Hudeček František (1909 – 1990)

Byl český malíř, grafik a ilustrátor. Narodil se 7. dubna 1909 v Němčicích u Holešova a zemřel 13. května 1990 v Praze. Pocházel z devíti děti jako nejstarší syn venkovského kováře. Své studium započal v Lipníku nad Bečvou, kde navštěvoval místní sedmiletou střední školu (1921 – 1928). Jako absolvent odešel do Prahy a začal navštěvovat Uměleckoprůmyslovou školu pod vedením profesora Kysely (český malíř, grafik a scénický výtvarník).

Navázal zde velice důležité kontakty s lidmi, kteří v nedaleké budoucnosti výrazně ovlivní jeho život a tvorbu. Asi nejsilnější pouto si vytvořil společně s umělci Františkem Grossem a Ladislavem Zívrem.

Právě s Františkem Grossem, dalším mimořádným talentem, je možné porovnat Hudečkův umělecký význam a rozsah. A to i přesto, že jejich životní osudy jsou naprosto rozdílné, z čehož vycházely jejich odlišné pohledy na svět. Zatímco Gross vytvářel svá díla s jeho typickou nadsázkou, velikou nápaditostí a často i s humorem, František Hudeček byl více otevřenější ve svém přístupu a čerpal z velmi široké škály okolních podnětů.

Hudeček byl více citově a melancholicky založený a přemýšlel tak nad světem s určitou ponurostí a s myšlenkami na nevyvratitelný osud. Spousta jeho tvorby především z konce třicátých let a z období Skupiny 42 vyjadřuje nesnesitelnou tíhu válečné atmosféry a dramaticky existencionální přístup k pohledu na život.

František Hudeček studia na Uměleckoprůmyslové škole předčasně ukončil a rozhodl se uspořádat si svůj život jinak. Snažil se pracovat jako svobodný umělec bez pevného zázemí a jakékoli pomoci. I když to byly nesmírně těžké roky, začaly v tomto období vznikat díla velice ceněná, jako např. Zatmění slunce nebo Pomník. Jeho volný způsob života ve velkoměstě později posloužil jako inspirace k Hudečkově nejznámějším motivům Nočního chodce.

Na počátku 30. let se mu dostalo možnosti seznámit se s hlavními představiteli tehdejšího avantgardního umění Toyen, Jindřichem Štýrským, nebo E. F. Burianem, u něhož v divadle uspořádal několik svých výstav (1937 – 1941). Přátelské styky s malíři, zejména Václavem Bartovským, Františkem Grossem, Františkem Janouškem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Rykrem a literárním teoretikem Jindřichem Chalupeckým, jej později přivedly do českého uměleckého sdružení Skupiny 42.

František Hudeček patřil k nejvýraznějším osobnostem Skupiny 42. Měl unikátní pohled na svět, který spojoval s nenapodobitelným výtvarným názorem. V jeho tvorbě můžeme nalézt velmi přirozeně vyjádřenou spojitost protikladů, která může pro mnohé působit naprosto neslučitelným dojmem. Jako příklad lze uvést jeho vynikající vnímavost pro využití romantického cítění v kombinaci s přesným řádem či čerpání inspirace z minulých generací, které doplňuje svou touhou po objevování nových, pozoruhodných a originálních řešení.

František Hudeček přistupoval ke své tvorbě velmi neobvykle, nezajímal ho ani tak výsledný tvar jako spíše hledání cest a možností, které k němu vedly. Proto je také jeho projev zcela od začátku původní a nedochází zde ani k náznaku kopírování ostatních českých či evropských umělců a objevitelů. V díle se tak naplňují hlavně představy samotného autora a každý motiv je pečlivě zpracováván ze všech možných hledisek a variant.

V průběhu 30. let je Hudečkova tvorba pod vlivem surrealismu. Ve svých dílech používá do té doby neznámé techniky tzv. škrobáky nebo kadávry (z francouzského cadavre exquis). Začátkem let čtyřicátých se účastní výstav Umělecké besedy, které se stává i členem. V roce 1942 se, jak už bylo řečeno, zapojuje do činnosti Skupiny 42, účastní se jejich výstav až do jejího rozpuštění v roce 1948.

Právě v tomto závěrečném období Skupiny se František Hudeček na čas vzdal symboliky a poetiky zobrazování velkoměsta a pomalu se navrátil k motivům venkova – především Moravy. Odborníci se shodují, že nešlo o příliš šťastný krok, ale šlo zcela určitě o odvážné rozhodnutí – minimálně v rámci Skupiny 42. Kolegovi – Františku Grossovi zájem o venkovské a lidové témata dokonce vyčítali a někteří jej kvůli toho i přímo odsuzovali.

Jedno však bylo jisté – Hudeček se nikdy nechtěl svazovat předurčenými pravidly či doktrínami, čímž se od mnohých výrazných osobností odlišoval. Stejným stylem se pak nepřizpůsobil pseudorealismu v těžkých, padesátých letech a preferoval raději mírné odmlčení a věnování své energie do tvorby ilustrací a známek.

Po konci 2. světové války se jeho díla stávají velice vyhledávána a Hudeček se stává světoznámým umělcem.

Poté, během šedesátých let, se už k dřívějšímu stylu Skupiny 42 nevrací a jeho vývoj se tak začal ubírat zcela jiným směrem. Na vnitřní rovnováhu jeho děl to však nemělo prakticky žádný vliv. Hudeček tehdy vytvářel tzv. op-artistické malby, kreslené kompozice a jiné grafiky. Všechny tyto díla vycházely z jeho osobitého cítění plochy, prostoru a jejich barevných vztahů. To vše při zachování čisté originality.

U nás byl v podstatě František Hudeček jediným opravdovým op-artistou, i když se může zdát, že toto jeho období není příliš doceněno. V těchto dílech bylo využíváno znalostí zejména z deskriptivní geometrie, přírodovědy, fyziky či fyziologie, které sloužili k co nejvěrnějšímu zobrazení tvarů, prostředí, struktur či tónů a jejich vzájemnému propojení. Faktem nicméně zůstává, že sběratelé projevují největší zájem o Hudečkovu tvorbu z 30. a 40. let, kdy působil v rámci Skupiny 42, což i často rád sám glosoval.

Pro Františka Hudečka bylo také typické, že i když došlo k jeho ovlivnění nějakým stylem, dokázal jej unikátně přizpůsobit ke svému přesně vyhraněnému názoru. Například jeho surrealistické období (v první polovině třicátých let) volně navazuje nejen na poetismus, ale také na avantgardu dvacátých let, která přímo souvisela s abstrakcí. Hudečkova surrealistická díla tak proto v sobě nesla určité zárodky řádu až do doby kdy přijal poetiku jinou – ve Skupině 42.

Vedle své malířské činnosti je František Hudeček znám i jako vážený ilustrátor a tvůrce obálek knih českých literátů. Stal se jednoznačně jednou z nejkomplikovanějších osobností českého umění 20. století. Ve svém díle spojoval absolutně protikladné způsoby myšlení. Jak racionální smysl pro přesnost na straně jedné, tak nespoutanou fantazii a divoké, tíživé vize na straně druhé. Hluboká myšlenka dokonalého řádu se tak pojila s uzavřeností a čirou touhou po samotě.

Po Františkovi Hudečkovi zůstalo velmi rozsáhlé malířské, kresebné a grafické dílo, které je rozděleno do mnoha soukromých i veřejných sbírek. A i když zmapování jeho pozdějšího díla poněkud komplikuje menší zájem sběratelů o toto období, o jeho zařazení mezi naprostou elitu českého moderního umění není pochyb.