Černý Karel (1910 – 1960)

Karel Černý byl jednou z nejvýznamnějších osobností českého moderního malířství dvacátého století. Jako člověk byl však velice uzavřený a samotářský.

Narodil se 19. února 1910 v Brně jako syn brněnského cukráře a obchodníka. Zemřel 18. října 1960 v Praze.

V roce 1911 se přestěhoval společně s rodiči, po úpadku cukrářské živnosti svého otce, do Prahy. Tam se však jejich životní situace příliš nezlepšila. Otec málo vydělával a po hmotné stránce se rodina příliš dobře neměla. Usadili se v jednom z typických pražských pavlačských bytů. Jako malý občas vypomáhal u stánku se zmrzlinou, aby si něco malého vydělal. Přes všechny útrapy si však dobu svého mládí zamiloval, i když jej v žádném ohledu nešetřila. Stopy dětství v chudých pražských ulicích vtiskly do jeho umění podstatné charakteristické a povahové rysy.

Známky malířského talentu se u Černého projevovaly už v dobách jeho mládí. Byl obdařen mimořádným talentem, smyslovou vnímavostí a silným intelektem. Snažil se kreslit při každé příležitosti. Ze strany rodiny se mu však velké podpory nedostalo. Pohlíželo se na to pouze jako na mladickou zálibu, která by ho měla brzy přejít. To se však nestalo.

I když muselo jít studium kvůli finanční situaci stranou a Černý musel nastoupit v patnácti letech jako pomocný dělník v opravně kancelářských strojů, svého malování se nevzdal. Po práci měl spoustu času rozvíjet svůj talent a postupně se jeho záliba proměnila ve vášeň, která mu odkryla jeho životní cíl a smysl. Své malířské dovednosti si zdokonaloval ve večerních kurzech kreslení a malování u malíře Jaroslava Kutmana. Zde přišel Karel poprvé do styku se skutečným uměním.

V roce 1933 se jako mladý třiadvacetiletý snílek přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Jakuba Obrovského, kterého doslova přesvědčil o svém talentu, když si na něj počkal se svými obrazy před budovou Akademie a sdělil mu své největší přání a to, stát se malířem. Po dlouhém rozhovoru byl přijat do druhého ročníku a jeho sen dostal určitějších a vymezenějších podob. Školu absolvoval v roce 1938 a v tomtéž roce se rovněž stal členem Svazu výtvarných umělců Mánes, do kterého už během studia přispíval svými obrazy.

Co se týče Černého tvorby, tak si během života vypracoval velice osobitý umělecký styl. Počátky však byly velice bouřlivé a nejisté. Během studií si prošel vývojem od realismu přes impresionismus a fauvismus. Žádný ze směru nepodceňoval a neupřednostňoval, ale z každého si odnesl jisté zkušenosti. Mezi jeho prvotní díla ještě z dob studia na pražské Akademii by se daly zařadit např. Most u Stromovky (1933), Vlastní podobizna (1935,1936), Podobizna mé matky (1935), Cirkus (1936) nebo Zahrada s lampiony (1937).

Při tvorbě se snažil vycházet ze svých pocitů, nálad a realistické skutečnosti, kterou považoval za základ umělecké tvorby. V obrazech se spojovala barevnost s linearitou. Na základě svých zkušeností s impresionismem se snažil vyjádřit splynutí barev a tvaru v jeden celistvý obraz. Některé z obrazů zaznamenávají lidské postavy a tváře s přímočarostí jemu vlastní a se snahou proniknout hlouběji pod povrch bytí.

Obdobím okupace začíná další období Černého tvorby. Obrazy ztratily svou barevnost a přešly spíše do melancholie. Stejně jako u mnoha jiných autorů, se i u Karla Černého v tomto období projevoval nesporný vliv existencionalismu, jakožto zásadního směru 40. let 20. století, který jen prohloubil jeho postoj k samotě a odcizení. V tomto období kreslil nejčastěji perem, tuší, uhlem, barevnými křídami nebo tužkou. Díla doprovázela dynamická obrysová linie, která ohraničovala a současně stupňovala emotivnost kresby.

S rostoucími zkušenostmi rostl i počet autorových námětů. Vedle skupinových kompozic vznikala i díla s motivy krajin nebo zátiší (Zátiší s lahví, 1940; Krajiny z okolí Pacova a Kamenice; Hnědý bar, 1941; Zátiší s kytarou, 1941). Námětem se dále staly předměty každodenního použití, bary a restaurace, které malíř navštěvoval, nebo vzpomínky z mladistvých let.

Malby obsahovaly rozvinutou barevnou škálu s několika odstíny (fialové, modré, zelené, šedé, červené, hnědé). Každá barva měla svůj určitý symbolický význam (smrt, zármutek, život atd.). Později pod vlivem expresionistických technik, vnikaly obrazy inspirované obecnějšími myšlenkami o životě, smrtí a utrpení, které naplňovaly spíše duchovní koncept (Naříkající ženy, 1945; Oplakávání, 1946; Muž s praporem, 1946).

V roce 1946 podnikl Karel Černý svou první studijní cestu do Francie. V průběhu následujících tří let pobýval střídavě v Paříži. Zde získal, na základě zážitků, nové náměty pro své obrazy a jeho tvorba se celkově zkvalitnila. Během střídavého pobytu uspořádal i několik svých výstav – Art Tschechoslovaque v galerii La Boetie (1946), dále pak v galerii J. R. Vilímka (1947) a v Topičově salonu (1948).

Po návratu domů ještě dlouho v jeho tvorbě přetrvával vliv francouzského prostředí. Obrazy zátiší, krajin a barů však vycházely z představ prostého člověka, kterému se Černý snažil porozumět bez ohledu na tom, kde se v danou chvíli nacházel. V tomto období vnikala díla jako Krajina z Čech (1951), Kytice u okna (1951), Karlův most (1954) nebo série krajin z Jarova (1956).

V roce 1957 podnikl Černý studijní cestu do rumunského Konstanta, kde tvořil jedny ze svých posledních obrazů, u kterých využíval převážně uhel, tužku a barevné křídy. Po návratu uspořádal poslední samostatnou výstavu s názvem Rumunské moře v kresbách Karla Černého.

Karel Černý měl svůj osobitý způsob projevu a z těžkých začátků se dokázal vypracovat až na vrchol uměleckého světa. Z hlediska společenského bychom však jeho jméno hledali marně. Svou prací a povahou bychom jej mohli zařadit k určitým názorovým skupinám doby minulé i současné (Osma, Tvrdošíjní, Sedm v říjnu), avšak on na tyto skupiny nespoléhal a stranil se jim. Během svého života dosáhl jedinečného výrazového slohu, který hraje v dějinách moderního umění významnou roli.