Hliněnský Robert (1908-1979)

Malíř, grafik, kreslíř a pedagog Robert Hliněnský se narodil 3. listopadu 1908 v Brně. Vyrůstal se svojí matkou Bertou Hliněnskou a jejím otcem, na jehož přání nastoupil do německých škol. Základní vzdělání nabyl v Německé obecné chlapecké škole v Brně na Zvonařce a v letech 1920-24 pokračoval na Německé měšťanské škole chlapecké, která sídlila v dnešní Čechyňské ulici. V rozmezí let 1926-28 navštěvoval přípravku soukromé odborné Školy uměleckých řemesel v Brně, kterou v roce 1930 absolvoval ve třídě dekorativní malby grafika, malíře a typografa Emanuela Hrbka.

Po skončení vojenské služby v Olomouci získal Robert Hliněnský od roku 1932 zaměstnání v malířských dílnách brněnského Zemského divadla, kde setrval až do válečného uzavření divadla v roce 1941. V jeho počáteční tvorbě se velmi často objevovaly motivy právě z důvěrně známého divadelního prostředí spojené s figurální tvorbou. Ve čtyřicátých letech zachycoval v poeticky barevném ladění motivy z brněnského předměstí, ve kterých v melancholickém duchu zobrazoval jejich nostalgickou atmosféru, např. olej „Periferie“ (1943).

Od padesátých let se v jeho tvorbě začínaly objevovat akvarelové studie krajiny a expresivní obrazy s náměty květin, kytic a stromů. Příroda a její smyslový účinek na oko i mysl diváka provázela kontinuálně celé dílo Roberta Hliněnského a stala se jednou z hlavních inspirací jeho tvorby zaměřující se na citové působení barev, smyslové vjemy diváka a hru protikladů světla a stínu.

Robert Hliněnský byl během svého života členem několika výtvarných spolku a sdružení. Od roku 1942 byl členem odborné a zájmové organizace Syndikátu českých výtvarníků v Praze, dále od roku 1940 Spolku výtvarných umělců Aleš v Brně, od roku 1946 Bloku moravskoslezských výtvarníků, se kterým v brněnském Domě umění vystavoval v září 1946 na společné výstavě. V letech 1948 – 1970 byl aktivním členem brněnské pobočky Svazu československých výtvarných umělců, na přelomu padesátých a šedesátých let Skupiny M, kterou spoluzaložil se svojí druhou manželkou – malířkou Boženou Kuhnovou a počátkem šedesátých let i Skupiny Parabola.

Brněnská výtvarná skupina Parabola v letech 1962-69 využila částečného uvolnění ideologie konce padesátých let nakloněného vzniku výtvarných uskupení a možnosti se svobodněji vymezit oproti propagovanému stylu socialistického realismu. Sdružení vycházelo z tvorby kubismu a meziválečné avantgardy a impulsem k jejímu vzniku byly osobní kontakty, setkávání a rozmluvy nad výtvarným směřováním soudobého umění mezi jednotlivými výtvarníky, kromě Roberta Hliněnského se jich účastnili např. i sochař a pedagog František Šenk, malíř Miroslav Štolfa, malíř Antonín Čalkovský a další. Jejich vzájemná spolupráce se začala rozvíjet na základě společné výstavy v prostorách brněnského Divadla bratří Mrštíků v květnu roku 1962. Přestože skupina neměla pevně stanovené výtvarné názory, kterým by se museli členové podřizovat, díla jednotlivých umělců stavěla na práci s vnitřním modelem, při které realita netkvěla ve skutečnosti, nýbrž právě a pouze v obraze či uměleckém díle.

Společně s umělci sdruženými v Parabole vystavoval Robert Hliněnský na jaře 1963 v brněnském Domě umění pod názvem „Konfrontace výtvarných skupin,“ a na přelomu let 1963-64 opět na společné výstavě v olomouckém Domě umění, zde již pod ustanoveným názvem sdružení „Tvůrčí skupina Parabola.“ Této výstavy se kromě něj a výše zmíněných umělců zúčastnili např. i malíř a grafik Dalibor Chatrný nebo malíř a typograf Miloš Urbásek.

