Boudník Vladimír (1924-1968)

Vladimír Boudník, další z řady vynikajících českých umělců 20. století a klíčová postava ve vývoji povalečné abstrakce, se narodil 17. března 1924 v Zemské porodnici v Praze, jako jediný syn Josefa Boudníka, technického úředníka, a laborantky Jindřišky Boudníkové, rozené Müllerové.

13. května 1927, po opakovaných, dlouhotrvajících pobytech v léčebnách, Vladimírův otec zemřel na tuberkulózu. Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra na směny a nedokázala se svému malému synovi plně věnovat. Odvezla proto mladého Vladimíra k prarodičům do Tovéře, malé vesničky u Olomouce, kde zůstal až do svých osmi let.

Byla to pro něj velice inspirativní doba. Své obzory si rozšiřoval jako venkovský kluk, který trávil volný čas průzkumem a poznáváním okolí dědečkova krámku se smíšeným zbožím a přilehlé návsi. Když ve svých šesti letech začal Vladimír Boudník navštěvovat obecnou školu v Dolanech, rozšířila se jeho stezka poznání i do další vesnice. Se svými prarodiči vycházel velice dobře a měl je rád, což mu pomohlo, navzdory senzitivní povaze, vyrovnat se s nedostatkem pravé rodičovské lásky.

V roce 1930 se Vladimírova matka znovu provdala za stavebního inženýra Jaroslava Zikmunda, který již měl z prvního manželství syna Jaroslava. O dva roky později, když mladý Boudník dokončil druhou třídu na dolanské obecné škole, odvezla jej jeho matka zpět do Prahy, kde nastoupil do reformní školy. Když se však nová rodina přestěhovala z Nuslí do vily v Lhotce, musel přejít do školy v Krči. Taková razantní změna moravského, vesnického prostředí za zděné velkoměsto na malého Boudníka výrazně působila.

Bylo pro něj velice těžké sžít se s novým prostředím a s prakticky cizí rodinou. Jako vesnický kluk působil trochu neohrabaným dojmem a sklízel za to posměch u svých vrstevníků. S vnějšími vlivy se Vladimír vyrovnával po svém. Postupně se uzavíral do sebe a začínal se stranit kolektivu. Nikomu si tudíž ani nestěžoval a své problémy se snažil řešit sám. Výjimkou byl jen jeho nevlastní bratr Jaroslav, kterého respektoval, a který mu byl nejbližším přítelem.

Počátkem školního roku 1935 byl Vladimír Boudník již studentem II. měšťanské školy v Praze Nuslích, kterou dokončil v červnu roku 1938. Poté nastoupil do učení na Živnostenské škole kovodělné, kde se měl vyučit nástrojařem. Praktická výuka probíhala v dílnách továrny na stavební kování Zeus v Praze. V srpnu roku 1942 mu byl udělen výuční list a o pár měsíců později i tovaryšský list Společenstva zámečníků a strojníků v Praze.

Od září nastoupil jako student na pražskou Vyšší průmyslovou školu. Mezitím se však Vladimírova matka rozvedla a společně se přestěhovali do bytu na Žižkově. V té době se již Boudník angažoval ve výtvarném umění. Kromě častých diskuzí o umění, které vedl se svým přítelem a spolužákem Karlem Beránkem, kreslil obrazy z nejrůznějšími motivy – krajiny, divadelní scény a další. V roce 1943 musel však studium přerušit kvůli totálnímu nasazení v Německu.

Do školy se vrátil až počátkem roku 1944. Přestože druhý ročník úspěšně absolvoval, školu nedokončil. Ve třetím ročníku z vlastní vůle odešel, jelikož se mu zdálo příliš zbytečné učit se něco tak nepotřebného pro jeho budoucí život. Válka však stále zuřila a Vladimírovi hrozilo další totální nasazení na nucených pracích. Aby se mu však vyhnul a nemusel odjet zpět do Německa, nastoupil jako zaměstnanec do radotínské továrny Pantof, která pro Němce vyráběla mj. důležité přístroje pro navádění letadel, což mu bylo uznáno jako náhrada za práci v Německé říši. V Radotíně působil do konce války.

V září roku 1945 nastoupil jako student Státní grafické školy v Praze do oddělení kresby. Dostal se tak do třídy profesora Rudolfa Beneše. Jelikož však bylo po válce, trvalo ještě několik let než se zejména školství vrátilo do starých kolejí a vytvořily se vhodné osnovy. Ve třídách se proto potkávaly různé generace studentů, ze kterých někteří přicházeli, druzí zase odcházeli, což také částečně bránilo navazování dlouhodobějších přátelských vztahů. Přesto všechno se Vladimír Boudník dokázal sblížit s několika svými spolužáky. Byli jimi např. Zdeněk Bouše a Jan Reegen.

