Kokolia Vladimír (1956)

Malíř, grafik, první nositel ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1990, od roku 1992 pedagog pražské Akademie výtvarných umění, zpěvák alternativní a undergroundové skupiny „E,“ textař a propagátor principů tchaj-ťi Vladimír Kokolia se narodil 27. listopadu 1956 v Brně. Trvale žije a pracuje v jihomoravské vesničce Veverské Knínice nedaleko brněnské přehrady.

V letech 1971 – 1975 studoval Vladimír Kokolia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti obor propagační grafika pod vedením malíře a grafika Františka Nikla. Po maturitě byl v roce 1975 přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou zakončil roku 1981 v malířském ateliéru profesora Jana Smetany. Na profesora Smetanu vzpomíná Vladimír Kokolia s velkou úctou, kterou mu ale v dobách svých studií nedával v obavách z přílišného ovlivnění svým učitelem moc najevo. Právě proto jej snad, nyní sám jako pedagog Akademie, podle svých slov tak často cituje.

Na brněnském VUT, Fakultě výtvarného umění, působil Vladimír Kokolia několik let jako externista a vyučující předmětu „Stání před stojanem.“ Právě na správný a přesný postoj nejen ke stojanu, k obrazu, ale i k ostatním věcem a vůbec k životu podle Kokolii velmi záleží. Pokud není přesný postoj, stane se nepřesným, pokřiveným a zkresleným i vnímání daného objektu. Stejně tak, jak se musí učit malíř správně postavit před stojan, tak se podle Vladimíra Kokolii musí divák obrazu naučit správně se postavit před hotový obraz v galerii. Ne jej pouze vnímat periferním zrakem při průchodu kolem. Divák se musí vydržet dívat, déle než by myslel, že je vhodné a pak spatří tu zrakovou, optickou informaci, která se za prvotně spatřeným vizuálním jevem skrývá. Musí se umět vystavit obrazu a mít důvěru ve vlastní vnímání.

Od roku 1992 působí Vladimír Kokolia na pražské Akademii, stal se vedoucím pedagogem ateliéru Grafika 2, jakožto „druhé,“ jiné či nestandardní grafiky, nezatížené technikou, zaměřené na okrajové a podprahové vlivy, zároveň však zdůrazňující řemeslný um, přínos tradičních grafických postupů, a zejména jedinečný přístup k vytváření každého obrazu. Vladimír Kokolia ve svém ateliéru vede studenty nikoliv k plnění úkolů, nýbrž k jejich nalézání. Je důležité kvalitně „nevědět“ a nechat se překvapovat, netvořit podle receptu. Odvážně překračovat hranice oboru ovšem s nutným předpokladem, že tyto hranice známe.

Ve svém Slovníku Grafiky 2, který pro své studenty vydal v Akademi v roce 2008, Vladimír Kokolia charakterizuje svůj pedagogický přístup: „Učením účinně bráníme tomu, aby si na to žáci přišli sami. Ale pokud to vypadá, že si na to sami nepřicházejí, je nutno učit. Proto, když se učí, znamená to, že učitel rezignoval, a žáci že zklamali.“

Vladimír Kokolia postupně rozšířil své působení na škole jako zvolený předseda akademického senátu, člen předsednictva Rady vysokých škol a předseda její komise pro umělecké školy, prorektor pro studijní záležitosti a člen umělecké rady FAMU. V roce 2006 byl jmenován profesorem. V roce 2012 byla Vladimíru Kokoliovi udělena cena Dalibora Chatrného, jakožto osobnosti, které si váží mladší generace tvůrců, většinou z řad studentů, a uděluje ji generačně starším umělcům, kteří jsou pro ně autoritou a mají jejich přirozený respekt. Sám oceněný však jakousi aureolu učitelského guru se sobě vlastní pokorou odmítá. Podle svých slov má v rámci pedagogických zásad spíše tendenci se průběžně znemožňovat, aby se k němu studenti útrpně skláněli, než aby k němu vzhlíželi jako ke svému vzoru.

