Fremund Richard (1928 – 1969)

Richard Fremund, jeden z významných představitelů české výtvarné scény, akademický malíř, se narodil 9. dubna v Praze jako nejstarší syn ze tří dětí Ludmily a Františka Fremundových. Rodina v té době vedla velice úspěšné podnikání v oboru výroby malířských šablon a malířství pokojů v Holešovicích, kde malířova matka prodávala v obchodě s barvami a malířskými šablonami, a kde se rovněž malý Richard Fremund poprvé setkal s „uměleckým“ řemeslem.

Richard měl s matkou velice vřelý vztah. Ta jej také od samého počátku podporovala a byla mu silnou a zásadní oporou v pozdějších obtížných životních situacích. Její vliv se bezpochyby podepsal i na budoucím malířově optimistickém pohledu na svět a tudíž i na jeho tvorbě. Fremundův otec František pracoval jako prokurista a s pozdější volbou syna, stát se malířem, příliš nesouhlasil.

Své studium započal na gymnázium v Truhlářské ulici a poté v letech 1940 – 1945 navštěvoval večerní soukromou Školu dekorativního umění ve Vodičkově ulici u Jaroslava Masáka, kde se seznámil s malířem a grafikem Karlem Vysušilem. S ním později při studiu na Akademii výtvarných umění sdílel výtvarný ateliér na pražském Smíchově. Během Druhé světové války navštěvoval rodinnou malířskou firmu jako učeň, kam jej přihlásila matka ze strachu před totálním nasazením do Německa. Zde se vyučil malířem pokojů, návrhářem a vyřezávačem malířských šablon.

V roce 1945 úspěšně složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Na podzim téhož roku nastupuje přímo do druhého ročníku do ateliéru profesora Vratislava Nechleby. Zde byl považován za výjimečně nadaného žáka s malířskou nápaditostí, pohotovostí a rychlostí při práci a citem pro formu. Brzy se však dostal do střetu se zájmy s konzervativními umělci zastávajícími striktní formy akademické výuky a po názorovém konfliktu s profesorem Nechlebou přestoupil do grafické speciálky Vladimíra Pukla, kde našel přijatelnější prostředí pro svou práci. Seznámil se zde s Jiřím Martinem, Robertem Piesenem, Jitkou Kolínskou nebo Vladimírem Vašíčkem.

Po únoru roku 1948 se situace na vysoké škole rapidně změnila. V roce 1949, po politických prověrkách, byli Richard Fremund a mnozí další studenti vyloučeni. Téhož roku se stal Fremund členem Spolku československých výtvarných umělců a byl zařazen do VI. krajského střediska Štursa, který neměl příliš velkou uměleckou kvalitu. V roce 1951 nastoupil Richard Fremund ke studiu na Akademii múzických umění do scénografického ateliéru Františka Tröstera, kde setrval do roku 1954. Studium ukončil výpravou ke hře Aloise Jiráska Kolébka pro divadlo Disk. V roce 1952 si společně se svým spolužákem Karlem Vysušilem zřídili malý ateliér v podkroví rodinného domu, kde malíř žil a tvořil až do své smrti roku 1969. Po studiu nastoupil Richard povinnou vojenskou službu v Karlových Varech. Ta mu byla ze zdravotních důvodů zkrácena.

Tak jako většina mladých poválečných umělců patřil i Richard Fremund ke generaci, která se umělecky začala prosazovat právě v době nejsilnější dogmatické ideologie s jasnými výtvarnými hranicemi a kritérii. Na rozdíl od zkušenějších umělců, kteří mohli alespoň navázat na předchozí předválečné směry a tvorbu, měla tato skupina velice těžkou výchozí situaci s naprostým nedostatkem informací o domácím i zahraničním umění. Proto s nadšením vítali každou možnost, která by jim poskytla sebemenší informaci o vývoji a trendech výtvarného umění.

