Menčík Václav (1926)

Václav Menčík, významný český malíř, grafik a pedagog, se narodil 22. listopadu 1926 v Brně. Se skutečným uměním se setkal již jako mladý student reálky v Olomouci u profesora A. Kučery, který jej seznámil s díly moderních francouzských výtvarníků. Nejvíce jej zasáhla díla Vincenta van Gogha, Pabla Picassa, Paula Cézanna, Georgese Braquea, Francise Bacona a nizozemského umělce Rembrandta. Z českých umělců si dodnes nejvíce cení Josefa Navrátila a Karla Purkyně.

V roce 1945 působil v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové pod vedením profesora Emila Filly a profesora Josefa Nováka. Po absolutoriu v roce 1951 se stal asistentem již zmíněného profesora a významného českého umělce Emila Filly na VŠUP v Praze, kde setrval až do profesorovy smrti v roce 1953. Spolupráce a celková tvorba Emila Filly měla pro Václava Menčíka, tak jako pro celou generaci jiných vynikajících umělců, významný přínos. Převážně při práci s barvami a jejími kompozicemi v oblasti kubistické tvorby 20. století.

Umělecká tvorba Václava Menčíka směřovala zpočátku pod výrazným vlivem Emila Filly ke kubismu. Ve své volné tvorbě se Menčík zabýval převážně grafikou, především tedy moderním uměleckým sítotiskem – Serigrafii s použitím základních kubistických prvků. V pozdějším období se zaměřil již jen na malbu. V roce 1954 se stal Václav Menčík spoluzakladatelem umělecké skupiny Trasa 54, která sdružovala převážně absolventy VŠUP, a která svým programem vystupovala proti totalizujícím tendencím v českém umění. S touto skupinou vystavoval Menčík až do roku 1964. První výstava skupiny Trasa 54 se uskutečnila v roce 1957 v brněnské Galerii mladých. Další se pak konala výstava v Bratislavě v Galerii C. Majerníka roku 1959 a dalších městech.

Koncem padesátých let tíhla Menčíková tvorba k italskému neorealismu, avšak šedesátá léta patřila opět českému „menčíkovu“ kubismu, kterému zůstal věrný po zbytek svého uměleckého života, a pro který si vytvořil a nadále rozvíjel svůj osobitý malířský styl. Zachycení lidské tváře a lidského těla v rámci rozsáhlých figurativních kompozic se stalo základem Menčíkovi umělecké práce.

Jako malíř nebyl Václav Menčík nikdy vyznavačem prosté spokojenosti života, ale vždy se snažil ve svých dílech ukázat útrapy a nesnáze lidského bytí. Prvky existencionalismu jsou v Menčíkově tvorbě velice zřetelné. Sám se považuje spíše za malíře a tvořitele pochmurných okamžiků, čemuž odpovídá i volba široké škály barvených odstínů modré, fialové a červené, kterým zasvětil většinu svých uměleckých prací. Jeho inspirace vychází zejména z temného období válečného, které jako mladý student prožil. Jako dalším inspiračním činitelem zasáhla do Menčíkovy tvorby výrazným způsobem i východní kultura s jogistickou filosofií, které se po několik let soustavně věnoval.

V roce 1967 se stal Václav Menčík členem výtvarné skupiny Radar, která vznikla v roce 1960, a ve které působil až do roku 1971. Kromě své výtvarně umělecké kariéry působil i od roku 1968 jako docent a od roku 1983 jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1995 je Václav Menčík členem výtvarné skupiny Tolerance 95.

O rok později uspořádal svou samostatnou výstavu v pražské Galerii 33 a v roce 2000 v turnovské Galerii Granát. Svou prací přispěl Václav Menčík i do různých časopisů a novin jako například Mladý hlasatel, Proud, Mladá fronta aj. Jeho díla jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie v Praze, Středočeské galerie v Praze, dále ve sbírkách Českého pavilonu Mezinárodního pavilonu v Osvětimi aj.