V sedmdesátých letech, v době svých studií na Akademii, maloval Vladimír Kokolia hojně krajiny. Jeho první práce patřily krajinám okolí Brna a autorova bydliště Veverských Knínic (např. „Knínice“ 1979). Počátkem osmdesátých let se začala v jeho malbě objevovat i městská témata, např. cyklus maleb „Hromadná městská doprava.“ V polovině osmdesátých let se intenzivně věnoval kreslení, ze kterého vzešel cyklus několika set kreseb. Zabýval se grafikou, zejména barevným linorytem a kresba a grafika na několik let převážila nad jeho malbou. Později v jedné ze svých profesorských přednášek Vladimír Kokolia charakterizoval lapidárně rozdíl mezi malbou a kresebnou tvorbou slovy: „…s malbou jakoby se něco zamalovávalo; malba oblíká, kresba svléká…“

Koncem osmdesátých let se Kokolia opět navrátil k malbě. Rád maluje to, co vidí, ale snaží se vidět věci i krajiny „jinak“ – vidět průhledem, vidět za ně, vidět za obzor toho, co je možné vnímat smysly. Jeho akvarely přírodních námětů, zejména stromů, jsou ztvárněny v měkkém, téměř abstraktním pojetí. Svoji malbu chápe jako zkoumání viděného, proniknutí do podstaty zobrazované skutečnosti. V jeho obrazech se snoubí přesnost a geometrie s nejasností, tušením a překvapením. Plochu svých obrazů často člení do přesných taktů, zdánlivě opakujících se námětů v rámci plochy jednoho obrazu, například figury člověka, která však není na první pohled zcela čitelná. Formálně se tvorba Vladimíra Kokolii pohybuje v širokém rozpětí od krajin, objektů, figur až k čistě abstraktní malbě. Často maluje jedním tahem, zajímá ho hloubka obrazu, jeho mřížky, sítě a čáry přesahují ve svých nekonečných variantách rozměry plátna a přenášejí z něj svoji energii do prostoru.

Mezi jednu z estetických kategorií řadí Vladimír Kokolia vedle kompozice nebo barevnosti osobitě i cenu obrazu, která podněcuje zvědavost diváka. Levný obraz je podle něj diváku na první pohled sympatický, drahý ho přivede k úžasu. Finance mají podle Kokolii magickou moc přitáhnout lidskou pozornost více než šamanské totemy. Obraz tak zaujme diváka svou cenou, i když v něm jinak třeba není schopen nic jiného vidět.

Mimo výtvarné umění se Vladimír Kokolia zajímá o myšlenkové proudy ve filozofi, o tradiční čínská cvičení, kvůli kterým se mimo jiné naučil i čínsky, aby lépe porozuměl svému učiteli. Zároveň je Vladimír Kokolia i člověkem, který se drží selského rozumu, žije věcně a zdravě „při zemi.“ Nevyhledává prázdná gesta performancí s nálepkou uměleckého počinu. Při jedné ze svých více než osmi desítek autorských výstav v roce 2004 v brněnském Domě umění se spolu se svými studenty během trvání výstavy v prostorách galerie ubytoval, nocoval, vařil i maloval, neboť obrazy, které sice do galerie patří, tam byly podle jeho cítění jen na chvilku, jen jakoby na návštěvě, což mu připadalo skličující. A tak vznikla i řada obrazů přímo v galerii během tohoto pobytu vytvořených, technicky i fakticky na toto místo patřících.

Vladimír Kokolia také ilustroval řadu knižních titulů, a to různorodé provenience, včetně vědeckých publikací. Jeho ilustrace nesou fantastické příběhy, např. Adolfa Bioy Casarese „Morelův vynález“ (1988) přes samizdatová vydání knížek Ladislava Klímy (1989), filozofická pojednání „Sciencia Philosophia“ (1993), publikaci vydanou sdružením Děti Země „Atomový stát“ Roberta Jungka, básnickou tvorbu Lubora Kasala „Hladovci hlodavci“ (1995), „Nový bestiář“ Josefa Kroutvora (1998) a další. Kokoliovy kresby doprovázely domácí i zahraniční periodika i řadu grafických sborníků. Jeho tvorba je zastoupena v předních českých i evropských kulturních institucích, namátkou: Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Museum města Brna, Moravská galerie v Brně, Muzeum umění v Olomouci, SMAK v Gentu, Albertina ve Vídni a další.

