Malý František (1900 – 1980)

Malíř, grafik, textilní výtvarník, pedagog, krajinář a scénograf František Malý se narodil v Litomyšli, v březnu roku 1900. Po získání základního vzdělání nastoupil v patnácti letech na nedalekou Průmyslovou textilní školu do Ústí nad Orlicí a po dvou letech přešel roku 1917 na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, nejprve do ateliéru malíře Jana Beneše, školu pak absolvoval roku 1921 u profesora Františka Kysely. Téhož roku 1921 odešel František Malý do Bratislavy, kde se stal vedoucím uměleckým návrhářem gobelínových dílen Společnosti uměleckého průmyslu a setrval na této pozici do roku 1925, aby v následujícím roce převzal jako umělecký vedoucí dílny československého lidového uměleckého průmyslu Detva, taktéž v Bratislavě, kde působil do roku 1933.

Malbě se František Malý věnoval intenzivně již od poloviny dvacátých let 20. století, nejprve charakteristickými kubisticky orientovanými obrazy zejména zátiší a krajin (Krajina s lodí), velmi brzy však přešel k osobitému stylu surrealistických představ, fantazií, snů a básnických vizí. Jeho obrazotvorné surrealistické pojetí však vždy zachovávalo rámec rozpoznatelných forem a tvarů a vytříbený rukopis jeho malby umocňoval celkovou stavbu díla s důrazem na jeho formální prvky.

Výchozím bodem Malého tvorby bylo zobrazení reality, kterou však přetvářel podle svých představ a dojmů, a to netradičním způsobem a s kultivovaným citem pro dekorativnost. Již od prvního roku svého aktivního působení na Slovensku, tj. od roku 1921, se František Malý pravidelně zúčastňoval výstav Umělecké besedy slovenské, od roku 1932 byl členem Skupiny výtvarných umělců v Brně a později koncem třicátých let i Spolku výtvarných umělců Aleš.

Během svého bratislavského působení navázal František Malý pedagogickou spolupráci s tamějšími uměleckými školami, nejdříve od roku 1929 jako externí vyučující na Večerní škole uměleckých řemesel, posléze od roku 1934 až do počátku druhé světové války, která jeho slovenské působení násilně ukončila, jako řádně jmenovaný profesor Školy uměleckých řemesel v Bratislavě.

Instituce bratislavské ŠUŘ se snažila v osobě Františka Malého a jeho pedagogického vedení prosazovat principy německé avantgardní umělecké školy Bauhaus a vybudovat tak v Bratislavě experimentální školské zařízení v duchu této legendární pedagogické školy architektury, užitého a volného umění. Pedagogické principy Bauhausu vznikly původně ve Výmaru v reakci na sociální a kulturní obnovu společnosti po právě skončené první světové válce. Uvedeny byly později do praktického života v německém Dessau. V rámci syntézy umění a průmyslu spolupracovali v jejím duchu umělci architekti, sochaři a řemeslníci všemožných profesí dohromady na společném díle s cílem sjednocení všech druhů umění a řemesel, a to pod vedením architektury. František Malý uplatňoval v Bratislavě tyto zásady ve výuce grafiky a litografie a snažil se orientovat tvorbu svých žáků v rámci sociální syntézy pro potřeby široké populace. Realizace těchto cílů s sebou nesla nutnost přepracovat systém vzdělání pro umělce a návrháře, a také sestavení nové pedagogické koncepce.

Tento modernistický princip uplatňoval ve svém pedagogickém působení v Bratislavě právě František Malý a v tomto duchu také vedl tamější textilní oddělení a výrazně tak přispěl k formování mladé generace slovenské moderny. Princip školy Bauhaus přitom nebyl samoúčelný, ale vycházel přirozeně z širšího kontextu a nutnosti reforem uměleckých škol ve dvacátých a třicátých letech 20. století ve snaze propojit všechny praktické disciplíny a umožnit tak vznik jednotných uměleckých děl s jednotnou strukturou.