Jelikož si i Richard Fremund uvědomoval silnou uměleckou izolovanost, navštívil po válce pražskou retrospektivní výstavu předválečných českých výtvarníků např. Jindřicha Štyrského, Františka Kupky, Karla Čapka nebo Emila Filly. Již za dob svých studií jezdil Fremund, zpočátku také se svým dobrým přítelem Otou Janečkem a Jiřím Martinem, za malířem Vladimírem Vašíčkem do Svatobořic na Kyjovsku, kde se nechával inspirovat prostým lidovým uměním.

Častým námětem obrazu z první poloviny padesátých let se tak stávala atmosféra tradiční venkovské krajiny. Pokusil se také v roce 1955 vytvořit širší skupinu umělců v čele s Bohumírem Matalem, Miroslavem Tichým, Václavem Vaculkou a dalšími. Pokus však nebyl úspěšný.

Na umělecké vlohy upozornil Richard Fremund svou výtvarnou tvorbou již během studií na vysoké škole, kdy pod jeho štětcem vznikaly první autoportréty a portréty (Autoportrét, 1946; Autoportrét s rádiovkou, 1947). Z malířových prvotních prací je patrná jistá nerozhodnost. Vedle sebe docházelo k rozvoji dvou výtvarných stylů – silně expresivního a rozvážně klasizujícího. Stejné téma obrazu se tak může jevit naprosto odlišně. Počáteční vliv na jeho tvorbu v době, kdy můžeme malířův výtvarný názor označit za ne zcela ujasněný, přineslo Rembrandtovo a van Goghovo dílo.

V pozdějších školních pracích tíhl nadále k modernímu umění (Emil Filla, Bohumil Kubišta). Školní léta, která trávil buď na studijních pobytech na jižních Čechách, nebo u Vladimíra Vašíčka na Slovácku, přinesla mimo jiné i již zmíněný soubor Fremundových venkovských krajin (Krajina z Říček, 1947; Vesnice; Z Hluboček). Námětem obrazů z přelomu čtyřicátých a padesátých let se tak nejčastěji stávalo okolí malířova domova. V obrazech můžeme najít domky se zahradami a ovocnými stromy. Mimo krajinářských obraz se Fremund několikrát věnoval i malbě zátiší, inspirován předválečnou tvorbou skupiny Osma a Spolku výtvarných umělců Mánes (Slunečnice, 1949; Zátiší s pórkem, 1950). V první polovině padesátých let vznikly obrazy s názvem Zátiší s paprikou a Zátiší s rybou, pro které je charakteristický nabývající expresivní výraz.

V letech 1954 – 1959 se Richard Fremund aktivně stýkal se členy budoucí skupiny Máj 57, se kterými se roku 1955 zúčastnil Výstavy jedenácti v síni Ars. Zde vystavil pouze tři obrazy, neboť se jeho tvorba zdála svazové komisi příliš formalistická a tudíž nevhodná. Jako osobnost výtvarné scény se Richard Fremund prosadil poměrně rychle.

Závěrem první poloviny padesátých let se již stýkal s nejvýznamnějšími osobnostmi uměleckého života. Vytvořil si okruh přátel kolem umělců Mikuláše Medka, Františka Tichého, Vladimíra Fuky, Karla Černého, Jiřího Siblíka a dalších. V letech 1955 – 1956 ustoupilo téma krajiny a zátiší do pozadí a Fremund se začal soustřeďovat především na portréty (Dívka v zeleném svetru, Dívka po koupeli). Námět těchto obrazů se také stávaly portréty přátel (Portrét Josefa Sudka, 1953; Portrét slečny Báry Baruchové, 1955; Portrét dívky).

V roce 1956 uspořádal Fremund svou první samostatnou výstavu v paláci Dunaj a zúčastnil se velké souhrnné výstavy v Galerii Československý spisovatel, kde bylo představeno na devadesát uměleckých děl, mezi nimi i zakázané abstrakce a akty. Mnozí byli výstavou šokováni a kritikou nešetřili. Vyčítali mladým umělcům zejména napodobování cizích vzorů a nepůvodnost námětu. Je třeba však připomenou nelehkou situaci při navazování přetržené spojitosti umění válkou a totalitním režimem.

