Kopecký Bohdan (1928 – 2010)

Bohdan Kopecký, významný český rodák, akademický malíř, výtvarník, se narodil 23. srpna 1928 v Litomyšli jako syn sklenářského mistra Antonína Kopeckého. Své první malířské pokusy tvořil již za dob studia, kdy mezi lety 1942 – 1945 působil pod vedením učitele Emila Kargra a tiskaře Jana Dostála. Po druhé světové válce nastoupil bez maturity do druhého ročníku pražské Akademie výtvarných umění, do ateliéru profesora a malíře Otakara Nejedlého.

1. října 1950 byl Bohdan Kopecký povolán na vojnu, avšak kvůli svému nedělnickému původu musel nastoupit u Pomocných technických praporů a jako horník musel sloužit na dolech v Záluží u Mostku a na Ostravsku. Po dvou letech vojenské služby byl za příslib propuštěn do civilu a „dobrovolně“ nastoupil opět jako horník na dole Vítězný únor v Záluží u Mostku. V tomto zaměstnání setrval až do roku 1956. Jeho malířských pokusů nebylo v tomto období mnoho. Kopecký přišel do dolů s určitou představou normální krajiny, ale nalezl jen strašidelnou, mrtvou zemi bez rostlin a věčným smogem, který zastínil i slunce. Až s odstupem času (od roku 1953) se malíř začal o zachycení této problematiky „špinavé“ krajiny pokoušet. Nejdříve se zaměřil na jemnou realistickou štětcovou kresbu potemnělých průmyslových krajin s nádechem kouře a prachu v modrozeleném odstínu (Cesta do Záluží, 1955; Cesta do Hamru, 1955). Postupem času se však jeho náměty začali pročišťovat. Do popředí vystoupily kvetoucí rostliny a trávy, nyní však bez předmětného účelu. Z obrazu je celkem patrné, proč si na počátku své umělecké kariéry zvolil Kopecký za svůj malířský vzor Vincenta van Gogha. Svou mohutností a výrazovou barevnosti mu byl svým způsobem velice blízký.

Jak už bylo zmíněno, odešel Bohdan Kopecký v roce 1956 z hornického řemesla a v tom samém roce byl přijat za člena severočeské pobočky Svazu československých výtvarných umělců. O rok později (1957) u příležitosti Dne horníků se zúčastnil společně s malíři Richardem Ťápalem a Josefem Menšem mostecké výstavy. Následovala poté samostatná výstava v Galerii mladých v Praze. V roce 1959 obdržel 1. cenu v celostátní soutěži Světového festivalu mládeže ve Vídni. Na přelomu padesátých let jeho tvorba dále gradovala. K malování vybíral si místa opuštěná a smutná. Vybíral si motivy mrtvého prostředí a v něm kvetoucí strom, anonymních lidi bez cíle. Postupně rušil vázanost obrazu na vnější skutečnost (Chudeřické zátiší, 1958; Šachta Humboldt, 1958). Linie, která dříve ohraničovala věci, se postupně oslabovala a stávala se znakem přírodního dění. Figurativní tvorba v krajině neměla osobitý význam, ale plnila funkci symbolickou (Krajina, 1958; Hrozí propadnutí, 1959; Samota Roberta Lukáše, 1960; Větrná, 1962).

V roce 1960 obdržel Bohdan Kopecký zvláštní cenu za portréty mosteckých horníků v soutěži k 15. výročí vzniku demokratického Československa. O rok později se zúčastnil pařížské výstavy se skupinou československých výtvarníků. V roce 1962 se podílel na uspořádání výstavy dvou významných českých umělců, malíře Mikuláše Medka a sochaře Jana Koblasy, která znamenala průlom do realistického umění. V první polovině 60. let a v jejich průběhu se Kopeckého tvorba posunula do nefigurativního rámce. Vnější zklidnění malby přináší nový originální styl založený na tzv. posmutnělé baladičnosti. Zmizel tradiční horizont a plátna zaplnily obecné útvary (Na okraji, 1962; Nakloněna rovina, 1966; Paměť tvarů, 1967).