V roce 1924 vyšel ve Francii André Bretonův první Surrealistický manifest, který velmi zásadně ovlivnil smýšlení a kulturní tvorbu, výtvarné umění nevyjímaje. Paříž se stala v období největšího rozmachu surrealismu konce dvacátých a počátku třicátých let kulturním centrem a podněty Bretonova manifestu odváděly umělce od expresionismu a kubismu, které do této doby ovládaly světovou, pařížskou a následně celou evropskou výtvarnou scénu. Právě na přelomu dvacátých a třicátých let v době svého bratislavského působení začala malířská tvorba Františka Malého nabývat v jeho uměleckém zaměření na významu. Po počátečních kubistických a konstruktivních experimentech si vytvořil osobitý nosný poetický jazyk založený na výtvarných asociacích, v němž se prolínaly fiktivní prvky se skutečností a s představami zasazenými do blíže neurčeného nereálného prostoru, v němž některá jeho torza působila téměř nadpozemsky (Milenci v zemi 1933, Touha večeře 1935). Obdobného výrazu dosahoval i ve své textilní tvorbě.

V roce 1935 absolvoval František Malý zásadní studijní cestu do podnětného prostředí pařížských výtvarných salónů. Společně se svým přítelem a vrstevníkem, slovenským malířem a grafikem Imrichem (Imro) Weinerem-Kráľem, který ve dvacátých letech působil v Paříži na Akademii Colarossi, přivezli do domácího výtvarného prostředí zásadní myšlenku nového avantgardního hnutí.

Dohromady uspořádali roku 1936 v Bratislavě vůbec první surrealistickou výstavu, která uvedla myšlenky surrealismu do domácího výtvarného umění a ve slovenském výtvarném umění zakotvila v jeho pozdější modifikaci v podobě nadrealismu, v duchu myšlenek bratislavského hnutí Avantgarda 38.

K nejvýznamnějším zástupcům slovenského nadrealismu jsou dodnes považováni právě František Malý a Weiner-Kráľ. Rozpad československé republiky a především druhá světová válka však tvorbu těchto umělců – tvorbu na základě principu založeného na svobodném uměleckém projevu a humanismu, násilně přerušila a vyhnala oba umělce mimo slovenské území. Imrich Weiner, který pocházel z židovské rodiny původem z Povážské Bystrice, odešel do Paříže, kde se připojil pod zvoleným pseudonymem Kráľ k protifašistickém odboji. František Malý přešel na své druhé významné životní působiště do Brna.

I během tohoto násilně zkráceného slovenského pobytu se však František Malý zařadil k významným zakladatelům mladé avantgardní scény dvacátých a třicátých let na Slovensku a dodnes patří svou tvorbou mezi klíčové představitele českého a slovenského moderního umění. Právě ze slovenského období tvorby Františka Malého pochází jeho typické surrealistické kompozice, zejména v důsledku jeho přátelství a spolupráce ve třicátých letech s již zmiňovaným malířem a grafikem Imrem Weinerem-Kráľem.

Kromě Bratislavy s ním František Malý spoluvystavoval ještě roku 1936 v Brně a Ostravě, následujícího roku v Žilině a Košicích a ke své spolupráci se vrátili ještě roku 1972 společnou výstavou opět v Bratislavě. V období protektorátu se podařilo Františku Malému vystavit své obrazy a kresby ve Vilímkově Galerii v září roku 1943 v Praze, která mu také poskytla dočasné pracovní a osobní útočiště.

