Fára Libor (1925 – 1988)

Libor Fára, celým jménem Libor Ladislav Jan Fára, významný český sochař, malíř, kostýmní výtvarník, scénograf a typograf, se narodil 12. září 1925 v Praze. Pocházel z rodiny oficiála státního úřadu statistického Josefa Fáry, který byl vášnivým myslivcem a milovníkem přírody.

Fárova matka, Jana, byla absolventkou vyhlášeného dívčího gymnázia Minerva. Milovala hru na klavír a operní zpěv.

Prvotní zálibu o umění probudil v mladém Fárovi jeho dědeček Vilém Hruška, který byl velmi zručným kreslířem, a ke kterému měl Libor Fára velmi blízký vztah.

V Praze žil Libor Fára se svými rodiči v Letohrádské ulici na Letné, avšak koncem dvacátých let se celá rodina přestěhovala do rodinného domku na Spořilově. Zde měl Fára svůj první provizorní ateliér. Skutečný ateliér si Fára v domě zřídil až v roce 1948.

Svou školní docházku zahájil Libor Fára na místní základní škole v roce 1931. Avšak již v roce 1935 nastoupil mladý Fára ke studiu na reálném gymnáziu v Michli a později přestoupil na gymnázium Na Smetance. Učitelem kreslení se mu stal malíř Pravoslav Kotík.

Libor Fára však gymnázium nedokončil. V roce 1941 propadl z německého jazyka. Poté nastoupil do soukromé školy (Officina Pragensis) Jaroslava Švába, kde působil v letech 1942 – 1944. Zde vznikaly první Fárovy olejové malby a frotáže. Studium nebylo začínajícímu umělci prodlouženo a tak byl Fára totálně nasazen na práci v Ringhofferově továrně v Praze.

Spořilov je také spojen se vznikem skupiny „spořilovských surrealistů“, ve které působil i Libor Fára. Skupina vznikla na počátku čtyřicátých let a spojovala mladé nadšence, jako byli František Jůzek, Zbyněk Havlíček, Robert Kalivoda a další. Za války byla se skupinou spojena jména jako Václav Tikal nebo Karel Teige.

V roce 1945 oficiálně dokončil Officinu Pragensis a podal si přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze. U přijímacích zkoušek však neuspěl. Proto zkusil Fára své štěstí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kam nastoupil do ateliéru profesora Emila Filly. Zde působil do roku 1949. Studium u Emila Filly jej však příliš neuspokojilo. Proto v letech 1950 – 1951 dokončil VŠUP v ateliéru profesora Františka Muziky.

V roce 1951 podstoupil Libor Fára základní vojenskou službu v Pardubicích, kde setrval do roku 1953. Během této doby se oženil s Anetou Šafránkovou.

Umělecká tvorba Libora Fáry začala již na gymnáziu pod vedením malíře Pravoslava Kotíka, kdy vznikaly jeho první kresby. Prvotní malířskou inspiraci našel v surrealismu (Deux visages, 1945) a jeho názory v tomto směru prohluboval častý kontakt s pražskými surrealisty a již zmíněnou skupinou spořilovských surrealistů. Avšak plnokrevným surrealistou se Fára nikdy nestal. V roce 1946 se Fára se svým obrazem Deux visages zúčastnil přehlídky československého umění v Galerii La Boétie v Paříži. Patřil k nejmladším účastníkům.

Postupně jeho tvorba inkriminovala k poetice absurdnosti, kterou vyjadřoval především technikou koláží, asamblážemi, ale také fotografií (Hrací stůl, Král Ubu). Koncem čtyřicátých let se kromě jiného věnoval Fára i sochařství. Vytvářel objekty ze sádry, sochy a reliéfy.

Větší Fárovy úspěchy jsou však spojeny se spoluprací s divadlem. Po ukončení vojenské služby v roce 1953 byl přijat jako aranžér do Armádního uměleckého divadla E. F. Buriana. V divadle navrhoval své první kostýmy konkrétně pro hru Fráni Šrámka Hagenbek. Zde se také poprvé setkal s Janem Grossmanem, se kterým navázal hluboký přátelský vztah. Později ve vzájemné spolupráci stáli u vzniku známého pražského Divadla Na zábradlí, kterému Libor Fára navrhl nejen logo, ale také grafickou podobu všech jeho tiskovin.

V polovině padesátých let začal již jako kostýmní výtvarník a scénograf intenzivně spolupracovat s divadly. Známý je především svými návrhy ke hrám Čekání na Godota od Samuela Becketta, Višňový sad od Čechova nebo pak Hrabalově hře Něžný barbar. V roce 1958 začal spolupracovat s redakcí časopisu Divadlo. Podílel se také na grafické úpravě významných publikací o divadle (Dějiny českého divadla I – IV).

V druhé polovině padesátých let se kromě divadla do popředí Fárova zájmu dostává zátiší (Zátiší s berberskou maskou, Zátiší s grapefruity nebo Kompozice na téma Zátiší).

V šedesátých letech navázal Libor Fára přátelský vztah s dramatikem Václavem Havlem. V roce 1965 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a od samého roku začal spolupracovat s Činoherním klubem nejdříve jako grafik a později i jako scénograf. Významné se staly i Fárovy scénografie k inscenacím Jana Kačera (Židle od E. Ionesca, Gorkého Na dně nebo Čechovův Platonov).

V průběhu sedmdesátých let Fára intenzivně vytvářel cykly obrazů, koláží, kreseb (Bíla poloha, Postavy mého věku, Kabinetky, Dým a další). Poslední soubor koláží s názvem Slyším Tě mluvit vytvořil Fára těsně před svou smrtí v roce 1988.

Libor Fára zemřel 3. Března 1988 ve svém pražském ateliéru.

Kromě malířského umění byl Libor Fára i vášnivým hudebníkem. Na počátku čtyřicátých let se rozhodoval, zda se stát malířem nebo bubeníkem v jazzové kapele. Dokonce v roce 1942 se stal členem skupiny Harlem – Jazz. Fára byl také milovníkem němého filmu a grotesky. Tato záliba měla velice silný vliv na Fárových scénografických pracích a kostýmních návrzích.

Za svůj život uspořádal Fára několik samostatných výstav a zúčastnil se i mnoha výstav veřejných (Praha, 1945; Paříž, 1946; Varšava, 1958 a další). Jeho dílo je zastoupeno převážně v českých sbírkách a galeriích.