Komárek Vladimír (1928 – 2002)

„Spousta lidí by chtěla být slavná jako Vincent van Gogh. Jenom ucho kdyby si za ně uřízl někdo jiný.“

 

„Holky mám stále rád, jenom si nemůžu vzpomenout kvůli čemu. Ale mám to někde napsaný. Jenže ten notes zas nemůžu najít.“ 

„Obraz, pokud je uměním, tak je myšlenkovým odrazem a filozofickým názorem malíře.“ 

„Jen krátká návštěva potěší.“ 

Vladimír Komárek, český malíř, grafik, ilustrátor, pedagog a jeden z nevýznamnějších českých představitelů výtvarného umění 20. století, se narodil 10. srpna 1928 v Hořensku u Semil jako syn četníka. Zemřel 24. srpna 2002 v Jilemnici.

Hned po narození jej rodiče odvezli na Slovensko do malé vesnice Haspruňka, kde trávil své dětství. Avšak v roce 1939 se situace mezi Čechy a Slováky (slovenskými židy) vyhrotila natolik, že se s rodinou přestěhovali zpět do Čech. Jeho milovaným krajem bylo Semilsko, kde žil až do své smrti. Jako člověk byl velice společenský, byl věčný sebekritik a skeptik a přesto měl i smysl pro humor. Sám o sobě prohlašoval, že je přesvědčeným pesimistou, a proto má nádherný život. Pro pesimistu existují totiž milá překvapení, ze kterých se dokáže těšit, což u optimisty není možné.

Své studium začal na sklářské škole v Železném brodě v letech 1945 – 1946. Odtud poté pokračoval jako student malby na Akademii výtvarných umění v letech 1946 – 1947, odkud byl po roce studia vyhozen kvůli neshodám s komunistickou stranou. Rozhodl se tedy přihlásit ke studiu na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Karla Štipla (1948 – 1954). Zde už, podle jeho slov, sekal dobrotu a mohl v poklidu rozvíjet své malířské dovednosti. Po ukončení studia se odstěhoval z Prahy zpět domů. Krátký čas se živil jako promítač, řidič a také jako metodik Okresního domu osvěty v Semilech. Stal se spoluzakladatelem liberecké skupiny 7 a po prezentaci Komárkových děl profesorkou Naděždou Melníkovou – Papouškovou, která ukázala jeho díla přestavitelům Sdružení českých umělců a grafiku Hollar, se stal v roce 1965 jejich členem.

Už od útlého věku měl Vladimír Komárek cit pro kresbu. Jeho otec však umělcům nevěřil a chtěl, aby se jeho syn vyučil řemeslu strojního zámečníka. Komárkovým největším snem však bylo stát se malířem a hajným zároveň. Miloval vůni a zvuky lesa. Jako malé dítě byl velice senzitivní, vnímavý a vypracoval si silný vztah k přírodě. Co se týče uměleckého směru, kterým by se vyznačovaly jeho díla, navázal na tradici a tvorbu malířů Jana Zrzavého, Otakara Kubína a Henriho Rousseaua.

Raná Komárkova tvorba se vyznačovala do jisté míry expresivností, avšak vždy si byl jistý tím, co chce malovat a jak to chce malovat. Vycházelo to pouze z jeho osobních zkušeností a životního postoje ke světu. Nikdy nechtěl nikoho kopírovat. Jediným zásadním rysem jeho tvorby byla figurativnost maleb, na které si potrpěl. Vždy mu šlo o to, aby návštěvníci galerie dokázali obraz sami pojmenovat na základě pouhé představy. Život neviděl jako legraci, a proto někteří shledávají jeho obrazy nostalgické, pochmurné, smutné až depresivní. Inspiraci pro svá díla čerpal mnohdy z nenápadných a banálních životních okamžiků, bez zbytečných detailů. Pouhé náznaky tvarů dávají jeho dílům osobité kouzlo a atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987). Námětem jeho tvorby byly krajiny, zátiší a později i biblické motivy, ve kterých uspokojoval touhu po volnosti (Zátiší, 1965; Květiny a pávi, 1976; Květina v okně, 1977; Poslední večeře, Zvěstování).

Vladimír Komárek je také autorem řady linorytů, litografie a obrazu tvořených pomocí suché jehly. V oboru grafiky a ex libris se stal Komárek jedním z nejžádanějších autorů těchto děl.
Od roku 1967 se začal pravidelně věnovat také ilustracím. Svými kresbami doprovodil a vyzdobil díla Jaroslava Havlíčka (Vlčí růže), Karla Hynka Máchy (Máj), Jaroslava Seiferta (Deštník z Piccadilly), Františka Hrubína (Sluneční den, měsíční noc) nebo Sergeje Alexandroviče Jesenina (Slaměný měsíc). Během svého života uspořádal Vladimír Komárek nad 130 výstav jak u nás, tak v zahraničí.