Klápště Jaroslav (1923 – 1999)

Grafik, malíř a ilustrátor Jaroslav Klápště se narodil v srpnu roku 1923 v obci Záhoří u Semil. Krajině Semilska zůstal věrný po celý život. Zde v ústraní, v klidu a bez zbytečného rozruchu vznikala většina jeho charakteristicky silně expresivních děl plných dramatických nálad a situací. Byl člověkem neobyčejně sečtělým, znalcem krásné i odborné literatury, zabýval se filozofií a při tom všem byl člověkem nadmíru skromným, který netoužil po oficiálních poctách. Ve své tvorbě se snažil o varování před nesmyslnou pýchou a sobectvím, postihl své obavy z vývoje lidské společnosti, která v honbě za materiálními požitky odhodila duchovní rozměr lidského života.

Školní léta strávil na škole v Čikváskách a na turnovském reálném gymnáziu, kde v roce 1942 odmaturoval. V době druhé světové války, v necelých dvaceti letech, byl pouhý týden po maturitě na více než dva roky nasazen na nucené práce stavebního dělníka na železnici, kde se mimo jiných setkal i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem.

Po osvobození republiky a obnovení činnosti vysokých škol byl v roce 1945 přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V té době zde studovala velmi silná, věkově i názorově různorodá výtvarná generace, která se po letech omezení mohla opět svobodně rozvíjet a tvořit a doháněla vynucenou válečnou studijní pauzu.

Mezi Klápštěho spolužáky tak patřili například Zbyněk Sekal, Mikuláš Medek nebo Stanislav Kolíbal. Setkávání s těmito kolegy Klápštěho obohacovalo a inspirovalo. Velmi rád však také vzpomínal na svého studijního kolegu a semilského krajana, malíře a grafika Dalibora Matouše, který byl jeho souputníkem a výtvarným druhem po celý život. Celoživotní přátelství jej také pojilo se spolužákem, malířem a restaurátorem Stanislavem Podhrázským.

Koncem čtyřicátých let a počátkem let padesátých působili na UMPRUM vynikající pedagogové, a tak měl začínající Jaroslav Klápště možnost se zde setkat s profesory představujícími to nejlepší z období československé meziválečné avantgardy, Františkem Tichým a Emilem Fillou. Studium pod vedením těchto osobností zaručovalo Jaroslavu Klápště svobodný rozvoj jeho výtvarného talentu. František Tichý, který zde působil letech 1945-51, měl možnost Klápštěho přímo vyučovat v letech 1945-48. Školení v Tichého ateliéru vyžadovalo důslednou znalost a soustavný nácvik kresby, která se u jeho žáků vyvinula v neustálou potřebu kreslit. Od kreseb pak už byl u Jaroslava Klápště jen kousek ke grafice, především k jeho oblíbené technice suché jehly.

Určujícím setkáním pro další Klápštěho umělecký vývoj bylo pak setkání s profesorem Emilem Fillou v letech 1948-50, a to těsně před dobou Fillova násilného ukončení pedagogické činnosti z politických důvodů. Fillova tvorba a zejména jeho osobnost, vzdělanost a všeobecné kulturní a filozofické znalosti velmi obohatily Klápštěho umělecké směřování.

Se svými spolužáky zůstával Jaroslav Klápště v celoživotním kontaktu, po absolutoriu však v kulturním pražském centru nezůstal. Tvořil vždy v ústraní, na okraji a vzdálen od společenského ruchu. V roce 1988 utrpěl závažný úraz, který mu na několik měsíců nedovoloval se věnovat tvorbě, ale podařilo se mu k tvůrčí práci ještě na další desetiletí opět vrátit.

Jaroslav Klápště byl malířem specifickým. Vycházel z reality, ale realitu literárně nepopisoval. Jeho obrazy se od reality odrážely, ale realistické v podstatě nebyly. Klápště do nich vkládal svoje vlastní emoce, pocity a nálady, které prožíval při tvorbě díla samotného. Nezobrazoval skutečnost, nelíčil ji radostně, bezstarostně ani lehkovážně, neusiloval o zachycení půvabu předmětů a jejich krásy.