Spolu se získáním ocenění Jindřicha Chaloupeckého pro umělce do 35 let v roce 1990 získal Vladimír Kokolia i možnost vycestovat na studijní cestu po Spojených státech amerických. Zároveň pro něj byla první dekáda devadesátých let i hektickým obdobím zahraničních i domácích výstav. Po pádu železné opony byla díla Vladimíra Kokolii zastoupena i na desítkách úspěšných zahraničních výstav (namátkou 1989 Varšava, 1990 Berlín, 1991 Řím, 1992 Boloň, 1993 belgický Mons, 1994 New York, dále pak Bonn, Chicago, Vídeň, Petrohrad, Stockholm a řada desítek dalších). Z posledních autorských domácích výstav se s velkým ohlasem široké veřejnosti setkala výstava z podzimu 2011 „Vladimír Kokolia: Přenos síly“ v pražské Galerii Václava Špály a květnová výstava v roce 2013 v Topičově salonu v Praze s názvem „Vladimír Kokolia: No problem.“

Vladimír Kokolia se podílí na multižánrových projektech, hudebních, divadelních i výtvarných. Sám byl kdysi jako aktivní muzikant nepřehlédnutelný svým výrazným, pronikavým a místy mrazícím hlasem recitujícím vlastní absurdně humorné i úzkostné texty. Je autorem vlastní internetové encyklopedie Kokopedie. Účastní se společenského života, a to nejen přednáškami a mítinky v rámci „vyšších“ akademických kruhů, nýbrž například i na úrovni své farnosti, které se nezištně stará o internetové stránky.

Zajímá se o ekologii, ovšem nikoli na bázi doktrín, ale snaží se podle svých slov žít tak, „aby neobtěžoval.“ Je vegetariánem, majitelem asi sedmi kompostů a držitelem hrdého titulu Miss Kompost. Maluje na verandě, ve stodole, přírodě, doma, v kostele, na Akademii, v průjezdu, v obývacím pokoji, v altánu, někdy i přímo v galeriích, jen ne ve svém ateliéru, neboť žádný nevlastní z obav, aby se mu malování nestalo rutinou. Pro svou tvorbu potřebuje „intenzivně nevědět“ a nechce používat jeden určitý klíč či plán ke vzniku obrazu.

Vladimír Kokolia není malířem dogmatickým, absolutním. Malování pro něj není jedinou a nejdůležitější věcí v životě, které by musel vše ostatní podřídit. Váží si své rozvětvené rodiny a smysluplného rodinného života. Rád a častěji než malováním tráví čas fyzickou prací ve vlastním lese a na usedlosti. Často záměrně pracuje až do úplného tělesného vyčerpání, kterým přemůže a jakoby otupí objektivní smyslové vnímání a které mu tak pomůže lépe, jinak a jen tak pro sebe se zadívat se na určitou scénu, ze které pak vznikne předloha k budoucímu obrazu.

V roce 1992 v německém Kasselu byla Kokoliova tvorba představena v rámci světově uznávané přehlídky současného umění „Documenta 4.“ Počátkem devadesátých let bylo jeho dílo zakoupeno i prestižním Muzeem výtvarného umění v belgickém Gentu a vystaveno ve stálé expozici. Vladimír Kokolia však tyto své úspěchy hodnotí velice skromně a zcela nezištně je přičítá dobovému zájmu o umění z východní Evropy. Daleko podstatnější pro sebe a pro svoji tvorbu považuje zakořenění na domácí půdě, což se mu jak sám doufá, dařilo a daří.