V průběhu šedesátých let byl Bohdan Kopecký uznávaným umělcem. V roce 1965 byl jako představitel malířů havířské krajiny poslán Svazem československých výtvarných umělců do jugoslávského hornického města Tuzly. V roce 1967 obdržel Bohdan Kopecký uznání za Nejkrásnější knihu roku, kdy vytvořil ilustrace ke knize Slezské písně od Petra Bezruče.

V sedmdesátých letech se k dosavadním motivům přidává motiv města a městských budov (mostecké divadla, kostely, nádraží, hospody). S příchodem totalitního režimu se však situace změnila. Kvůli svým postojům a názorům nesměl za normalizace své obrazy vystavovat ani prodávat. Od roku 1977 pobýval většinu času v Litomyšli, kde pracoval jako propagační pracovník v Jednotném zemědělském družstvu v Dolním Újezdě, a když mu byl v roce 1979 odebrán byt v litvínovském zámku, odstěhoval se definitivně zpět do svého rodiště na východu Čech. Závěrem svého působení na severu Čech se malíř nechal inspirovat předměty vyšších řádu. Vznikaly tak obrazy a kompozice plné energie a zářivosti na motivy vesmírných mlhovin a supernov (Portrét utajených ohňů, 1976; Daň světlu, 1976; Krajina nad vybranou slojí, 1977). V roce 1980 namaloval svůj poslední obraz na motivy Mostecka. Dále následovalo několik zahraničních cest. V roce 1982 se zúčastnil zájezdu do Jugoslávie, odkud si přivezl pár drobných obrazů. V roce 1988 navštívil Švýcarsko.

Po pádu totalitního režimu se plný elánu navrátil k malbě a hledal nové náměty svých obrazů takové, které mu již litomyšlská krajina poskytnout nemohla. Za malířsky inspirující vždy považoval sopečnou krajinou a tak bylo i jeho snem takovou navštívit. Nejprve uvažoval o Islandu. V roce 1991 dostal Kopecký velice zajímavé pozvání od svého dávného přítele a emigranta Vladimíra Daniela, aby strávil několik chvil ne na Islandu, ale na Kanárských ostrovech, kde je sopečná činnost taky velice častá. Při návštěvě ostrova Lanzarote objevil Kopecký to, co hledal. Sopečné vyvřeliny, lávou tvořená jedinečná scenérie byla právě tou inspirací, kterou malíř potřeboval. V říjnu roku 1993 odjel se svým synem na krátko do USA na mistrovství světa ve vrhání šipek. Společně s tím navštívil Arizonu, Mexiko a zvláště jej učaroval Velký kaňon řeky Colorado. Někdy koncem roku 1993 zrodila se myšlenka cesty na Havaj, kde se chtěl seznámit se sochařem Laymondem Peltonem, který již na ostrovech odléval sochy ze žhavé lávy. A tak začátkem roku 1994 odjíždí Kopecký i přes vysoké finanční nároky na Big Island, největší ze souostroví, kde je sopečná činnost nejčastější.

Skvělou průvodkyní stala se mu etnografka Jessica, původním jménem, náhodně, Bohdana Kopecká. Je celkem ironické, že malíř našel zdroj své inspirace až na druhém konci světa. V roce 1997 zopakoval cestu na havajské ostrovy. Plný dojmů a inspirací vytvořil tak Bohdan Kopecký rozsáhle abstraktní obrazové cykly Lávové pole bohyně Pelé (1994, 1997).

28. října roku 1998 bylo Bohdanu Kopeckému uděleno čestné občanství města Litvínova za jeho celoživotní tvorbu.

Bohdan Kopecký zemřel 22. října 2010 v Litomyšli.