Merta Jan (1952)

Malíř Jan Merta se narodil 4. prosince 1952 v rodině evangelického faráře v Šumperku. Rané období dětství až do svých třinácti let však strávil v Liberci. Jeho otec jej vychovával v křesťanském duchu. V evangelické nábožensky založené rodině kladl důraz na četbu Bible, na její podrobné studium a výklad jednotlivých textů. Malování se tak pro Jana Mertu stalo už od dětství svým způsobem osvobozujícím od náboženských témat a bylo pro něj jednou z možností svobodného vyjádření v protikladu vážnosti slov a náboženských myšlenek. Jan Merta si pro sebe už v dětství vytvořil představu Boha v duchu pantheistické všudypřítomné a všeprostupující podstaty. Svá raná díla z první poloviny šedesátých let vytvářel v duchu naivního mysticismu.

Jan Merta maloval už od útlého dětství s velkým zájmem. Jeho otec, který sám nadaně maloval, svůj talent bohužel dále nerozvíjel, byl ale svému synovi v malbě prvním rádcem a učitelem. V dětství jej taky seznámil s životním příběhem Vincenta van Gogha a jeho dílem, což malého Jana Mertu tehdy velmi oslovilo. V Mertových třinácti letech se jeho rodina přestěhovala z Liberce do Ústí nad Labem. Zde bylo pro malířský vývoj mladého Jana Merty podstatné setkání s ústeckým malířem a pedagogem Janem Danielem Smetanou, který jej uvedl do světa moderního umění a byl mu svou oddaností a věrností malířskému umění dobrým příkladem. Těsně před srpnovými událostmi roku 1968 využil patnáctiletý Jan Merta možnosti vycestovat s Janem Danielem Smetanou do Vídně, kde se dostal ke studiu starých mistrů v tamějších muzeích a galeriích.

Krátce po okupaci sovětskou armádou přešel Jan Merta do Prahy, kde v letech 1968 – 1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara. Po maturitě se několikrát pokoušel dostat na Akademii, ovšem vzhledem ke svému kádrovému profilu v době normalizace nebyl opakovaně přijat. Prošel nejrůznějšími zaměstnáními, živil se jako provozní technik podniku bytového hospodářství, pracoval jako vrátný v Národní galerii, hlídač a uklízeč. Maloval spíše svátečně. Na Akademii výtvarných umění byl přijat až po deseti letech od ukončení střední školy, v roce 1981. Studoval v ateliérech grafika a malíře Oldřicha Oplta a malíře a typografa Jiřího Ptáčka. Akademii dokončil v roce 1987.

Více než samotné studium Jana Mertu na Akademii oslovila generace kolegů, sice vzhledem k jeho pozdnímu nástupu na školu podstatně mladších, seznámil se však díky nim s výtvarným uměním, které bylo mimo tehdejší úředně podporované proudy a oficiální svazy. Se svými kolegy, ke kterými patřili například Petr Nikl, Antonín Střížek, Jiří David nebo Tomáš Císařovský, poznali tehdy ilegální díla podzemních ateliérů Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Václava Boštíka či Čestmíra Kafky. Jan Merta se tak obeznámil se současným kvalitním výtvarným uměním a zároveň si studiem v akademické knihovně velmi zodpovědně rozšiřoval a doplňoval své teoretické znalosti moderního umění, poválečné americké tvorby a dalších souvislostí, které doposud opomíjel.

Po absolvování Akademie měl Jan Merta možnost věnovat se restaurování, rozhodl se však riskantně pro svobodnou dráhu umělce na volné noze, což se po změně politické situace v roce 1989 ukázalo být správným rozhodnutím. Generace jeho kolegů z Akademie pokračovala většinou v malbě v duchu nové figurace. Začátek Mertovy samostatné tvorby po ukončení Akademie se sice časově překrýval s obdobím vzniku umělecké skupiny „Tvrdohlaví,“ jeho výtvarný projev byl však zcela osobitý a samostatný. Jeho malba je individuální povahy, závislá na osobnosti autora a jeho prožitcích a zkušenostech.

