Bauch Jan (1898 – 1995)

Člověk má nekonečně mnoho tváří a životů a pravda má mnoho podob.

Umění je věčný pokus překročit všechny hranice, a tato odvaha je zdrojem krásna.

Umění, kterému nikdo nerozumí, není uměním.

Jan Bauch byl významným českým malířem, sochařem a ilustrátorem. Narodil se 16. listopadu 1898 v Řetězové ulici v Praze na Starém Městě. Pocházel z rodiny řezbáře. V otcově dílně, kde se zhotovoval nábytek pro bohaté a další umělecké předměty, se formovala chlapcova osobnost a jeho smysl pro vizuální vnímání tvarů a plasticity. Jan Bauch byl všestranným umělcem 20. století, který svou jedinečnosti přispěl výrazně k rozvoji české kultury.

Bauchovy umělecké sklony se projevovaly již na měšťanské škole, kdy se zajímal především o kreslení. Své umělecké studium však započal až po získání výučního listu v řezbářské dílně svého otce v Krakovské ulici a to na Umělecko-průmyslové škole v roce 1914. Vstoupil tak do všeobecné školy profesora Emila Dítěte, který svým studentům poskytoval potřebné výtvarné základy. Ty demonstroval především požadavky na přesnost kreseb a věrohodnost záznamů viděného. Po necelých dvou letech byl však Bauch nucen kvůli válce studium na čas přerušit.

Válečné období vnímal Bauch jako další kapitolu svého života, která výrazně pomohla k formování jeho vlastní osobnosti. Na rozdíl od jiných autorů nevnímal válku z hlediska utrpení, smrti a její surovosti, ale spíše jako znevážení lidské existence, která ztratila svou hodnotu, ukázku lhostejnosti a nepochopitelný akt beztrestného lidského chování, jako odraz mravní zkaženosti lidstva.

Ke studiu se vrátil v roce 1919. Nastoupil opět na UMPRUM a stal se žákem profesora Vratislava Huga Brunnera, člověka velice inteligentního a umělecky nadaného. Navzdory otevřenosti a tolerantního vztahu ke studentům, ke kterým se choval velmi přátelsky, jim však přes svůj výrazný výtvarný rukopis a osobité umělecké názory nedokázal objektivně otevřít svět umění. Jan Bauch své studium na UMPRUM ukončil v roce 1921.

S vysokým očekáváním dále pokračoval v letech 1921-1923 na grafické speciálce pražské Akademie výtvarných umění pod vedením svérázného umělce Maxe Švabinského. Ten působil na studenty vysloveně buržoazním dojmem s notnou dávkou elegance a suverenity. Neměl tak přátelský vztah se svými žáky jako předchozí učitelé, a ačkoli Bauch uznával Švabinského přínos v dějinách výtvarného umění, s jeho dílem se nedokázal příliš ztotožnit. To byl také jeden z důvodů, proč akademii dobrovolně opustil.

Studium ukončil v roce 1923 s pocitem nedotvořenosti vlastní umělecké osobnosti, kterou do té doby provázel pouze nesouhlas a protest vůči tehdejším výukovým metodám. Z hlediska uměleckého života žil Jan Bauch doposud spíše jako samotář uzavřený do sebe, který hledal nové možnosti výtvarné realizace. Důležitým mezníkem v umělcově vývoji byla proto podnětná výstava francouzského umění, která se konala v roce 1923 v Obecním domě. Bylo to jedno z prvních seznámení Jana Baucha se světovým uměním, které znával pouze z uměleckých časopisů a reprodukcí. Z malířů byli představení např. Manet, Gogh, Cézanne, Derain, Matisse, Picasso, Daumier a další. Zahraniční umělci se již dokázali oprostit od ustálených konvencí a vnést do moderního umění své vlastní myšlení, svou fantazii a avantgardní vidění současného světa.

