Bělocvětov Andrej (1923 – 1997)

Andrej Bělocvětov, původním jménem Belotsvetov – Theakston, byl významný český malíř a grafik 20. století. Narodil se 8. října 1923 v Praze. Pocházel z rodiny bohatého podnikatele a klavírní virtuózky. Rodiče se seznámili v Argentině.

Mladý Bělocvětov začal své studium v roce 1933 na ruské gymnázium v Praze, přesněji v ateliéru ruského malíře Grigorije Musatova, který přišel do Československa ve svých 31 letech. Současně však docházel do ateliéru jednoho z nechlebových žáků Nikolaji Bakulinovi. V roce 1938 nastoupil ke studiu pražské Státní grafické školy v ateliéru profesora Josefa Solara, kde setrval do roku 1940. Po druhé světové válce nastoupil, díky svému talentu, bez přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se věnoval umění v ateliérech profesorů Vlastimila Rady a Emila Mináře. Studium však z vlastní vůle nedokončil.

Svůj život prožil Andrej Bělocvětov v Praze, kde žil a tvořil. Seznámil se tam s největšími osobnostmi české umělecké sféry druhé poloviny 20. století. Od roku 1943 se pravidelně účastnil výstav Umělecké besedy. Znal se také s členy skupiny Máj 57, které se stál i členem a pod její záštitou vystavoval do roku 1965 jak kolektivně tak samostatně. Významnou roli v životě malíře Bělocvětova sehrálo přátelství s fotografem Josefem Sudkem.

Celková tvorba Andreje Bělocvětova prošla v průběhu jeho života řadou změn od surrealistických tendencí až po expresivní abstrakci. Přitom však vstřebával přesně to nejpodstatnější, co česká malba 20. století mohla nabídnout. Jedinečnou syntézou zmíněných způsobů uměleckého vyjádření dokázal vytvořit svůj odkaz v podobě velké sbírky uměleckých děl. Tvorba byla pro něj nad veškeré vztahy. Nelze řící, že se doslova stranil veřejnosti, jelikož byl členem několika význmaných uměleckých spolku, avšak cíleně nevyhledával žádné kontakty v umělecké oblasti, ani se nesnažil proniknout se svým dílem k široké veřejnosti.

Rozsah umělcovy tvorby sahal od portrétů, krajinomaleb, zátiší, až po zachycování městské scenérie. Od konce třicátých let můžeme v Bělocvětově tvorbě najít portréty, figury, zátiší a krajiny. Tématem portrétu se mu nejčastěji stávaly zpěvačky z Národního divadla, které docházely za jeho matkou – klavíristkou do bytu na Starém Městě. Někdy v té době začal malovat také autoportréty.

V průběhu čtyřicátých let se Bělocvětov věnoval nejrůznějším malířským technikám. Od lehkosti impresionismu, kolorismu pařížské školy až po okrajovou podobu kubismu. Práce konce čtyřicátých let a padesátých let je úzce spojena s českým surrealismem a se surrealistickými kompozicemi Salvátora Dalího (Hlava blázna, Milenci v horách). Autor nadále rozvíjel své portrétistické dovednosti a figuru v duchu Picassova klasicismu. Portrétní tvorba dosahovala v padesátých letech svého prvního vrcholu. Námětem mu posloužila zejména rodina (Lesní královna, Dítě s moučným fantomem). Modely jeho portrétů mu kromě rodiny byli i blízcí přátelé např. Josef Sudek, Richard Fremund, Jitka Kolínská a další členové skupiny Máj.

Šedesátá léta určila další vývoj v Bělocvětově tvorbě. Na jedné straně pokračoval v duchu klasicismu a na straně druhé pronikl do českého informelu (Žabí tůň, Žena s dětmi). Koncem šedesátých let a příchodem normalizace se veřejná prezentace Bělocvětových děl značně omezila. Tématem děl tohoto období se stala každodenní realita v normalizační československé společnosti. Motivy byly jednoznačné a snadno čitelné (Státní návštěva). Počátkem osmdesátých let vznikaly velké počty kuchyňských zátiší. Tuto tématiku malíř vnímal jako odpočinek a jakousi podobu uniku od tíživé reality doby (Zátiší s lahví a pórkem, Sklenice na okně, Plamen a voda). Koncem osmdesátých let se zabýval tématem smrti (Tanec smrti, Odchod, Vdova).

Znovu na veřejnosti se objevil až v devadesátých letech, kdy se postupně uzavírala poslední kapitola umělcovy tvorby. Práce tohoto období je charakteristická zásadní změnou výtvarných prostředků. Stavba obrazu se vyznačovala plochou, kterou upřednostnil před objemem. Změnilo se i barevné složení obrazu, kde pracoval především s kontrasty jasných tónů barvy (Jarní žena, Tři grácie).

Jak již bylo okrajově zmíněno, svou výstavní činnost zahájil Andrej Bělocvětov již za protektorátu jako host Umělecké besedy, kde zaujal svými krajinami. Další výstavy následovaly v padesátých letech, kdy se svou tvorbou přiblížil k surrealismu. Na prvních výstavách pořádané skupinou Máj 57 v pražském Obecním domě, představil Bělocvětov největší prezentaci výtvarných děl ze všech zúčastněných umělců. Svou asi nejvýznamnější kolekci děl představil v roce 1978 na výstavě v Národní galerii, kde byla vystavena pozůstalost Josefa Sudka. Ještě rok před svou smrtí uspořádal Andrej Bělocvětov svou poslední samostatnou výstavu v Lichtenštejnském paláci v Praze.

Andrej Bělocvětov zemřel po dlouhé nemoci 19. dubna 1997 v Praze.