Ve stejném roce podnikl Richard Fremund společně se svými přáteli Otou Janečkem a Františkem Dvořákem několikatýdenní cestu do Paříže. Cílem byla návštěva retrospektivní tvorby Henriho Matisse, po které konečně nalezl svůj nezaměnitelný malířský styl. Můžeme tedy říct, že rok 1956 je z hlediska umělecké a tvůrčí činnosti pro Fremunda rokem přelomovým.

Vliv velkoměsta se dozajista musel promítnout i do Fremundovy práce. Vyhledávaným motivem se stala krajina města s dotykem kubizujících rysů. Většina obrazů s pařížskými náměty vznikla až po návratu zpět do Prahy (Pařížská ulička, Pont Neuf II, Montmarte, Notre Dame, Kavárna v Saint Rémy). První polovina padesátých let se také vyznačovala značnou figurálností Fremundovy tvorby.

Koncem roku 1956 se konala výstava Sdružení českým umělců grafiků Hollar, na které vystavoval Fremund jako host a na přelomu roku se začala postupně formovat už zmiňovaná skupina Máj 57. Byla to skupina kolem umělců Františka Dvořáka a Ladislava Dydka, která se svým projevem snažila reagovat na diktát oficiální kultury ze strany komunistické strany. Její jádro tvořili Fremund, Kolínská, Martin a Piesen. V roce 1957 se stál členem SČUG Hollar a poprvé se účastnil výstavy pořádané skupinou Máj 57 v Obecním domě. V květnu roku 1958 se v paláci Dunaj konala druhá výstava skupiny Máj 57. Po třetí výstavě pořádané ve Varšavě se skupina vlivem politických tlaků rozpadla.

Po vyprchání pařížské inspirace a vizuálních dojmů se Richard Fremund námětově zaměřil na zobrazení atmosféry českého a moravského venkova (Česká vesnice, 1957; Zelená krajina, Domy na vodě, Krajina s patníky). Současně s tímto souborem maleb vnikl figurální cyklus Žen v šátku. Na jaře roku 1958 se konala druhá souhrnná výstava v Galerii Československý spisovatel, na které Fremund představil desítky obrazů s náměty českých vesnic. Koncem padesátých let vznikaly nové originální náměty a postupy s převládající abstrakcí. Pro malířovu tvorbu se stala typická technika linorytu (Pasačka krav, Zuzana a starci, Kleopatra, Hermafrodit; 1959).

Počátkem šedesátých let dochází ve vývoji Fremundovy tvorby, jako u mnohých generačních vrstevníků, k příklonu k nefigurativnímu projevu. Námětem těchto obrazů se stalo městská a opět venkovská krajina (Město s řekou). Ve své práci používá, čím dal častěji, techniku zvanou dripping kombinující olejové barvy s lakem. Autor při tom využíval různou velikost otvorů v plechovkách s barvami (Noční město).

Z pohledu umělecko-společenské aktivity došlo k jistému útlumu. Během šedesátých let uspořádal pouze několik málo výstav. První se konala roku 1961 v Městské galerii ve Vysokém Mýtě a druhá velká souhrnná výstava se uskutečnila roku 1965 v Galerii Fronta. Volnější politická situace umožnila účast na zahraničních přehlídkách v Itálii, Polsku, kde se setkal s dílem Leonarda da Vinciho. V roce 1964 se zúčastnil první společné výstavy pořádané skupinou Křižovatka v pražské Špálově galerii.

Šedesátá léta se v životě Richarda Fremunda pojí i spolupráce s divadly Rokoko a Semafor, pro které vypracoval scénické návrhy k různým hrám. Pro divadlo Semafor vytvořil konkrétně scénografii ke hře Šest žen nebo Poslední štace. Vrůstající společenské renomé šlo bohužel ruku v ruce se zvyšující se spotřebou alkoholu, který se tak podepsal na malířově zdraví. Ke sklonku života podnikl Fremund několik zahraničních cest do Itálie a Sicílii, kde navštívil nejznámější italské metropole (Benátky, Řím, Capri). V roce 1969 uspořádal svou první samostatnou zahraniční výstavu v Římě v Galerii Ferro di Cavallo.

Richard Fremund zemřel 21. května 1969 při havárii na Plzeňské třídě v Praze.