Jan Merta je malířem bytostným, jeho obrazy na sebe vzájemně odkazují, mají vazbu na způsob malby a princip malířského rukopisu. Charakteristické pro jeho malbu je, že všechna jeho díla mají vlastní, intimní důvod. Vše, co prožil, s kým se setkal, na co vzpomíná, o čem přemýšlí, to všechno odráží a zpracovává ve svých obrazech, na některých z nich pracuje i po několik let. Malba Jana Merty je jeho specifickým uměleckým prostředkem sebevyjádření. Jeho obrazy jsou příběhy, zážitky, portréty lidí, se kterými se setkal, vzpomínkami, reminiscencemi na místa, věci a události dávno minulé, malířem znovu v jeho mysli zpracované.

Jan Merta se pohybuje se ve dvou krajním polohách. Od počátku své umělecké dráhy se zabýval otázkami uchopení reality a možnostmi jejího zobrazení. Jeho dílo osciluje mezi minulostí, přítomností i nepřítomností se silnou vazbou na osobní prožitek. Na jedné straně se jeho tvorba řadí na pozici téměř abstraktní malby, s bledými odstíny béžové, nazelenalé nebo šedé barvy s nádechem tajemnosti a všeobjímajícího klidu, na straně druhé se v jeho dílech publikum setká s tvrdě realistickými výjevy, například shluky chatrčí v chudinských slumech, ztvárněné velmi zářivou oranžovou nebo červenou barvou. Zahradní kolonie, slumy a chudinské čtvrti pojal většinou na velký formát, což spolu přináší i další kontrast sociální skutečnosti, přenesené prostřednictvím obrazu do světa výstavních síní, galerií či movitých soukromých sběratelů.

Malíř Merta nebere svou pozici mezi realitou a abstrakcí nijak dogmaticky. Podle svých vlastních slov maluje, co mu obraz dovolí namalovat a co on sám svobodně malovat chce. Velmi rád tvoří na velkých plochách, ale často je střídá i s malými formáty. Mezi velikostí formátu ve významu obrazu nerozlišuje. Důležité je pro něj nechat prostor názoru publika, zároveň se mu i snažit sdělit svůj konkrétní příběh.

Jan Merta patří k nejvýznamnějším českým malířům umělecké generace, která na výtvarnou scénu nastoupila v osmdesátých letech dvacátého století. V druhé polovině osmdesátých let se zabýval zobrazováním předmětů sloužícím svým původním určením k uchovávání nějakého obsahu. V jeho díle se objevovaly redukované tvary schránek, pohárů a košíků, které v jeho pojetí dostávaly symbolický charakter, např. olej na plátně „Velká schránka“ (1987). Předměty zaujímaly pozici ve spodní části obrazů, čímž Jan Merta umocňoval jejich schopnost pojmout další obsah. Některé své náměty propracovával ve velkém časovém rozpětí, například obraz „Pohár“ (1990 – 2003), ke kterému se v rozpětí více než deseti let průběžně vracel.

Počátkem devadesátých let se v Mertově tvorbě objevil cyklus pojednávající o historických a kulturních znacích jednotlivých částí oděvů. Náměty jeho obrazů se ve své všednosti a opravdovosti staly prosté i španělské límce, roušky a klobouky, které jakoby vystupovaly z jednotvárného a nevýrazného okolí, např. uhel na plátně „Španělský límec“ (1990-92) nebo akryl na plátně „Červený límec“ (1990-93). Předměty umísťoval autor většinou do středu plátna, čímž zdůraznil jejich aktivní roli a možnost ovlivňovat prostor, který je obklopoval. Pro zdůraznění role pozadí obrazu využíval také více barev nebo odstínů určité barvy. V průběhu devadesátých let se na Mertových plátnech začalo objevovat na jednom obraze i více předmětů najednou.

V druhé polovině devadesátých let se Jan Merta také zabýval tématikou světla, odkazů na světlo, viditelnost a jejich vzájemné interakce s ostatními předměty nebo i s figurou, např. v obrazech „Pod sluncem“ (1995), „Reflektor“ (1995) nebo „Důstojník a slunce“ (1997). Dalším z námětů byly obrazy poupat, zachycení jejich vzniku i zániku v jedinečném okamžiku jejich zrodu vývoje i rozkladu, většinou se zhuštěným pozadím se zbytky ostatních poupat, např. akryly na plátně „Nášlapná poupata“ (1993-200), „Ztlumená poupata“ (2002-2006).

