Kremlička Rudolf (1886 – 1932)

„Vymýtit akt z obrazů by znamenalo vyškrtnout lásku v románě.“

Rudolf Kremlička, významný představitel českého moderního malířství a krajinomalby první poloviny 20. století, se narodil 19. června 1886 v Kolíně, jako jeden ze čtyř synů rodiny kolínského soudního úředníka Ludvíka Kremličky.

Svou uměleckou dráhu malíře začal po maturitě na pražské reálce v roce 1907, kdy byl přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění do ateliéru profesora Vlaha Bukovace a poté k profesoru Bohumíru Roubalíkovi. Tito dva malíři však na mladého Kremličku velký dojem neudělali. Více si Kremlička cenil práce tehdejšího ředitele Akademie a představitele pozdní romantiky Maxmiliana Pirnera, který svým realismem dokázal zaujmout mladého malíře uctívajícího spíše práci starších tradičních mistrů než průkopníků a hledačů nových směrů.

Ještě v tom samém roce 1907 přešel Kremlička do speciálky profesora Hanuše Schwaigera, který se svou tvorbou řadil k tradicionalismu, který tak odhaloval dávno zapomenuté nebo vývojem popírané hodnoty. Pokud se však jedná o umělecké směry, byl v tomto ohledu Kremlička velice zdrženlivý. Zatímco se jeho spolužáci snažili využít barevného opojení impresionismu k tvorbě již expresivních děl, stavěl se Rudolf Kremlička jako oponent k těmto uměleckým tendencím. Nijak významně jej neovlivnily ani Munchovy výstavy na počátku dvacátého století.

Přes všechny bouřlivé událostí první dekády dvacátého století si Kremlička dokázal udržet patřičný nadhled a pokračoval v prácí velice osobitým způsobem. Střeživší malířské tradice, inspiroval se Kremlička u starých mistrů a stal se tak plnoprávným pokračovatelem práce Josefa Mánesa. Ve své práci se snažil zachytit prostotu života lidí a jejich práce. V letech 1907 – 1915 tak vznikla řada figur žánrového realismu (Flétnista, 1909; Výměnkářka, 1910; Žebrák, 1910). Základem Kremličkovy tvorby se stala hra se světlem. Jeho správné využití vytvářelo zvláštní nádech a dávalo obrazu tajemnost a jedinečnost.

Kremlička maloval dlouhou dobu po vzoru svého učitele Hanuše Schwaigra, od něhož si odnesl kromě technických dovedností také neutuchající zájem o holandskou malbu J. H. Marise, Vincenta van Gogha nebo Antona Mauveho, se kterou se díky stipendiu seznámil v roce 1911 přímo v Amsterdamu. V letech 1910 – 1911 podnikl několik studentských cest nejen do Holandska, ale také do Belgie a Francie, kde se setkal s prací dalších významných umělců.

Kromě rané figurativní tvorby se Rudolf Kremlička věnoval také portrétnímu umění (Podobizna otce, 1910), které znamenalo oživení tradiční Kremličkovy formy, a krajinářství (Hybernská ulice, 1911; Krajina v Kameničkách, 1914). V letech 1913 – 1914, kdy stále docházelo k revolučním událostem v malířství v podobě kubismu, pobýval Kremlička v ruském Petrohradě, kde studoval práci starých mistrů a i přesto, že se stále držel v ústraní české moderny, mohl se svými názory rovnat nejnovějším trendům světového umění a přitom stále kráčet svou vlastní osobitou cestou.

Pobyt v Rusku však nepřinesl jen řadu vynikajících děl. Podílel se také na postupném Kremličkově odklonu od realistických znaků k následnému hledání sebe samotného. V roce 1915 se malíř přidal k ostatním mladým umělcům, kteří později vytvořili uměleckou skupinu Tvrdošíjní. Kremlička s nimi však nesdílel umělecké postupy, ale spíše mu byli tito malíři blíže názorově než kdokoli jiný. Ve stejném roce však vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, kde se setkal s Emilem Fillou. A i přes různé neshody se členy spolku, vydržel Kremlička v Mánesu do roku 1929.

Koncem roku 1915 namaloval jeden ze svých nejpovedenějších a v dnešní době možná jeden z nejznámějších obrazů Děvče v bílém živůtku. Byl to také asi nejzásadnější obraz v životě Rudolfa Kremličky. Od té doby se totiž základním kamen jeho děl stala oslava ženské smyslnosti a ženského, slovanského půvabu. Svou prací se tak dostal do proudu názvaném vitalismus.

Navzdory tomu nalezneme v Kremličkově práci ještě pozůstatky doby minulé, schwaigrovské (Švec, 1917). Částečný inspirační podnět našel Kremlička i u francouzských velikánů Edgara Degase a Édouarda Maneta. Obrazy jako Sedící tanečnice (1916), Odpočívající tanečnice (1916), Vesničanky (1917) nebo Oblékající se tanečnice (1917) jsou toho zřejmým důkazem. V letech 1916 – 1918 tak vznikl Kremličkův Cyklus tanečnic, který bezpochyby patří k malířově vrcholné tvorbě.

