Lacina Bohdan (1912 – 1971)

Akademický malíř, grafik, ilustrátor, sochař a pedagog Bohdan Lacina se narodil 15. února v malé vesničce rozkládající se v Českomoravské vrchovině v okrese Žďár nad Sázavou s názvem Německé (dnešní Sněžné). Skutečnosti, že mohl studovat na reálce v Novém městě na Moravě a později na Brněnské technice (zde studoval jen jeden rok a to v roce 1931) vděčil svému staršímu bratru Františkovi.

Už po prvním roce studií v Brně zanechal a přestoupil na Vysokou školu architektury do Prahy. Zde studoval až do roku 1937 učitelský obor se zaměřením na kreslení a deskriptivní geometrii. Jeho kantory byli například Cyril Bouda nebo Oldřich Blažíček.

Nejvýznamnější a nejrozšířenější část jeho tvorby tvořily knižní ilustrace, monumentální realizace a volná grafika. Mezi výtvarné umělce vstoupil Bohdan Lacina jako člen tzv. Levé fronty (což byla českých levicově orientovaných umělců a intelektuálů, která nahradila činnost Svazu moderní kultury Devětsil). K jeho velkým vzorům patřili například Josef Šíma nebo Salvador Dalí. Velký význam pro jeho budoucí uměleckou tvorbu mělo například také seznámení s Karlem Teigem v roce 1934.

Obdiv k surrealismu stál v počátcích přátelství mezi Bohdanem Lacinou a Václavem Zikmundem. Jejich přátelství mělo za následek zrození rakovnické knižní edice s názvem Ra, z níž se o deset let později stala skupina se stejným pojmenováním. Společným dílem těchto dvou umělců byla také výtvarná podoba bibliografického vydání Máchova Máje v roce 1936. Pro toto dílo vytvořil Lacina sedm děl pomocí suché jehly. Tato kniha pro Lacinu znamenala mnoho již při studiích na brněnské reálce. Měl velmi blízký vztah jak k samotné knize, tak především k její grafické podobě.

V roce 1937 se Bohdan Lacina účastnil několika výstav v Burianově Déčku. Jeho učitelská práce v Jevíčku a v Boskovicích sice mladého umělce vzdálila od stále rušného uměleckého dění. Ovšem tato vzdálenost měla také jisté výhody. Dovolila Lacinovi soustředit se na vlastní tvorbu a na hledání vlastních námětů a výrazových prostředků. Velmi důležitým faktorem byla také skutečnost, že se Lacina navrátil do rodné krajiny, která na tvorbě Laciny zanechala velmi patrné stopy. Na konci 30. let se uzavírá u Laciny období ortodoxního surrealismu.

Další velkou inspirací pro Lacinovu tvorbu byl Imaginární portrét básníka George Trakla. Na obraze je expresivně zobrazena tvář básníka, v níž je vidět odraz doby i vnitřní pocity autora. Do tohoto období patřila i výprava Laciny do sochařiny.

Ve čtyřicátých letech dozrává výrazová forma a vyjadřovací styl Bohdana Laciny. Zde se začal již objevovat pro něj později tak typický výtvarný rukopis a meditativní poloha jeho imaginace. Svou formou vyjádření nepopisuje pouze jevy a věci takové jak je vidíme, ale směřuje k jejich vnitřní podstatě. V jeho obrazech, na nichž zobrazuje krajiny, zátiší hudební či figurální motivy, nelze zpozorovat přesné hranice. Mísily se zde prvky organické s těmi anorganickými, či svět rostlinný s tím živočišným.

Jeho obrazy se neobracely pouze k očím pozorovatele čí vnímatele, ale snažily se zapůsobit především na jeho mysl a podvědomí. V tomto období se Lacina intenzivně věnoval také knižní grafice. Velmi tomu napomohlo jeho blízké přátelství s Františkem Halasem. Bohdan Lacina měl ke knihám a především k poezii velmi vřelý vztah a k výtvarnému ztvárnění textů přistupoval s pokorou a se ctí. V jeho podání nešlo pouze a jen o ilustraci. Lacina se snažil vyjádřit smysl vnitřního ducha díla. Nejvíce používanou technikou se pro Lacinu stal dřevoryt, v němž Lacina dosáhl světové úrovně uznání.

