Fišárek Alois (1906 – 1980)

Alois Fišárek, významný český malíř a výtvarný pedagog, se narodil 16. července 1906 v Prostějově. Pocházel z velmi chudých poměrů. Jeho otec, krejčí, byl zaměstnán v jedné z dílen místního textilního průmyslu. Jeho matka byla velmi chytrá a sečtělá žena v domácnosti. Jediným, ale za to velmi významným kulturním poslem se v této rodině tak nečekaně stala kniha.

Mladý Alois byl velmi bystré dítě, které mělo již od narození nadání a talent k mnoha činnostem. Již jako malý velmi rád a celkem krásně zpíval, dobře hrál na housle, byl zapáleným obdivovatelem divadelních prken a s velkým nadšením a vášní kreslil již od útlého věku. V roce 1917, po vstupu na zemskou vyšší reálku v Prostějově, dostal příležitost tyto dovednosti rozvíjet. Zde se stal žákem profesora kreslení Antonína Kameníka.

Ve škole se mu dostalo velmi dobrých a pevných základů a samozřejmě také velmi důležitému povzbuzení. Nicméně maloměstský kulturní život nemohl poskytnout Fišárkovi dostatečné příležitosti k poznání soudobého výtvarného umění. Rodiče chtěli původně z Aloise důstojníka. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byla především obtížná finanční situace rodiny a nenáročnost na finanční prostředky tohoto povolání.

Mladý Alois byl ještě žákem obecné školy, když s rodiči poprvé navštívil Prahu, kde jej velmi uchvátil obraz Bitvy u Lipan od Luďka Marolda. Následně v téměř hysterickém záchvatu vykřikl, že bude malířem, že se jím stane za každou cenu.

V roce 1924 přišel mladý Fišárek do Prahy, která mu přinesla širší a tudíž bohatší výtvarný rozhled. V tom samém roce úspěšně složil maturitní zkoušku a započal studium na pražské Akademii výtvarných umění. Rodina tohle jeho rozhodnutí přijala s velkým zklamáním, kvůli velmi nejisté budoucnosti takovéhoto povolání. Při přijímacím řízení se mezi uchazeči seznámil s Bořivojem Žufanem. Jejich přátelství trvalo až do roku 1942, kdy Bořivoj Žufan předčasně zemřel. Oba přijímacím řízením prošli a nastoupili ke studiu nově otevřené krajinářské školy Otakara Nejedlého i navzdory tomu, že mladý Fišárek zatím nikdy krajinu ani nekreslil, ani nemaloval.

Otakar Nejedlý svým žákům v žádném směru nevnucoval své názory. Jeho snahou bylo jakési usnadnění prvních kroků začínajícím umělcům. Nejedlý měl opravdu velmi velké pochopení pro mladé umělce. Dovedl je podpořit, což velmi často činil i z vlastní kapsy. Jeho škola se pro všechny její absolventy stala nezapomenutelnou.

Hlavní zajímavosti Nejedlého školy bylo asi to, že mimo letní malířské kurzy zařídil pro své žáky i zimní cesty do ciziny. Již počátkem roku 1925 podnikl v rámci Nejedlého školy studijní cestu do Francie, přes Benátky a Florencii. O rok později jel již sám Fišárek na stipendium přímo do Paříže. Při těchto cestách se měli žáci seznámit s velkými díly minulosti, ale měli si vyzkoušet i inspirující sílu cizího prostředí. Tyto cesty vedly většinou na jih. Podle dochovaných fotografií bylo zřejmé, že výjezdy se konaly za velmi přátelských a neformálních podmínek a za doprovodu laskavé péče profesora, který své žáky taky živil díky svému znamenitému kuchařskému umění.

Práce Aloise Fišárka z prvních let studia se bohužel nedochovaly. Je však jisté, že již v tomto období byl velmi úspěšný. Jeho talent byl na Akademii velmi brzo oceněn. Což potvrzuje především fakt, že v roce 1926 získal již zmíněné francouzské stipendium. To bylo jedno z nejvyšších ocenění. Šlo samozřejmě o finanční ohodnocení ve výši asi osmnáct set korun, za něž musel oceněný odjet na měsíční stáž do Francie.

