Kubín Otakar (1883 – 1969)

Otakar Kubín (Othone Coubine), významný česko-francouzský umělec první poloviny 20. století, se narodil 22. října 1883 v Boskovicích, jako předposlední ze sedmi dětí boskovického učitele a knihkupce Jana Kubína, který do Boskovic přišel z rodného Valašska a přiženil se do učitelské rodiny.

Umělecké počátky Otakara Kubína můžeme najít již v předškolním věku, kdy si jeho talent hledal cestičku přes vybarvování různých obrázků v časopisech nebo novinách. Není se proto čemu divit, že Kubínovým snem bylo stát se malířem. To však v učitelské rodně nebylo vítáno s nadšením. Jeho otec si přál, aby se mladý Otakar stal také učitelem, a proto jej v patnácti letech přihlásil na učitelský ústav v Brně. Za to, že si mladý Otakar Kubín prosadil nakonec svou, může poděkovat boskovickému rodákovi, rodinnému příteli a řediteli tehdejší sochařsko-kamenické škole v Hořicích Vilému Dokoupilovi, na jehož přímluvu otec ustoupil od svého plánu poslat svého syna do Brna. A tak se Otakar Kubín stal v roce 1898 studentem sochařsko-kamenické školy.

Mladý Otakar Kubín se aktivně účastnil společenského a kulturního dění. Zajímal se o literaturu, divadlo, hudbu, archeologii i sport. Významný vliv na jeho život i tvorbu měl další blízký rodinný přítel lékař Karel Snětina, se kterým navštívil v roce 1900 výstavu francouzského umění v Berlíně. Jak říkal sám Kubín, byla jeho tvorba dlouho pod vlivem vzpomínek s Karlem Snětinou.

V roce 1900 si Kubín podal přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze. Přijímací zkoušky absolvoval v Myslbekově sochařském ateliéru, kde byl přijat. Na Akademii strávil následujících pět let svého života a vytvořil zde své první obrazy (Švec; Plot zahrady, 1902; Podobizna, 1903; Stoh slámy, 1903). Počátky studií trávil v Myslbekově ateliéru, odkud po roce přešel k malíři, profesorovi Václavu Brožíkovi, kde pracoval pod vedením Vojtěcha Hynaise a po jeho odchodu v roce 1902 pod vedením Schwaigra. Otakar Kubín se však s učitelovým uměleckým názorem nedokázal sžít, a proto raději vstoupil do třídy Franze Thieleho, u něhož nakonec Akademii absolvoval. Po studiu se Kubín vrátil zpět do rodných Boskovic, kde namaloval své první obrazy na motivy jeskynní propasti Macochy (Dno propasti Macochy, 1905), jejichž prodej mu umožnil v roce 1905 odjezd do Antverp na studijní pobyt v Rubensově akademii. Po umělecké stránce neměla však tato zkušenost pro Kubína velký význam. Umožnila mu však pokračovat ve studijní pouti s Bedřichem Feiglem. Dostal se tak přes Brusel až do Paříže, kde se mu naskytla možnost seznámit se s díly uměleckých velikánů, především s díly Vincenta van Gogha, ve kterých Kubín našel přesně to, co v umění obdivoval a po čem toužil. Našel zde odvahu k experimentování a k novému způsobu exprese. Svou tvorbu zasvětil krajinomalbám, zátiším a figurativní malbě. Netrvalo dlouho a po návratu domů se Kubín rozhodl absolvovat další studijní cestu na jih Evropy (Neapol, Brindisi, Řím, Florencie). Zde vznikl jeden z jeho nejznámějších obrazů s názvem Pohled na město Brindisi (1906). Po návratu z cest se Kubín usadil v rodných Boskovicích, kde si zřídil svůj ateliér nazvaný „Bouda“, který si sám postavil.

Jak již bylo řečeno, byla v této době tvorba Otakara Kubína pod vlivem exprese Vincenta van Gogha. Ve svých obrazech se Kubín snažil přiblížit zářivosti, barevnosti a vertikálně situovaným plánům, charakteristických právě pro francouzského mistra (Vybírání brambor, 1906; Žně v Boskovicích, 1908). Koncem roku 1906 se zrodila myšlenka na společné generační vystoupení. A tak se v roce 1907 uskutečnila výstava v Králodvorské ulici v Praze s názvem Výstava osmi. Odtud se poté zrodil název pro výtvarnou skupinu Osma. Na výstavě vystoupili, kromě Otakara Kubína, také Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Emil Filla, Willi Nowak, Max Horb, Bedřich Feigl a jako poslední student akademie Emil Arthur Pittermann-Longen. Výstava vzbudila bouřlivé ohlasy, které však byly povětšinou negativní. V roce 1908 podnikl svou další cestu do Paříže, která jej jen utvrdila v pokusech o nové vyjádření obrazových zákonitostí, jaké našel již dříve v obrazech van Gogha. Následující rok se stal Kubín členem Výtvarného spolku Mánes, se kterým nadále vystavoval. Téhož roku se stal také odborným asistentem kreslení u profesora Aloise Boudy na c. k. Vyšší průmyslové škole v Praze, což mu na delší čas slibovalo existenční zajištění. Zde vytrval až do svého konečného odchodu do Francie.