Ve svém uměleckém vývoji vyšel František Malý z dekorativismu secese, aby se přes krátkou epizodu sociálního umění podmíněného generačním zážitkem první světové války dopracoval přes čistý poetismus v polovině třicátých let k torzům a anorganickým útvarům surrealismu, často s prvky doznívajícího kubismu (Krajina s lodí 1932). Jeho akty jsou většinou laděny do melancholického tónu, zasazeny do podivného poetického smutku. Na rozdíl od Weinera- Kráľe však zůstal František Malý důsledným, pravověrným surrealistou a v jeho díle lze dohledat stopy všech soudobých modernistických podnětů. Mezi jeden z inspirativních zdrojů malby Františka Malého během jeho slovenského působení patřil i vysokohorský masiv Tater, ve kterém nalézal nejen motivy přírodní a krajinářské, skalnaté hory, vodopády a tatranská plesa (např. olej na plátně Štrbské pleso 1933), ale pojímal tyto podněty přírody jako prostor pro vyjádření určitého odkazu lidské společnosti.

Surrealisticky procítěné krajiny Františka Malého, často umístěné v jakémsi neutrálním prostoru ohraničeném mlhavou náladou, vynikají poutavou a diváka si podmaňující atmosférou neobvyklého ticha a nekonečna. Malého básnický obrazový jazyk přetvářel naturalistické motivy svými asociacemi a spojováním tvarů a objektů do nových souvislostí, kombinoval náznakovité formy, vertikály i neurčité větší barevné stopy po přírodních strukturách. Svým surrealistickým pojetím vyzdvihoval Malý ve svých obrazech poetický aspekt zobrazované reality.

Díla Františka Malého byla ve dvacátých a třicátých letech uvedena na mnoha významných našich i světových výstavách, například na I. a II. Zlínském salónu v letech 1936 a 1937, téhož roku byla jeho tvorba předvedena na výstavě československé avantgardy v Praze a roku následujícího bylo jeho dílo zastoupeno na výstavě Slovenského umění v New Yorku (1938).

Druhý světový válečný konflikt přinutil Františka Malého roku 1939 k opuštění Slovenska a usazení se v Brně, kde působil až do svojí smrti jako přední pedagog brněnské Školy uměleckých řemesel. Svou tvorbou, osobním příkladem a pojetím výuky předal zdejším studentům nejen své praktické a řemeslné zkušenosti, ale také citlivě rozvíjel samostatný výtvarný názor svých žáků, jakými byli například koncem čtyřicátých let textilní výtvarnice Luba Krejčí Čejková či v polovině padesátých let grafik a typograf Zdeněk Světlík.

Kromě své pedagogické činnosti působil František Malý také jako textilní návrhář národního podniku Textilní tvorba Brno a jako scénograf a výtvarník Státního divadla Brno, kde v druhé polovině čtyřicátých a v padesátých letech 20. století vytvořil více než 40 inscenací ve spolupráci s činoherním (např. 1946-7 Drdovy Hrátky s čertem, 1949-50 Tylovi Kutnohorští havíři) i operním (1946-54 Verdiho La Traviata, 1947-50 Dvořákova Rusalka aj.) souborem.

Po celý svůj život Malý aktivně autorsky vystavoval, ke svým obrazům a kresbám z dvacátých a třicátých let, které ještě doprovodil soudobou grafikou z let šedesátých, se například vrátil v roce 1967 výstavou ve Slovenské národní galerii v Bratislavě, v sedmdesátých letech vystavoval v Domě umění města Brna a s výtvarnou veřejností se rozloučil krátce před svou smrtí na přelomu května a června 1980 výstavou Užitá tvorba v brněnském Domě pánu z Kunštátu. Zúčastnil se desítek kolektivních výstav u nás i v zahraničí, např. na mezinárodní výstavě Expo 1958 v Bruselu, v roce 1968 na výstavě českých surrealistů v německém Kunstamt Wilmersdorf v Berlíně, dále v Kodani, bulharském Plovdivu aj.

Vzhledem ke dvěma hlavním působištím, ve kterých František Malý tvořil a pedagogicky působil, nalezneme nejobsáhlejší sbírky jeho děl ve Slovenské národní galerii v Bratislavě a v Moravské galerii v Brně. Ocenění získal na mezinárodních textilních výstavách v polovině třicátých let v Paříži a Barceloně a v belgickém Lutychu byla jeho tvorba oceněna hlavní cenou.