Své umělecké sklony začal Bauch utvářet již jako kluk vyrůstající na Starém městě v Praze, ještě v době hlubokého Rakouska – Uherska, kde se procházel se svým otcem. Inspirovalo jej především architektonické goticko – barokní prostředí a atmosféra chrámových interiérů. To se stalo inspirující sílou mnoha začínajících umělců, Baucha nevyjímaje. Zásadním zážitkem bylo pro Baucha úchvatné panorama Karlova mostu s alejí kamenných soch, ve kterém se snoubí krása tradiční české gotiky a barokního umění.

Z počátku tíhla jeho tvorba ke znakům kubismu, který se šířil do Českých zemí společně s konstruktivismem jako revolta secese jak v architektuře, tak ve výtvarném umění. Změny byly citelné i na akademické půdě, kde vlna studentů pozvolna opouštěla tradiční akademismus a propadala více do vývoje moderního umění.

Kariéra začínajícího výtvarníka však nebyla lehká. Proto se i Jan Bauch po studiu živil, jak se dalo. Pracoval na různých reklamních materiálech pro pražskou lakýrnickou firmu, na sgrafitech nebo jako asistent sochaře Otty Gutfreunda. Během toho seznamoval s tvorbou dalších českých umělců, jako byli Emil Filla, Jan Zrzavý, Bohumil Kubišta nebo Rudolf Kremlička, avšak stále si zachovával převážnou názorovou samostatnost. Veliký vliv na Bauchovu tvorbu měl především posledně jmenovaný umělec, Rudolf Kremlička, jehož přátelství si Bauch nesmírně vážil, a který svou noblesou, nenapodobitelným stylem a jeho poznámkami spíše k životu samému, nežli k umění, spolu-utvářel Bauchovu uměleckou osobnost.

Zatímco se však Kremličkův styl orientoval především na zachycení těch nejjemnějších koloristických substancí a harmonických kompozic, které odrážely bezprostřední odraz viděného, Bauchovi se tento styl příčil. Byl zastáncem spíše hmotné malířské práce, ve které je dobře viditelná ruka, která obraz vytvářela. Zde se projevovala především malířova náklonnost a spřízněnost k sochařským pracím.

Také svým citem pro bohaté barvy a dynamické linie se Bauch určitým způsobem odlišoval od ostatních umělců. Přes všechno hledání a nejistotu se nejvýrazněji propracoval k expresi. Později se v jeho dílech začaly prosazovat i znaky jiných uměleckých směrů jako neoklasicismus a surrealismus. V průběhu třicátých let však již umělcova tvorba nasvědčovala tomu, že se bude vyvíjet svou vlastní cestou. Základní tematické okruhy přelomu dvacátých a třicátých let, jakými byly krajiny, zátiší a figurální obrazy (Zátiší s rybičkami, Ležící akt), rozšířil o složitější figurální kompozice (Adam a Eva) a o pražské náměty (Hradčany). Bauchova tvorba je známá svou spontánností a expresivním vyjádřením citovosti, která mu pomohla překonat i negativní vlivy 20. století a promítla se nesmazatelně do jeho práce.

Nepopíratelný vliv na jeho tvorbu měla Druhá světová válka, kdy toto období popisuje jako jedno z nejtěžších. Není proto divu, že s jejím příchodem je spojeno i období Bauchovy krize spojené s potřebou vyjádřit prvotní a nejsilnějšími pocity a to strach, úzkost, zoufalství a beznaděj. Ve svých dílech, Kristus na hoře Olivetské z roku 1939, Ukřižování nebo Poslední večeře, se snažil zachytit často vyjadřovanou náboženskou symboliku utrpení a úzkosti. Kromě tohoto se Bauch stále intenzivně věnoval krajinomalbě a mezi jeho hlavní témata patřil i ženský akt. K Bauchovým nejznámějším malířským dílům tohoto období patří zejména Loreta (1942), Týnský chrám (1943), Zátiší s ovocem (1942) a Akt (1942).