Svá studia na pražské Akademii výtvarných umění ukončil Alois Fišárek v roce 1929 tzv. čestným rokem. Čestný rok bylo privilegium udělované nejlepším studentům. Absolvent měl možnost ještě celý další rok využívat ateliér a modely a mohl využívat morální podpory kolegů, na něž si zvykl. Za tento rok namaloval obrazy, díky nimž se mu otevřely dveře do výtvarného světa umělců. Této příležitosti zviditelnit se využil Fišárek výborně. Jeho soubor děl vystavených v roce 1929 vzbudil velkou vlnu pozornosti a Fišárek byl vyzván, aby obeslal členskou výstavu Mánesa. Byla to jubilejní 50. výstava, která se konala v říjnu roku 1929 v Obecním domě v Praze. Zde vystavoval Fišárek jako host ještě se Sychrou, Žufanem a Wiesnerem.

V roce 1930 nastoupil Fišárek na povinnou dvouletou vojenskou službu. Tu si odsloužil u dělostřelců nejprve v Bratislavě a později v Praze Ruzyni. Během těchto dvou let se Fišárek k malování příliš nedostal. Na konci roku 1931 se stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Po skončení vojenské služby se Fišárek vrátil do civilu s hodností poručíka a oženil se se svou dávnou láskou malířkou Boženou Matějovskou. Toto manželství však nebylo šťastné a po třech letech došlo k jeho rozpadu.

Tvorba Aloise Fišárka se od roku 1932 začala ubírat především k portrétům a tak jako celá mladá generace i Fišárek pociťoval tíhnutí k tématu člověka. Maloval lidi mu blízké, k nimž měl nějaký bližší vztah (Podobizna Boženy Matějovské, 1932). Tomuto žánru se Fišárek věnoval již od svých studií, a proto není divu, že již první jeho portréty patří k dílům, která mají svá místa v českém umění dodnes.

Vůdčím tématem Aloise Fišárka se v jeho prvním uměleckém období však stalo zátiší (Zátiší s lasturou, Zátiší s ubrusem, Červená lampa, Zátiší s hlavou otroka). Sám vždy tvrdil, že zátiší je nevhodnější k prověřování malíře a jeho postoje a tlumočení pohledu na svět. Během své tvorby se Fišárek nikdy naplno nepřiklonil k žádnému z dobových směrů. Stále se vracel k základům moderního umění. Snažil se z tradičního postupu vydobýt nové prostředky k vyjádření nové senzibility. Pro tvorbu Aloise Fišárka a především pro jeho výtvarný talent byla velmi typická spontánnost a snaha o ovládnutí obrazové plochy. Koncem třicátých let končí i první etapa Fišárkovy tvorby.

Život i tvorbu Aloise Fišárka velmi ovlivnilo období od roku 1938. Shodou různých okolností se dostal do velmi tíživé situace. Ještě před začátkem války opustil Prahu a přestěhoval se do Opočna u Dvora Králové. Tam začal spolupracovat s textilními závody Josefa Sochora. Neměl žádné zkušenosti s filmovým tiskem na tkaniny, ale velmi rychle se učil. Zde také potkal svou druhou ženu Marii Vaníčkovou. Koncem roku 1938 se vzali a o rok později se jim narodila dcera Zuzana. V Opočně zůstal až do roku 1945.

Co se týče výtvarné činnosti, jsou válečná léta dokumentována velice zřídka. Druhou etapu umělcovy tvorby tak dokumentuje např. obraz s názvem Nad Švamberkem z roku 1941, Náměstí v Opočně z roku 1943 nebo Stodoly v Opočně (1944). V tomto období se Fišárek zajímal více o přírodu, která dříve jako námět obrazů zůstávala v pozadí. Dominantou však zůstalo zátiší (Zátiší s psacími potřebami, 1944; Zátiší s košíkem, 1944; Zátiší s hroznem, 1945). Druhá etapa končí závěrem let čtyřicátých.

Počátkem padesátých let vstupuje do popředí umělcovy tvorby bezprostřední, optické vnímání reality (Poutavá četba, 1954). V průběhu let jej však učaroval námět masopustu, kterému se poté několik let věnoval. V šedesátých letech maloval obrazy barevně expresivní s vysokým kontrastem barev (Pod strahovským statkem, Most na Švamberku).

Za celý svůj život obdržel Alois Fišárek nespočet ocenění a titulů. V roce 1946 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a svěřena mu byla škola užitné a dekorativní malby. V roce 1947 byl zvolen prvním předsedou Svazu československých výtvarných umělců v Praze. 4. října roku 1965 byl Aloisi Fišárkovi udělen titul zasloužilý umělec. V roce 1967 přešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové na Akademii výtvarných umění, kde působil až do roku 1974. Roku 1968 mu byl udělen čestný titul laureáta státní ceny Klementa Gottwalda. 28. dubna 1979 byl Aloisi Fišárkovi udělen čestný titul národního umělce.

Alois Fišárek zemřel 5. února 1980 v Praze.