V té době pracoval Boudník na svých prvních grafických listech. Aktivně se angažoval také ve věcech politických. Grafickou technikou suché jehly vytvořil v roce 1947 několik mírových výzev a provolání s názvem „Národům“. V roce 1949 maturitní zkouškou úspěšně absolvoval Státní grafickou školu. V témže roce se stal také autorem prvního manifestu hnutí, které později nazval Explosionalismus.

Tak jako každé vyjádření názoru, mělo i toto hnutí své příznivce a odpůrce. Základem této teorie bylo použití asociace jako tvůrčí metody, která měla člověka zbavit všech zábran a zavedených, letargických předsudků výtvarného umění. Svou explosionalistickou vizi realizoval přímo v pražských ulicích, kde se lidem snažil, na základě myšlenkové asociace a představivosti použité při zkoumání opadané omítky na stěnách, přiblížit svůj pohled na umění.

Dva měsíce si také pobyl na vojně, kde působil jako plukovní malíř a vytvářel obrazy pro armádní potřebu. Poté byl zbaven vojenské služby pro neschopnost k ní. V roce 1950 nastoupil jako propagační pracovník do národního podniku Kovoslužba v Praze. V průběhu roku se seznámil s Bohumilem Hrabalem a Egonem Bondym (Zbyněk Fišer), se kterými navázal mnohaleté přátelství. Koncem roku se Boudník dokonce odstěhoval do Libně do domu Bohumila Hrabala, kde spolu volně diskutovali o umění a literatuře.

V roce 1952 odešel Boudník z podniku Kovoslužby Praha a nastoupil jako soustružník ve společnosti Středočeské strojírny. Ve výtvarném umění se u něj pozvolna mírnil zájem o asociaci a interpretaci skvrn a začal se více specializovat na grafiku. Jeho současné povolání mu umožnilo vytvořit si svůj vlastní hluboko-tiskový lis, nedocenitelně potřebný pro práci grafika.

V té době již trpěl občasnými duševními depresemi a mentálními stavy, při kterých si liboval v samo-škrcení, a v hazardování se životem, čímž si navozoval extatické a inspirativní pocity. To jej přivedlo do kontaktu s několika psychiatry, kteří se kromě jeho duševního stavu zajímali také o jeho asociační umění skvrn. Ze soustružníka později přešel na profesi dílenského rýsovače. Jeho neustálý kontakt s továrenským prostředím a dělnickým povoláním vyústil v polovině padesátých let ve vznik nové výtvarné techniky nazvané aktivní grafika. Využíval při ní různé změti poškozených plechů, kusů železa, které formoval pomocí kladiva či lisu. Konečné dílo pak otiskl na papír. Jednoduchost této techniky uchvátila i mnohé dělníky, kteří tak neoficiálně vytvořili jakousi Boudníkovu školu grafické produkce. Tyto průkopnické, abstraktní kompozice neměly dosud ve světě umění obdoby a možná i proto musel Boudník na ohlas či uznání čekat několik následujících let.

V roce 1957 se Vladimír Boudník oženil s Teklou Holéniovou.

Koncem padesátých let přišel Boudník s novou technikou, kterou nazval strukturální grafika. Na části kovových matric při tom nalepoval různé materiály – brusný prach, písek, textilie, což při otisku vytvářelo originální struktury, které v divákovi evokovaly potřebu individuální obrazotvornosti.

V roce 1961 se stal Boudník členem skupiny Konfrontace. V květnu téhož roku podala jeho manželka žádost o rozvod, proti které se Boudník odvolal. To vyústilo v dlouhodobý rozvodový proces, který se táhl až do dubna příštího roku a výrazně zasáhl psychický stav umělce. V následujících letech se účastnil několika kolektivních výstav a zájem o jeho práci rostl. Vytvářel velkoformátové grafické listy, experimentoval s novými materiály a dokonce se stal v rámci arteterapie vedoucím výtvarného kroužku na pražské psychiatrické klinice.

V roce 1965 byl přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců a bylo mu přiznáno půlroční tvůrčí stipendium. Mohl si proto vzít v továrně neplacenou dovolenou a více se zaměřit na svou grafickou tvorbu. Koncem roku 1966 definitivně ukončil své působení v továrně a působil jako umělec na volné noze.

Tvorba Vladimíra Boudníka se však předčasně uzavřela, když 5. prosince 1968 po shodě nešťastných událostí ukončil svůj život. Navzdory této skutečnosti dokázal však tento nekonformní umělec zanechat po sobě odkaz nevídaných rozměrů, který přispěl nejen k rozvoji české poválečné abstrakce, ale svými průkopnickými aktivitami a tvůrčí originalitou i k celkovému rozvoji moderního umění.