Velkým tématem Klápštěho tvorby byly krajiny, ke kterým zaujal vždy svůj osobitý vztah, pokaždé do nich vložil svoji hlubokou empatii. Obdivoval půvaby krajiny a její proměny v čase. Ať už se jednalo o dramatické pojetí krajiny nebo o klidnější zimní náhledy do bílé krajiny, ze kterých byla cítit láska a znalost rodného kraje. Patrné to bylo například na obrazech věnujících se podhorským oblastem Krkonoš. Klápštěho tvorba byla s oblastí Podkrkonoší těsně spojena, svým obsahem a významem však tuto oblast přesahovala. Ve svých dramatických krajinách bez nucené líbivosti a někdy až drsným způsobem charakterizoval rodnou oblast Semilska. Krajinomalba mu poskytovala v době uměleckých příkazů, které nepřály svobodné tvorbě, možnost volného vyjádření. Ve výrazných barvách a neklidných liniích se na jeho obrazech střetávaly přesné geometrické formy s míjejícím se obzorem, kácející se obydlí v kontrastu s pevnou zemskou půdou. Malířův postoj byl do jisté míry neúprosný, zároveň i pokorně skromný.

Dílo Jaroslava Klápště reflektuje dobu, ve které žil a ve které byl nucen tvořit. Až dokumentárním způsobem dokázal zachytit, opět se sobě vlastním expresivním nábojem, postupný rozklad a zánik původního historického středu severočeského Mostu, který byl koncem sedmdesátých let obětován těžebnímu průmyslu. Zachytil především atmosféru hrubě ničeného středověkého jádra města a do obrazů včlenil svůj hněv i bezmocnost z neutěšené současnosti. Téma zbořeného města se potom objevovalo i na jeho pozdějších expresivních kresbách a obrazech, na kterých se objevovaly více-perspektivní komponované výjevy s motivy nádraží, městských dvorků, hospod, čekáren a uliček, které autor často zaplnil přeludnou realitou znetvořených postav, přicházejících z minulosti i budoucnosti, věčně bloudících a neradostných.

Ve svých zátiších zobrazoval Jaroslav Klápště běžné předměty denní potřeby, realisticky a osobitě ztvárněné. Patrný byl na nich vliv studia Fillova ateliéru a jeho poučení kubismem. Ve svých zátiších Klápště poukazoval na cenu zdánlivě obyčejných věcí. Nehledal zázraky mimo předmětnou skutečnost. Nikdy se nenechal zlákat vývojovými tendencemi abstraktního umění. Sklenice, láhve, židle, hrnky či ubrusy představoval v jejich tvarových a kompozičních zákonitostech. V různých směrech nakloněné je nechal střetávat se v touze o harmonii s objekty pevně statickými, nepostrádajícími jasnou a srozumitelnou vazbu se zobrazovanou skutečností.

Většinu svého uměleckého života tvořil Jaroslav Klápště bohužel v době, která jeho dílu a způsobu jeho tvorby nebyla příznivě nakloněna. Pro dobu diktátu kulturní politiky nebylo Klápštěho expresivní pojetí malby pro oficiální výtvarnou scénu přijatelné. Klápště neusiloval o společenská ocenění a světskou slávu ani v době po sametové revoluci, natož v období vlády komunismu. On sám se před velkým světem až stydlivě skrýval a jeho tvorba tak byla až nepochopitelně opomíjena. Přesto někteří historici umění kladli Klápštěho dílo a jeho znaky do přímé návaznosti na dílo grafika Bohuslava Reynka, jehož doménou byla rovněž technika suché jehly, či v malířské tvorbě do souvislostí s dílem Jana Zrzavého.

Širší povědomí o Klápštěho tvorbě vzrostlo teprve nedávno. Navzdory každé době však Jaroslav Klápště pracoval velmi intenzivně, nikdy se nenechal od svého výtvarného směru odradit a jeho dílo tak reflektuje plynule vývoj bezmála celé druhé poloviny dvacátého století v českém malířství – i tíseň a nesvobodu, ve které muselo tak často vznikat.