V době poválečné se hlavním tématem Bauchovy tvorby stalo městské prostředí, což také dokládá výstava pořádaná v roce 1956, kde většina vystavených exponátů zachycovala pražské scenérie (Praha ze Strahova, Křižovnické náměstí, Týnský chrám a další). Na přelomu padesátých a šedesátých let se v popředí Bauchova zájmu objevilo nové téma, které se poté sporadicky objevovalo i v následujících letech. Byly to náměty z prostředí cirkusového, artistického (Červený trikot, Černý trikot, Tři artisté, Akrobat, Dva klauni). Ojediněle se také navracel k tématům protifašistickým (Válka, Gott mit uns) a menší podíl na jeho tvorbě měly i portréty (K poctě sochaře Otty Gutfreunda, Autoportrét, Dívčí hlava, Podobizna starého muže).

Známá je také jeho ilustrátorská činnost a dekorativní tvorba, které Jan Bauch považoval za další způsob malířského umění. Převážně během padesátých a šedesátých let se stal autorem ilustrací např. k Básním Francoise Villona, historického románu Victora Hugo „Chrám Matky Boží v Paříži“ nebo knihy známého irského spisovatele Oscara Wildea „Salome“. Z dekorativní tvorby jsou nejznámější účast v soutěži o vytvoření hlavního okna v chrámu sv. Víta v roce 1932 nebo poválečná práce na tvorbě oken pro arkýř v pražském Karolinu.

Jeho činnost však nekončila pouze u obrazů a ilustrací. Navzdory samotářskému životu se Bauchova třicátá léta zakládala na přátelství se sochaři a studování osobitosti jejich tvorby. Úzké vztahy udržoval zejména s Ottou Gutfreundem, Karlem Pokorným a dalšími českými sochaři.

Potřeba zhmotňovat své malby, uspokojovat touhy po prostorové trojrozměrnosti a již jeho utužovaný sklon k plastickému projevu se u Baucha projevil v další umělecké činnosti, kterou bylo sochařství. Proslavil se zejména jako sochař inspirovaný ženskou krásou, kterou považoval za prazáklad všech tvarů, představitelku a zdroj erotické přitažlivosti, ztvárněnou v dílech jako Sedící dívka (1930) a Myjící se dívka (1930). Znovu se k sochařství intenzivněji navracel v šedesátých letech (Ležící akt, Milenci).

Během své umělecké kariéry se Jan Bauch stal členem nejznámějších uměleckých spolků své doby, Umělecké besedy a Spolku výtvarných umělců Mánes, do kterého byl přijat na doporučení Emila Filly. Po Druhé světové válce (od roku 1946) působil sám dvanáct let jako docent na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Za svou uměleckou činnost byl v roce 1977 povýšen titulem národního umělce.

Zajímavým zpestřením Bauchova života byly cesty do zahraničí, které výrazně ovlivnily jeho pohled na umělecký svět. Z počátku své cesty podnikal především do Francie (poprvé v letech 1927 – 1928), Nizozemí a Itálie, kde se seznamoval s vývoje moderního umění, a později do Řecka (1957), kde mnoho umělců hledalo počátky umění a prvotní inspirace po prožitých útrapách 20. století. Není proto divu, že antické umění Baucha doslova uchvátilo svou kulturou a bohatou historii a inspirovalo jej k tvorbě řady obrazů a plastik. V roce 1967 vedly jeho cesty až do kanadského Montrealu, který se stal rovněž inspirací několika děl.

Neméně důležitou měrou je jméno Jana Baucha spojeno s katedrálou sv. Víta v Praze a katedrálami vůbec (Detail katedrály, 1969; Vstup do chrámu, 1973). Jeho zaujetí pro tyto gotické stavby můžeme vidět v již zmíněné snaze zapojit se do soutěží o vyzdobení svatovítské katedrály, nebo v ilustraci známého románu Victora Huga Chrám matky boží v Paříži, kde Bauch mistrovsky zachytil motiv velkolepé pařížské katedrály.

Během svého života se Jan Bauch, ať už osobně nebo v zastoupení svým dílem, zúčastnil mnoha domácích i zahraničních výstav. Jeho obrazy a plastiky se nachází ve sbírkách téměř všech významných českých metropolí.

Jan Bauch zemřel 9. ledna 1995 v Praze ve věku 96 let.