Diviš Alén (1900 – 1956)

Významný český malíř, kreslíř a ilustrátor první poloviny 20. Století, Alén Diviš, se narodil 26. dubna 1900 v Blatě u Poděbrad v rodině správce hospodářského dvora Františka Diviše a jeho manželky Karolíny Divišové jako nejmladší z pěti dětí. Jeho prvotní jméno, kterým byl Diviš i pokřtěn, bylo Karel. Jméno Alén si vybral pro svou uměleckou kariéru. Oficiálně se však nechal přejmenovat až v roce 1948.

V roce 1911 se cela rodina přestěhovala do Prahy, kde mladý Diviš navštěvoval v letech 1912 – 1918 C. K. reálné gymnázium v Ječné ulici. Školu ukončil maturitní zkouškou. V roce 1918 nastoupil společně s Toyen (Marie Čermínová) do malířské školy Josefa Boháče. Zde však zůstal pouze rok. V roce 1919 totiž začal navštěvovat ateliér profesora Emanuela Dítěte na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Mezi jeho spolužáky patřili známí umělci jako Ladislav Sutnar, Otakar Mrkvička nebo již zmiňovaná Toyen.

V první polovině dvacátých let pracoval Alén Diviš jako úředník účetního odboru na Prezídiu zemské správy politické. V roce 1926 však odcestoval do zahraničí, nejdříve do Zábřehu a poté do Paříže za účelem studia a malířství. V zahraničí tak de facto prožil polovinu svého života. Ve Francii se při studiu seznamoval se světovým uměním. Navštěvoval dokonce přednášky malíře Františka Kupky. Navázal přátelství s majitelem Galerie Simon D. H. Kahnweilerem, s jehož pomocí obdržel finanční podporu od Ministerstva školství a národní osvěty v Praze. V roce 1930 se neúspěšně pokusil o přijetí do Spolku výtvarných umělců Mánes, když obeslal jejich výstavu. Od roku 1932 vystavoval v galerii Van Leer a v roce 1938 se zúčastnil jako host členské výstavy Umělecké besedy v pražském Obecním domě.

V roce 1939, z důvodu hromadného zatýkání významných českých umělců, utekla řada z nich do Francie a jako reakci na počáteční události druhé světové války založili tzv. Dům československé kultury. Podařilo se jim získat staré sídlo v rue Notre Dame des Champes 74, kde se poté scházela a rovněž bydlela řada českých umělců, jako byli Adolf Hoffmesiter, Antonín Pelc a také Alén Diviš. Krátce po začátku druhé světové války, kdy Francie vyhlásila Německu válku, byli obyvatelé domu zatčeni policií a obviněni ze špionáže.

Po půl roce věznění bylo obvinění staženo, avšak Diviš byl spolu s ostatními převezen do sběrného tábora. V průběhu následujících několika měsíců vystřídali několik francouzských táborů. Poslední tábor, ve kterém byli umělci internováni, byl z důvodu rychlého postup Německých vojsk rozpuštěn a skupina kolem Diviše odjela do Maroka. V roce 1941 se jim podařilo vyřídit patřičné formality k cestě do Spojených států, kam připluli 29. května.

Ve své umělecké činnosti byl Alén Diviš na počátku a v průběhu let ovlivněn zejména kubismem a expresionismem (Obraz Zátiší z roku 1925). Jeho pobyt v Paříži přispěl ke vzniku několika portrétů (Sedící černoška, Ležící mulatka). Tmavé barvy obrazů působily na pozorovatele potemněle a postavy mnohdy až groteskně. V Divišově tvorbě však nastal zvrat po falešném obvinění ze špionáže a internaci ve sběrných táborech.

Tvorba našla základ převážně v existencionálních tématech vycházejících ať už z malířových zkušeností, tak z různých knih. Inspirován primitivními obrazy vězňů na stěnách vězení, předznamenal svým osobitým způsobem vývojovou linii art brut nebo informelu. Po příjezdu do New Yorku namaloval Diviš své první obrazy inspirované jeho pobytem ve vězeních (pouště na Martiniku). Po roce 1942 vznikaly obrazy s náměty snových vizí nebo předválečné Paříže.

Po konci druhé světové války se mnozí umělci vrátili zpět do Čech. Dokonce i Alén Diviš byl zařazen do programu repatriace a v roce 1947 nasedl na loď směr Evropa. Do Prahy dorazil 20. května 1947. Po příjezdu Alén Diviš navázal na stará přátelství (František Tichý, Jaroslav Seifert, Hedvika Zaorálková nebo Vladimír Holan) a dočkal se také krátkého zájmu o svou práci a osobu. Počátkem roku 1948 uspořádal Diviš první soubornou výstavu svých prací z amerického exilu v pražské Vilímkově galerii. O rok později vystavil svá díla v galerii Ars Melantrich. Byly to převážně ilustrace k Erbenově Kytici.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se Diviš zaměřil na motivy biblického charakteru. Vznikala tak díla inspirovaná utrpením Ježíše Krista (Ukřižovaní). Počátkem padesátých let byl však Alén Diviš nucen ustoupit zpět do pozadí. Stýkal se pouze se svými nejbližšími přáteli. Ke společenské izolaci se posléze přidal i nedostatek peněz a zhoršující se zdravotní stav. V posledních letech svého života pouze kreslil výjevy z bible.

Alén Diviš zemřel 15. listopadu 1956 v pražské nemocnici na Bulovce.