Beran Zdeněk (1937 – 2014)

Zdeněk Beran, jeden z nejvýznamnějších umělců české výtvarné scény, malíř, pedagog, tvůrce objektů a instalací, odborný publicista, se narodil 7. března 1937 v malé vesničce Dolní Dobrouči v Čechách.

Své výtvarné vzdělání získal na Výtvarné škole v Praze na Vinohradech, kde studoval u profesora Zdeňka Baláše v letech 1952 – 1956. Poté nastoupil v roce 1956 jako student na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru nástěnné a monumentální malby profesora Vladimíra Sychry, kde setrval až do roku 1962.

Ještě co by student Akademie výtvarných umění stál Zdeněk Beran na počátku šedesátých let u zrodu českého informelu či nové strukturální abstrakce, která tak zavrhla jakékoli pokračování předválečného umění a obrátila svou pozornost k novým tendencím vývoje českého umění. Beran se tak zařadil do skupiny účastníků neveřejných konfrontací, které se konaly počátkem šedesátých let a uvedly svou specifickou podobu informálního umění. Staly se tak kolébkou nové etapy českého umění.

Ve svých nerozhodných počátcích (koncem padesátých let) Zdeněk Beran tvořil převážně figurativní obrazy nábožensky zabarveného, expresivního charakteru nebo obrazy kubistické, do jisté míry inspirované celoživotním dílem Bohumila Kubišty. V počátečních pracích najdeme i prvky zahraničního, převážně francouzského umění (G. Roualt). Dále následovalo již zmíněné klidnější, období šedesátých let, kde Beran zaznamenal svůj první debut. Společně s ostatními přívrženci Konfrontace odkryli Pandořinu skříňku v podobě Strukturální abstrakce a informelu. Reagoval tak na tíživou politickou a tudíž i životní situaci a zároveň odmítal falešnou realitu vnucovanou režimem a společně s dalšími umělci se snažil udržet krok se západním uměním.

Ve svých obrazech používal Beran zejména nepotřebného materiálu. Jako zdroj mu posloužily všední věci jako lepenka, dřevo, písek, provaz, sláma, barva, textil, solit, vata atd. Hlavním motivem těchto děl se stala destrukce a její aplikace na různé druhy struktur. Metodou asambláže tak vznikaly několikavrstvé struktury, vysoké reliéfy, z nichž vyzařovala atmosféra rozpadu, beznaděje a celkové devastace. Tato tématika se projevila i v pozdějších Beranových pracích.

V druhé polovině šedesátých let se autor částečně navrací zpět k figurativní tvorbě. I zde se však objevuje motiv sebe-destrukce, zmaru a atmosféra rozkladu. Velice výstižnou ukázkou je obraz s názvem Dýňová hlava jedince z roku 1966, kterou tvoří dvě části lebky držící pohromadě pomocí hřebů a stehů jako odraz existencionálních pocitů člověka. Asi jeho nejznámější dílo té doby nese název Rehabilitační oddělení Dr. Dr. a jeho pozdější transformace. První variace díla vznikla v letech 1970 – 1971 v prostorách jednoho pražského domu. Ta byla později v roce 1993 pohřbena do jámy v zahradě Bredovského zámku a zakryta skleněnou deskou tak, aby mohla být v roce 2000 vykopána a její zchátralé části vystaveny v Národní galerii.

V sedmdesátých letech pokračoval Beran ve svém započatém díle. Téma zmaru a destrukce se objevuje i v dalších jeho dílech (série Kufrů, 1976). V roce 1980 vystavil svá díla na výstavě konané v koncentračním táboře Terezín, který vystupňoval expresivní charakter celé kompozice. V průběhu osmdesátých let se Zdeněk Beran více zaměřil na prostorové instalace. Zároveň s tím také pronikl do dalšího uměleckého směru, jímž byl verismus. V duchu existencionální problematiky vznikaly veristické kresby s útržky lidských částí často zdeformovaných provazy a lany.

V devadesátých letech se jeho tvorba dotkla dalšího uměleckého směru, který se jako paralela k verismu šířil Evropou. Byl jim hyperrealismus. V posledních letech se Beran zaměřil na hyperrealistickou malbu nahých těl zachycených ze zadní strany, tedy převážně torza nahých zad a hýždí.

Co se týče výstav, tak této činnosti se Zdeněk Beran věnuje od počátku své umělecké kariéry, kdy se účastnil v šedesátých letech společných výstav skupiny Konfrontace. Samostatné výstavy pořádá od počátku let sedmdesátých. V roce 1987 se stal členem skupiny umělců s názvem Zaostalý a o dva roky později mu bylo uděleno stipendium The Pollock-Krasner Fondation. Od roku působí jako pedagog v ateliéru klasických malířských technik na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2006 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Svým dílem je Zdeněk Beran zastoupen v mnoha českých, ale i zahraničních galeriích. Jeho díla můžeme najit např. v pražské Národní galerii, Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, v Galerii moderního umění v Hradci Králové nebo v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. V zahraničí lze jeho práci nalézt v institucích např. Galerie Mayerischer Wald, Ministerium of the International Avantgarde v Miláně, Centre G. Pompidou a Musée National d’Art Moderne v Paříži.

Zdeněk Beran zemřel ve věku 77 let v Praze.