů člověka, žijícího uprostřed civilizace. Během let 1940 – 1947 vytvořil Bartovský svá vrcholná díla. Tuto velmi plodnou éru uzavřela výstava jeho obrazů v Topičově salónu.

Začátkem padesátých let se Bartovský zaměřil na tvorbu portrétů (Adriena Šimotová nebo Jiří John). Koncem tohoto období se vracel zpět k civilizačním námětům a posouval se zde přímo do jádra lidského pouličního shonu. Začal se také uplatňovat i jako výtvarný publicista. Psal články o významných osobnostech českého i zahraničního umění a recenze výstav, které zveřejňoval v denním tisku.

Za svůj život se Václav Bartovský zúčasnil mnoha samostatných výstav. První výstava se konala roku 1927 v Domě umělců v Praze a pořádala ji Krasoumná jednota pro Čechy. V roce 1948 pořádal XXXI. výstavu Topičova salonu v Praze. Po jeho smrti se uskutečnoilo několik výstav, a to například v roce 1962 výstava v Brně v Galerii Jaroslava Krále. O rok později to byla expozicev Galerii československý spisovatel v Praze. Roku 1964 se pořádala výstava v Domě umění v Ostravě. Roku 1983 se v Ústředním domě železničářů v Praze pořádala výstava, na niž se vystavovala díla Václava Bartovského z let 1927 – 1960. Samostatné výstavy zakončila prezentace Bartovského děl roku 1985 v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích.

Roku 1948 se stal Bartovský řádným členem Umělecké besedy a byl i členem skupiny UB 12.

Václav Bartovský zemřel 8. srpna 1961 ve Vůsí u Milevska.