Ve svých dílech se nejvíce přiblížil impresionismu. Vytvořil tak neuvěřitelnou škálu obrazu od dívek, žen, ztělesňujících ženskou krásu a intimitu, až po ženy zachycené při práci. Změně malířova názoru neunikly ani krajiny (Lesní potok; Řeka v lese, 1917), ani portréty (Podobizna spisovatele Jana Bartoše, 1917).

V roce 1918 však započala nová etapa uměleckého života Rudolfa Kremličky. S nástupem nové generace vždy přichází i vlna nových ideologií. Kremlička se zúčastnil výstavy Tvrdošíjných v Praze s názvem „A přece! Výstava několika Tvrdošíjných“, kde představil svá díla. Kritika přijala jeho práci s nadšením a Kremlička tak došel konečně zaslouženého uznání. Zařadil se mezi ostatní malíře české moderny, aniž by se však inspiroval avantgardními proudy počátku dvacátého století.

Musel se také vypořádat s novým uměleckým směrem, který tato nová generace malířů přinesla. Byl jim neoklasicismus, který svou povahou určil další vývoj Kremličkovy tvorby. Při své prácí se spoléhal především na svou paměť a představivost. Odpoutal se tak od přímého kontaktu s modelem. Počátek dvacátých let byl charakteristický svou objemovou modelací a zvýšeným zájmem o barvu. Velice silný byl i zájem o sociální umění, které se snažilo reagovat na události bezprostředně poválečné. Obrazy jako Myčka (1919) nebo Pradlena (1923) jsou důkazem sociální inspirace a patří k dílům nepochybně vynikajícím. Spojují v sobě atmosféru neoklasické abstrakce a sílu sociálního realismu. Svou tvorbou se Rudolf Kremlička zařadil do programu skupiny Tvrdošíjných, se kterou již v roce 1918 vystavoval. Další, v pořadí druhé výstavy konané v roce 1921, se však Kremlička nezúčastnil. Tentokrát využil svého kreslířského a grafického talentu a poslal svou prací do uměleckého časopisu Veraikon. Kremličkův cit pro zachycení světelných dojmů v podobě čisté kreslířské linky zaujal i další časopisy (Červen, Orfeus atd.), které mu tak poskytly prostor k intenzivnější grafické tvorbě. Tuto svou životní etapu shrnul následně v roce 1923 v cyklu sedmnácti grafických litografií s názvem Kresby. Na třetí skupinové výstavě pořádané o dva roky později již však malíř představil své nejvybranější obrazy. V důsledku názorové odlišnosti jednotlivých členu se však skupina v roce 1924 rozpadla.

V průběhu následujícího desetiletí se Kremlička znovu zaměřil na práci s ženským tělem. Intimitu ženské postavy zobrazoval motivem ženy s nohou opřenou o židli, která se osouší po koupeli. Tuto svou představu rozvíjel již od roku 1918 (Po koupeli, 1919; Myjící se žena, 1923; Osoušející se ženy, 1925). Koncem roku 1925 uspořádal Kremlička svou první samostatnou výstavu, na které představil několik obrazů ze svého repertoáru (Osoušející se žena, Ranní toaleta, Tři ženy v lázni a další).

Ve svých dílech se Rudolf Kremlička zaměřil na tři důležité aspekty. Prvním byla oblast lidskosti. Obraz měl zachytit životní osudy žen, které maloval. Další dvě hlediska viděl v samotné dokonalosti ženského těla, jehož variantnost jej přímo okouzlila (Ležící děvče, 1927; Horké odpoledne). Jako další motivy tohoto období můžeme považovat zátiší (Zátiší se džbánem, Zátiší s vejci a ovocem) a krajiny. V letech 1926 a 1928 pobýval Kremlička krátkou dobu v Itálii, kde dozrál jeho cit pro krajinářství. Prosluněné italské pláně a půvabné architektonické památky působily jako životadárná voda na Kremličkovu práci. Důkazem toho jsou velice ceněné obrazy jako Cesta do Fiestole a Nábřeží Arna z roku 1927 nebo jedna z jeho nejslavnějších krajin Přistav Duino u Terstu z roku 1927.

Obrazy vzniklé po návratu z Itálie čerpaly inspiraci z jeho dalších cest po Rakousku a Francii (Malá alpská krajina, 1930; Skály u moře, 1930), ale také z domácího prostředí (Česká krajina, 1931). Z roku 1931 zůstaly dvě nedokončené práce s názvem Koupající se ženy a Weekend, které svým charakterem naznačovaly další rozvíjející se etapu Kremličkovy tvorby. Tyto práce však již neměl možnost dokončit. 3. června 1932 podlehl po druhé neuspěné operaci rakovině.

Rudolf Kremlička patřil bezpochyby k jednomu z největších českých umělců 20. století. Kombinace nezaměnitelného stylu, osobitosti, estetického cítění a talentu dala vzniknout významné osobnosti moderního malířství a krajinomalby. Jeho celoživotní práce je velice uznávána jak na domácí, tak i světové scéně.