Jeho obrazy se neobracely pouze k očím pozorovatele čí vnímatele, ale snažily se zapůsobit především na jeho mysl a podvědomí. V tomto období se Lacina intenzivně věnoval také knižní grafice. Velmi tomu napomohlo jeho blízké přátelství s Františkem Halasem. Bohdan Lacina měl ke knihám a především k poezii velmi vřelý vztah a k výtvarnému ztvárnění textů přistupoval s pokorou a se ctí. V jeho podání nešlo pouze a jen o ilustraci. Lacina se snažil vyjádřit smysl vnitřního ducha díla. Nejvíce používanou technikou se pro Lacinu stal dřevoryt, v němž Lacina dosáhl světové úrovně uznání.

V roce 1946 vystoupil Bohdan Lacina společně s dalšími názorově blízkými umělci a budoucími členy skupina Ra v programovém sborníku s názvem A zatím co válka. Důsledkem společenských a politických změn byla skupina označena za nežádoucí. Činnost této skupiny pomalu doznívala a s tímto také postupně ustávala malířská činnost a tvorba Bohdana Laciny.

Té později zcela zanechává a věnuje se pedagogice a knižní grafice. Jako pedagog působil především v Brně a to například na Výzkumném ústavu pedagogickém, na Vysoké škole architektury, Vyšší škole uměleckého průmyslu na katedře výtvarné výchovy, na Vyšší škole pedagogické a na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně na katedře dějin umění a výtvarné výchovy. Odtud předčasně odešel, když si sám uvědomil, že natrvalo odložit štětec s jeho nadáním nelze.

Od konce 50. let se opět vrací ke své životní lásce, a to k malířské paletě. Ocitl se tak ovšem opět v nelehké situaci začínajícího umělce. Toto období bylo pro Bohdana Lacinu nesmírně obtížné a jakýmsi jeho symbolickým koncem byla výstava v Moravské galerii roku 1963. Zde se návštěvníkům dostalo srovnání první a druhé (staré a nové) etapy tvorby. Vedle potemnělých děl 40. let se zde objevila díla projasněné mnohem bohatší barevnou paletou. I v tomto náročném období se Lacinovou inspirací stala opět jeho domovská krajina.

Během následujícího období vytvořil Lacina neuvěřitelné množství obrazů. Intenzivně maloval a rozpracovával další a další nová plátna, jakoby sám cítil, že jeho čas se krátil. V tomto období vznikaly rozměrné pastely. Tuto v moderní době již zastaralou techniku používal Lacina především z toho důvodu, že umožňovala autorovi i ve stísněných podmínkách a za umělého osvětlení svého bytu dokončovat práci, kterou započal v ateliéru. Hořká zkušenost ze srpna 1968 přivedla Lacinu k novým nadčasovým tématům. K těm například patřily symboly piet a ikarských pádů (jež měly symbolizovat zmařené naděje), ale také vytrvalá víra v budoucnost a trvalé nezměnitelné humanistické hodnoty, jež vtělil do postav madon. V těchto chvílích pocítil potřebu dalších nových forem výtvarného vyjádření, což Lacinu přivedlo k trojrozměrnému ztvárnění myšlenek. Ve své rodné vysočanské chalupě vytvářel z kmenů a pařezů dřevěné skulptury, jež už však bohužel nedokončil.

Bohdan Lacina byl za svého života oceněn několika diplomy a čestnými uznáními. Roku 1965 mu bylo uděleno diplom čestného uznání KV KSČ v Brně. O tři roky později, v roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem a v témže roce mu bylo uděleno čestné uznání Památníku písemnictví v Praze, Cena nakladatelství Blok a Cena osvobození města Brna.

Bohdan Lacina zemřel ve své rodné vesnici Sněžné 6. července 1971.