Pelc Antonín (1895 – 1967)

Antonín Pelc, jedna z významných postav české výtvarné scény, karikaturista, pedagog, publicista a ilustrátor, se narodil 16. ledna 1895 v malé středočeské vesnici Lišany u Rakovníka jako syn učitele. Když bylo malému Antonínovi deset let, osiřel. Poté se ho ujal strýc z Kutné Hory, který zde působil jako středoškolský profesor. Antonín nadále vyrůstal v jeho rodině.

Nejdříve začal docházet na reálku v Rakovníku, a jelikož jej už od raného dětství bavilo kreslit, rozhodl se pokračovat ve studiu umění. V roce 1913 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Do roku 1916 působil v ateliéru profesora Vlada Bukovace a poté u profesora Maxmiliána Pirnera. Studium ukončil v roce 1919.

Zpočátku své tvorby reagoval umělec velice citlivě na vývojové události doby prvního desetiletí dvacátého století. Svá studia uskutečnil během první světové války a po zkušenosti s ní byl patrný příklon k levicovému proudu. Tak, jako i silnou většinu umělecké avantgardy, zasáhl Antonína Pelce vliv francouzského kubismu. Postupem času však začala do Pelcovy tvorby pronikat jemnější kompozice expresivnějšího charakteru. Důležitým mezníkem v životě Antonína Pelce se bezpochyby stalo období počátku a následně průběhu dvacátého století, kdy našel uplatnění pro svoji jedinečnou schopnost pohotové kresby v oblasti politické karikatury a knižních ilustrací.

Jeho jméno bylo často spojované s levicovými časopisy Šibeničník, Právo lidu, Dobrý den, Rudé právo, dále pak Lidové noviny, Literární noviny, které jako politický karikaturista publikoval. Tyto publikace symbolizovaly celistvou politickou atmosféru předmnichovské republiky. Dnes by se již těžko daly dešifrovat osoby a situace zobrazené v Pelcových karikaturách, ale i přesto si zachovaly svou jedinečnou přesvědčivost doby, ve které malíř žil.

Ve třicátých letech, s probíhající občanskou válkou ve Španělsku a počínajícími událostmi v Německu, se v Pelcově tvorbě začaly odrážet skutečnosti mezinárodně politické situace. V karikaturách však není místo pro žerty a smích, jak tomu bylo v předešlých dobách. Díla jako Homo sapiens, Neznámý vojín nebo Seňorita Franko nesou charakteristické rysy doby. Můžeme tak sledovat jistou paralelu s prací jiných českých umělců, kteří bezprostředně reagovali na události ve Španělsku a současně si uvědomovali nebezpečí vznikající fašistické ideologie a jejího masového vlivu. Těmito umělci byli Josef Čapek a František Bidlo. Jako jednu z mála světlých událostí, která se ve třicátých letech stala, můžeme zmínit malířovo členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, do kterého vstoupil v roce 1934.

Po příchodu nového režimu, který se po roce 1938 v Čechách vytvářel, se Antonínu Pelcovi podařilo emigrovat do zahraničí. Nejdříve odešel do Francie, kde byl jako kvůli svému „původu“ zatčen a internován v jednom z koncentračních táborů. Po vzniklém zmatku, po vpádu německých vojsk do Francie, se Pelc dostal do Maroka a po osvobození do Spojených států. Tam žil se svými přáteli Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, kteří se také postarali o jeho vysvobození. V Americe začal po čase zase tvořit a publikovat. Jeho protifašistické karikatury (Karikatura Lebensraum, 1943) se objevovali převážně v amerických a anglických časopisech a denících (The New York Times). V zahraničí působil do roku 1946.

Po návratu do Čech bylo Antonínu Pelcovi nabídnuto místo profesora na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde měl jako zkušený umělec vyučovat karikaturu. V padesátých letech se ve své práci vrátil k malbě ovlivněné pozdním kubismem a knižním ilustracím. Za svůj život vytvořil mnoho ilustrací. Je autorem obrázků ke knihám Karla Poláčka (Muži v offsidu), Honoré de Balzaca (Ztracená iluze), Johna Steinbecka nebo Marie Majerové. V roce 1955 působil již jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění.

Kromě své profesury získal Antonín Pelc během svého života řadu ocenění a vyznamenání. v roce 1951 byl jmenován Laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, o dva roky později se stal Nositelem československé ceny míru. V roce 1960 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1963 obdržel titul Národního umělce.

Antonín Pelc zemřel 24. března 1967 v Praze.