Gutfreund Otto (1889 – 1927)

Mezi nejvýraznější české umělce přelomu devatenáctého a dvacátého století, kteří se svým dílem podíleli na revolučních změnách v tradiční tvorbě, se zařadil i sochař a pedagog Otto Gutfreund. Narodil se 3. srpna 1889 ve Dvoře Králové nad Labem, ještě v době Rakouska – Uherska, jako čtvrtý v pořadí z pěti dětí středostavovské, židovské rodiny Karla a Emilie Gutfreundových.

Jako představitel moderního racionalismu se již od mládí neustále vzdělával. V rodině byl veden k demokratickému smýšlení a rodičům vděčil i za svůj vztah k umění, převážně k literatuře a hudbě.

V letech 1895 – 1900 docházel do obecné školy ve Dvoře Králové. Po absolvování nižších tříd jaroměřského gymnázia Františka Josefa I., působil v letech 1903 – 1906 v keramickém ateliéru oboru hrnčířského na Škole výtvarného umění v Bechyni, kde se také setkal s modelováním, které bylo na škole jen druhotným předmětem. Poté do roku 1909 studoval na pražské Umělecko-průmyslové škole ve všeobecném a speciálním oddělení pro figurální a ornamentální modelování u profesora Josefa Drahaňovského. Tradiční studijní program však moderně vzhlížejícímu umělci příliš nevyhovoval. Již z této doby se dochovalo několik povedených plastik.

Významným bodem ve vývoji Gutfreundovy tvorby se stala jeho studijní cesta do Paříže, kterou podnikl v roce 1909 po zhlédnutí výstavy francouzského umělce E. A. Bourdella konané v únoru a březnu téhož roku v Praze. V Paříži poznával moderní svět umění, seznamoval se s díly průkopníků moderní plastiky a obdivoval díla sochaře Augusta Rodina.

Nadšení nad vývojem nových výtvarných proudu vyvrcholilo studiem na pařížské soukromé škole Académie de la Grande Chaumiére v sochařském ateliéru, který vedl sám E. A. Bourdell. Během ročního studia na škole se seznámil s dalšími českými umělci žijícími ve Francii, příkladně s Bohumilem Kubištou, Antonínem Matějčkem nebo Otakarem Španielem. Seznamuje se i důkladněji s moderním uměním ve sbírkách pařížských galerií.

V roce 1910 opustil Gutfreund pařížské prostředí a společně se svým přítelem Antonínem Matějčkem cestuje po západní Evropě, kde navštívili převážně londýnská, belgická a holandská muzea. Po této vyčerpávající studijní cestě se vrátil zpět do Čech plný uměleckých dojmů a se silnými osobními zážitky. V této době se v Gutfreundově tvorbě objevuje expresionistický nádech, který ovšem odpovídal i atmosféře kulturního vyznání nové generace umělců. Umění tak opustilo dekorativní prvky secese i akademické prvky archaické stylizace.

Gutfreund kladl důraz výhradně na sémantickou stránku díla. Snažil se dosáhnout smysluplnosti své práce novým pojetím umělecké formy. Námětem jeho prací se staly expresivně laděné biblické motivy nebo reliéfní podobizny (Job, 1911, Autoportrét, 1911). Přímo osudovým se pro Gutfreunda stalo setkání s Bohumilem Kubištou, které jej přivedlo do čelní pozice českého kubistického sochařství. V dalších letech dospěl ve vývoji své tvorby od analytické fáze až k syntetické. Důkazem toho se staly nejdříve reliéfy jako Dvě postavy nebo Koncert z let 1912. Do popředí jeho zájmu se dostávaly motivy z běžného života, které se prosazovaly zejména v kresbách a zátiších.

Kromě jiného se Gutfreund snažil angažovat i ve veřejných projektech. Účastnil se různých konkurzů a vyhlašovaných soutěží.

V roce 1911 se stal zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců, která vznikla na protest proti politice SVU Mánes a jeho Volným směrům. Naplno se věnoval výstavní činnosti. V roce 1913 se dokonce stal předsedou skupiny. Ke své práci si pronajal ateliér v Praze, aby se dostal blíže kulturnímu dění.

Na počátku roku 1914 odjel Gutfreund opět do Francie, kde se stýkal s Emilem Fillou. Uměleckou idylku však přerušila první světová válka. Gutfreund se dobrovolně přihlásil do armády a byl zařazen do cizinecké legie. Účastnil se bojů v Alsasku, Sommě, L‘Artois a Champagni. V roce 1915 podepsal Gutfreund s ostatními rakousko – uherskými spolubojovníky žádost o včlenění do francouzské armády. Všechny žádosti však byly zamítnuty.

Po demobilizaci v roce 1916 byl zatčen a navzdory vojenským úspěchům z předešlých let integrován v táboře Saint Michael de Frigolet. V táboře pracoval jako písař. V roce 1918 byl převeden to tábora s mírnějším režimem v Blanzy a koncem roku odjel na propustku do Paříže. Koncem ledna roku 1919 byl z tábora natrvalo propuštěn. Poté odjel zpět do Paříže.

V následujících měsících cestoval mezi Prahou, Dvorem Králové a Paříží. Koncem roku 1919 se Otto Gutfreund zařadil mezi členy Skupiny výtvarných umělců Mánes. Věnoval se opět výtvarné činnosti, zpočátku menším figurálním kompozicím a portrétům (Vlastní podobizna, 1919; Podobizna matky, 1920).

V polovině roku 1920 opustil Gutfreund nadobro Paříž a usadil se střídavě v Praze a Dvoře Králové, kde intenzivně pracoval. Úspěchu dosáhl také veřejnými plastikami (Pomník Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích, reliéf pro Gočárovu Legoibanku v Praze). Zanedlouho musel sochař řešit dilema, zda se stát po smrti Jana Šturse prvním sochařem republiky nebo spíše následovat nejistotu svobodné tvorby. Nakonec dal přednost nezávislému postavení.

V následujících letech obesílal pravidelně členské výstavy. V roce 1921 byl dokonce zastoupen na 3. výstavě Tvrdošíjných a v roce 1924 na Výstavě československého moderního umění v Paříži.

V roce 1926 se Otto Gutfreund oženil s Miladou Lindnerovou a v témže roce se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Gutfreund se totiž nedokázal smířit s nově uznávaným proudem v sochařství, jaký převládl ve světě i u nás. Tímto proudem se stal neoklasicismus, který svými prvky více vyhovoval poválečným požadavkům uměleckých vrstev. Proto se pro sochaře příslib profesury stal nadějí oprostit se od veřejných zakázek a znovu se začít soustředit na práci v ateliéru.

Slibně se rozvíjející začátek však ukončil nenadálý sochařův skon.

Otto Gutfreund zemřel 2. června 1927. Utonul ve Vltavě poblíž Střeleckého ostrova.