Jan Merta vystavoval na desítkách autorských výstav. Často se vracel k tématice svého dětství v Liberci ve stejnojmenných výstavách, např. v poslední době v Topičově salonu pod názvem „Jan Merta: Liberec III“ z podzimu roku 2011. Mertův Liberec je však jeho skrze osobním městem, je branou do jeho podvědomí.

Svými zážitky zpracovává a pojímá město Liberec, které v něm vyvolává řadu asociací, vzpomínek a reminiscencí. Zásadní jsou pro něj i pro diváky názvy jeho obrazů, jsou součástí díla, které svým způsobem dotvářejí. Názvy obrazů vznikají s autorovou prvotní představou, výchozím nápadem, nebo se s ním proměňují v době tvoření.

Tradičně na libereckých výstavách Jan Merta vystavuje i několikrát přepracovaný obraz „Olejový sokl,“ jakožto vzpomínku na svého otce. Další z pláten asociovaných dětstvím je „Lekce pantheismu,“ obraz chlapeckého záchodku, na kterém Jan Merta vyprávěl jako malý kluk svým spolužákům o svém pojetí všudepřítomného, tedy i na tomto „nedůstojném“ místě přítomného, Boha.

„Autoportrét podle Rembrandta“ se vztahuje k autorovu sugestivnímu zážitku z dětství, ke kterému měl potřebu se v dospělosti vrátit a malbou jej znovu sám v sobě rozebrat. Tehdy při spatření portrétu Rembrandta, který na něj silně emočně zapůsobil, mu jako malý chlapec vyškrábal v knize hřebíkem oči.

O pojetí svých obrazů přemýšlí Jan Merta dlouho, někdy i několik let, ale některé náměty a spojení přicházejí intuitivně, formují se nikoliv v hlavě, nýbrž přímo na obraze pod štětcem. Jan Merta podle svých slov tyto „intervence odněkud“ vítá, neboť umělec si nemůže v životě ani na obraze všechno vypočítat. Pokud tato náhoda zapadne do autorova připraveného záměru, je to pro něj, jakožto pro autora rodícího se díla, osvobozující zážitek. Umění je pro Jana Mertu širším pojmem, není to jen umělecká disciplína. Umění podle něj musí souviset s vnitřním umělcovým životem. Umělec si musí především jako člověk najít svůj vlastní důvod k malování.

Popudem k malbě může být pro Jana Mertu i aktuální reakce na dění v uměleckém světě. Touto reakcí byla například výstava v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře z roku 2010 „Jan Merta: Stockhausenova symfonie,“ ve které Jan Merta cítil potřebu vyjádřit se k šokujícím a nejen pro umělce nepřijatelným výrokům německého hudebního experimentátora Karlheinze Stockhausena o útocích z 11. září 2001 v New Yorku.

K brněnské výstavě v Pražákově paláci z června 2005 „Jan Merta: Obrazy a práce na papíře / Paintings and Works on Paper: 1985 – 2005“ vyšel rozsáhlý katalog s podrobnou retrospektivou Mertova dosavadního díla. K velmi úspěšným Mertovým počinům se také řadila další z rozsáhlých brněnských výstav jeho maleb a plastik z přelomu roku 2009 – 2010 ve Wannieck Gallery.

Právě plastiky jsou další z poloh umělecké tvorby Jana Merty. Plošné vyjádření v rovině obrazu jej sice velmi baví a je pro něj stále zrušující, někdy však přibere i třetí rozměr, poněvadž potřebuje objekt cítit hmatem, mít možnost svou myšlenku vyjádřit jako věc, kterou lze obejmout, obejít, postavit na zem. Vznikne tak často jakýsi „poloobraz.“ Zpočátku volil Jan Merta pro své plastiky jako materiál dřevo, u kterého ho zajímal i barevný povrch vytvořených trojrozměrných objektů.

Jan Merta žije se svou manželkou Lenkou střídavě v Praze a východních Čechách. Jeho dílo najdeme především v soukromých sbírkách ale i v Galerii hlavního města Prahy, Národní galerii v Praze nebo Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.