Samostatným světem Klápštěho tvorby byla jeho velmi osobitá grafická tvorba, pro kterou zvolil většinou techniku suché jehly. Způsob, jakým tuto techniku uchopil byl až magický. Ptačí motivy, ženské akty, útržky písma, ruce, váhy, fragmenty hudebních nástrojů se střetávaly působivě a dramaticky na černých a bílých plochách. Ženské motivy byly metamorfovány do podob mýtů, symbolů bolesti a zoufalství doby. Napětí a vnitřní neklid způsobovalo střídání energických forem s jemnými linkami, velmi často používal střapatých a ježatých tvarů, nesoucích expresivní náboj energických stop rydla, tolik typických pro jeho tvorbu.

Grafika byla Klápštěho každodenní láskou. Byla jeho osobní cestou k sobě samému. Provázela jej po celou dobu umělecké tvorby, zachytil v ní své všední bolesti i radosti, naděje i obavy i hlubší úvahy o smyslu lidského žití. Klápště považoval grafiku za stěžejní část svého díla, upřednostňoval ji jako umění demokratické, neboť bylo schopno zasáhnout širší publikum, než tomu bylo u malby. Zároveň byla pro něj jako pro autora intimnější, snesla náměty, které by se zdráhal svěřit obrazům.

Od počátků své tvorby se Jaroslav Klápště také věnoval figurální malbě, kterou později rozvinul do jakéhosi každodenního zmatku víření lidských obličejů, hemžení se postav, tělesných torz a věcí. Od osmdesátých let se jeho figury začaly hromadit ve velké obrazové celky, proměnila se i jejich barevnost, světle modré až stříbrné ladění obrazů vystřídalo předchozí teplé, nahnědlé tóny. Jejich celkové vyznění se tak jakoby odosobnilo od autorovy účasti na zobrazovaných dějích.

Jaroslav Klápště se věnoval také knižním ilustracím. Svými ilustracemi doprovázel například bibliofilská vydání básnického díla Františka Halase, Jaroslava Seiferta nebo Vladimíra Holana. Od sedmdesátých let tvořil i velmi osobitá drobná exlibris, zpracovaná zejména charakteristickou technikou suché jehly.

Jaroslav Klápště autorsky vystavoval od roku 1966, kdy byly jeho dosavadní obrazy a grafiky představeny pražskému publiku v Galerii Václava Špály. Dílo vzniklé v letech 1966-69 pak bylo v Praze uvedeno v lednu roku 1970 v Galerii Nová síň. Od sedmdesátých let pak za svého života vystavoval Klápště na více než dvaceti autorských domácích výstavách: v Domě umění v Hradci Králové, Oblastní galerii v Liberci, Galerii Zlatá lilie Praha aj. Z posledních výstav byla velmi úspěšnou pražská výstava z roku 2011 názvem “Jaroslav Klápště: Vyhnání z ráje,“ která byla pro svou rozsáhlost umístěna do dvou výstavních prostor, a to do Galerie Vltavín, kde byla prezentována autorova grafika a do Galerie Nová síň, kde měli návštěvníci možnost shlédnout Klápštěho malbu.

V současnosti lze Klápštěho tvorbu shlédnout až do konce roku 2015 v rámci společné výstavy “Umění Pojizeří: 55“ při příležitosti pětapadesátého výročí založení Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, která představuje nejvýznamnější umělecké osobnosti tohoto kraje.

Kromě výše zmíněné semilské galerie má ve svých sbírkách dílo Jaroslava Klápště například i Národní galerie v Praze, Severočeské muzeum v Liberci, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích a jeho grafiky jsou i součástí sbírek Harvardské univerzity.

Do výčtu děl Jaroslava Klápště patří také objekty, zejména zajímavé a podnětné prostorové asambláže. V počátcích své tvorby se věnoval i dřevorytům s motivem portrétů. Na souborech kvašů zobrazil své dojmy z evropských cest po Francii, Chorvatsku a Nizozemí. Zemřel v září roku 1999 v Praze.