Od poloviny šedesátých let se ve tvorbě Roberta Hliněnského objevovaly těžší barevné tóny, zejména přírodní zelené barvy, počátkem let sedmdesátých se jeho obrazy barevně odlehčovaly, začaly se objevovat zářivě žluté, oranžové či do fialova laděné kresby a malby, které byly stále intenzivněji prozářeny vnitřním rozptýleným světlem. Působení světla a malířova hra s jeho efekty dokázaly proměňovat vztahy jednotlivých barevných ploch a násobit tak působivost obrazu, v posledních letech jeho života zejména akvarelů a pastelů. Z nich vyzařovala nejen Hliněnského tvůrčí energie, ale také jakási vnitřní harmonie, řád a nadčasový klid umocněný jejich takřka monochromním pojetím.

Vztah mezi světlem a prostorem zpracoval Hliněnský velmi osobitým způsobem, nezvyklé bylo jeho pojetí tvarů a linií. Konkrétní vyobrazení začala postupně ustupovat meditacím a toulkám malířovým vnitřním světem, jeho vzpomínkami a pocity, úvahami nad bytím a nebytím člověka. Vytratily se konkrétní rozpoznatelné prvky či tvary, zejména ve tvorbě z posledních let malířova života, např. zelenožlutě barevný pastel se zdůrazněnou černou „Ztichlá zahrada“ (1978), bílo-modře barevný pastel s důrazem na červenou „Jitro“ (1978), šedo-červený pastel s akcenty modré, žluté a černé „Stíny zvuku“ (1977) nebo zeleno-černě laděný pastel s akcenty žluté „Stráň“ (1978).

V letech 1961 – 1970 působil Robert Hliněnský jako pedagog na umělecké škole na Francouzské ulici, ze které později sloučením vznikla nejstarší a největší lidová škola umění v Brně, dnešní Základní umělecká škola Jaroslava Kvapila. Své dílo prezentoval na téměř třech desítkách autorských výstav. Měl nelehký osobní život, potýkal se s duševní chorobou, byl několikrát hospitalizován na psychiatrické klinice brněnské Nemocnice u sv. Anny. Také jeho umělecká dráha byla mnohokrát vyšším zásahem přerušena, např. když byl nařčen, dodnes z neobjasněných příčin, z plagiátorství tvorby okupačního tisku v kompozici jednoho ze svých obrazů prezentovaných na krajské výstavě v roce 1950 v Domě umění. V padesátých letech se účastnil dobrovolných brigádnických akcích umělců, např. freskové výmalby s pohádkovými náměty v prostorách pozdějšího Ústavu národního zdraví v Brně.

Robert Hliněnský postupně uzavřel tři manželství. V polovině třicátých let se v Brně oženil s Marií Proseckou, v první polovině padesátých let od ní odešel a odstěhoval se za malířkou Boženou Kuhnovou do Nové Paky, se kterou posléze uzavřel druhé manželství. Spolu s náměty z brněnského okolí se tak krajina Nové Paky a Jičínska stala jedním z hlavních námětů jeho krajinomaleb. Jeho třetí manželka Eva Hliněnská – Váchová, se kterou se oženil počátkem šedesátých let, o něm vydala v roce 1999 stejnojmennou publikaci.

V období normalizace sedmdesátých let měl Robert Hliněnský opět problémy se stávající nomenklaturou. Jako přítel Ludvíka Kundery se zapojil do vydávání samizdatové literatury a absolvoval i řadu výslechů státní bezpečnosti. Koncem sedmdesátých let se uzavřel do bezpečí domácího prostředí a věnoval se pracím menšího rozsahu, zejména pastelům.

Robert Hliněnský zemřel na následky zanedbaného infarktu a následného srdečního kolapsu uprostřed práce na svém posledním pastelu „Větrník“ dne 8. ledna 1979 v Brně. Pohřben je na hřbitově v Brně-Židenicích.