Nejedlý Otakar (1883 – 1957)

Jeden z nejvýznamnějších tvůrců umění první poloviny dvacátého století, malíř-krajinář, Otakar Nejedlý, se narodil 14. března 1883 v severočeském městě Roudnici nad Labem, kde navštěvoval místní gymnázium.

místní gymnázium. Jeho vášeň pro malířské umění se projevila již za dob středoškolských studií. Jako začínající malíř měl plnou podporu svých rodičů, což nebylo v té době až tak častým jevem. Významnou událostí té doby se stalo přátelství se synovcem básníka Julia Zeyera, Angelo Zeyerem, který studoval na Akademii výtvarných umění v Praze jako žák profesora a významného českého malíře Václava Brožíka. Toto přátelství bylo pro počátky Nejedlého tvorby velice přínosné.

V roce 1898 odešel Otakar Nejedlý jako patnáctiletý mladík do Prahy se snem studovat na pražské Akademii u profesora Julia Mařáka, se kterým jsou neodmyslitelně spojeny počátky české krajinomalby. Ke studiu však Nejedlý přijat nebyl, a proto se přihlásil na soukromou školu krajinomalby k malíři a grafikovi Ferdinandu Engelmüllerrovi, kde získal základy různých malířských technik a velice přínosné zkušenosti z oblasti kresby. Působil zde pak i následující tři roky (do roku 1901).

Po studiu se vrátil zpět do rodného města, kde ve spoluprácí s již zmíněným Angelo Zeyerem, podlehl vlivu impresionismu, a i když ještě nevládl charakteristickou impresionistickou lehkostí ruky, pustil se do prvních krajinomaleb (V listnatém lese, 1901). Na počátku 20. století navázal Otakar nejedlý další významné přátelství. Tentokrát s malířem a od roku 1899 vedoucím ateliéru krajinomalby (ateliér byl v roce 1900 zrušen) na pražské Akademii výtvarných umění Antonínem Slavíčkem, který se stal jeho dalším učitelem a zároveň přítelem. Svými radami pomohl vytříbit Nejedlého malířský styl. Nezůstalo však pouze u teorie. V roce 1904 se oba malíři domluvili a odjeli do Kameniček, poblíž Hlinska, kde setrvali do roku 1905 a namalovali zde řadu obrazů (Motiv z Českomoravské vysočiny, 1904).

V roce 1904 se Otakar Nejedlý stal také členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v té době jednoho z nejznámějších sdružení mladých umělců prosazujících nové moderní výtvarné směry, se kterým rovněž vystavoval. V následujících letech si Otakar nejedlý utvářel svůj osobitý malířský projev. Výrazně k tomu přispěly i zahraniční cesty, které podnikal od roku 1906. Mezi nejvýznamnější a zároveň nejpřínosnější můžeme řadit cesty do Paříže, Benátek, Londýna (1906 – 1907), Říma a na Sicílii v roce 1908. Jižní krajiny jej okouzlili hlavně svou barevností, kterou se tak snažil zachytit i ve svých obrazech (Kardinálové ve Vatikánské zahradě, 1908).

Prosvětlená italská krajina působila na malíře velmi krátce. V roce 1908 se Otakar nejedlý seznámil s dalším umělcem, a to Jaroslavem Hněvkovským, se kterým v roce 1909 podnikl asi nejbizarnější cestu do Indického orientu a na Cejlon. Zde má v úmyslu najít panenskou přírodu bez náznaku civilizace. Motiv jeho obrazu se tak stávají džungle, palmové háje, které jsou typické svou barevností, nebo domorodé obyvatelstvo (Břemena, 1910; V džungli, 1911; Cejlon, 1911; Nomádi, 1911).

V srpnu 1911 se takřka po tříletém působení na Cejlonu a jihu Indie vrací zpět do Prahy, kde se již vývoj výtvarného umění posunul o řádný kus dopředu. V roce 1913 s Otakar Nejedlý stal spolu s Vincencem Benešem zakladatelem Moderní školy malířské a o rok později pod jeho vlivem namaloval Nejedlý několik kubistických obrazu zátiší, což výrazně poznamenalo Nejedlého náhled na výstavbu obrazu a prostor (Zátiší s pohárem a kartou, 1914; Zátiší s bílým pohárem, 1914).

V době za první světové války se Nejedlý zabýval převážně tvarem a prostorem. Na některých jeho obrazech z tohoto období jsou ještě patrné kontury, pomocí nichž jsou zvýrazněny obrysy předmětů, tyto kontury se postupně z jeho tvorby vytrácely. Svým cyklem obrazů s Židovskou tématikou reagoval na válečné události.

V roce 1919 Otakar Nejedlý společně se svým přítelem Vincencem Benešem odjel do Francie, kde společně zobrazovali bojiště první světové války. Rozměrné obrazy zachycovaly monumentální záběry mrtvé, válkou a boji zničené krajiny, ohořelé stromy, hroby padlých vojáků. Francouzská bojiště na Nejedlého velice zapůsobila, a tak se rozhodl po návratu do vlasti vytvořit obrazy, na nichž by byl zachycen charakter české krajiny.

V dubnu roku 1925 byl Otakar Nejedlý postaven do vedení Akademie výtvarných umění a od této chvíle se pilně věnoval pedagogické činnosti. Při vyučování mladých umělců byl Nejedlý velice tolerantní a shovívavý, vedl je k samostatnému výtvarnému názoru a k hledání vlastních výtvarných cest. Se svými žáky každoročně během let 1925 – 1938 jezdil na studijní pobyty do Francie, Itálie, Dalmácie, kde nacházel i inspiraci pro vlastní tvorbu.

Rodné zemi však zůstal Otakar Nejedlý, přes všechnu krásu ciziny, věrný. Společně se svými žáky navštěvuje Mělnicko, Šumavu, Český ráj a roku 1949 i Slovensko. Všechna tato místa využil i jako inspiraci pro vlastní obrazy.

V roce 1955 byl Otakar Nejedlý poctěn titulem zasloužilý umělec.

Otakar Nejedlý zemřel 17. června 1957 v Praze.