Rok 1912 se stal pro Otakara Kubína mezníkem jak v oblasti malířské, tak životní. Oženil se totiž se sekretářkou kancléře Přemysla Šámala, Blaženou Katzovou, se kterou ještě téhož roku vyměnil jistotu pražského působení za nejistou budoucnost a odjel do již zmíněné Francie. V této době je Kubín stále pod vlivem expresionismu, ale ve svém nitru silněji cítí, že způsob, jakým se snažil doposud vyjadřovat své představy, není úplný. Významným impulsem a příkladem jeho tvorbě se stal kubismus ve škole Alberta Gleizese. I když se však Kubín nikdy doslovným kubistou nestal, vryly se jeho obrazy nesmazatelně do kubistických publikací. Nelehké existenční začátky v Paříži mu pomohl řešit kontakt s berlínským spolkem Sturm a jeho galeristou Herwarthem Waldenem, který označil Kubínovu tvorbu za přínos do světa „kubistického expresionismu“. V roce 1913 se Kubín zúčastnil výstavy Podzimní salon v Berlině pořádané právě zmíněným Herwarthem Waldenem. Dále se jako jediný český umělec zúčastnil moskevské výstavy Kárový spodek s obrazy Milenci a Job proklínající Boha. Následuje další série výstav v pařížském Salónu nezávislých a berlínské galerii der Sturm. V roce 1914 uspořádal svou samostatnou výstavu.

Slibně se rozvíjející kariéru však zastavila válka. Jako občané nepřátelské země byli manželé Kubínovy internování do cizineckého tábora v Bordeaux. Díky manželčiným známostem dosáhli propuštění a Kubín přijal místo v pařížské Národní knihovně. Obživu rodiny obstarávala Kubínova žena a malíř sám se mohl usilovněji ponořit do studia umění. S nedostatku finančních zdrojů se Kubín zaměřuje na kresbu, a tím na přechod ke klasicismu. Kubínova kresba spočívá na zdůraznění pevné trhané obrysové linky, která se postupem času stávala plynulejší a jemnější. Roku 1919 uspořádal Kubín soubornou výstavu svých kreseb v galerii Bernouard v Paříži, která byla pro autora úspěšná. V tomto období začal malíř podepisovat svá díla signaturou Othone Coubine.

Po skončení války se opět vrací ke svým krajinomalbám a figurativní tvorbě. Hlavním motivem Kubínovy tvorby se stala Provensálská a Francouzská krajina, která jej proslavila (Krajina z Aptu, 1920; Podzim v Provence, 1921; Krajina z Nicy, 1922; Krajina v Provence, 1923; Provensálská krajince stromem, 1925). V těchto dílech je patrná Kubínova touha po klidu a míru. Vyjádření neměnnosti a stálosti je doprovázeno tlumenými barvami pozdního léta nebo podzimu. Proto v těchto obrazech nenajdeme ani náznak vodní hladiny, vodního toku nebo jasnou zeleň, jakožto symboly neklidného mládí, pomíjivosti a neklidu. Nejen krajiny vstupuji do Kubínovy tvorby. Na duševní krizi způsobené smrti svého jediného syna a nemoci manželky reaguje uzavřením se okolnímu světu a jeho odcizenost vstupuje prostřednictví figurativních motivů do jeho malby. Inspiraci postav hledá ze života kolem sebe (Stará krajkářka, 1918; Krajkářka z Haute-Loire, 1919; Pradlena, 1920; Venkované z Auvergne, 1923), které většinou zachycuje v hlubokém zamyšlení nebo při odpočinku po práci. Díky spolupráci s obchodníkem Adolphem Baslerem se dostal Kubín z finančních potíží a v roce 1925 si mohl zakoupit starý zámek v Simiane, kde pokračoval ve své práci (Simiane, 1925 – 1928; Jarní krajina v Simiane, 1934). Na tomto místě se život Otakara Kubína odvíjí bez nějakých převratnějších událostí či změn.

Po druhé světové válce se Otakar Kubín rozhodl navštívit svou rodnou vlast. Opustil tak klid provensálského zákoutí a koncem roku 1951 odjel do Československa, kde se naplňuje závěrečná etapa jeho života a tvorby. S tehdejším socialistickým cítěním se Kubín sžil dobře. Do své rodné země přijíždí s nadšením pro novou sociální ideu. Socialisté však chtěli jen využít světoznámého Kubína pro svou kulturní politiku a slíbeného postavení a ubytování se malíři nedostalo. Původně měsíční pobyt protáhl se až na několik let.

Co se týče Kubínovy poválečné tvorby za pobytu v Československu, tak ta již žádná zásadní obrat čí zlom nezaznamenala. Často se spíše vracel ke svým starým obrazovým dílům dvacátých a třicátých let, které doplňoval o repliky a další varianty. Vzpomínal tak na nejšťastnější dobu své umělecké existence v Provence. Během prvních dvou let svého pobytu se nostalgicky vracel do rodných Boskovic, které jej dělaly jistou dobu zase šťastným, a kde také ještě namaloval řadu svých obrazů (Knínice, 1952; Krajina s kostelíkem; Krajina se stromem). Nádech obrazů však nebyl tak barevně pestrý jako dříve. Tmavější tóny barev a pochmurnost provázely Kubínovu tvorbu. Věnoval se rovněž i figurální malbě, která měla být vyjádřením umělcova postoje a vztahu k socialismu (Partyzán; Bojovníci míru na barikádách) a podobiznám svých známých (Daduna, 1957; Paní Komárková, 1958). Postupem času však převládl stesk po Francii, a proto se roku 1964 vrátil zpět do Simiane.

Otakar Kubín zemřel ve Francii 17. října 1969. Svým dílem se nesmazatelně zapsal do dějin výtvarného umění u nás i v zahraničí.