Pešicová Jaroslava (1935-2015)

Malířka, výtvarnice, grafička a ilustrátorka Jaroslava Pešicová se narodila 30. prosince 1935 v Praze. V letech 1950 až 1954 studovala na Vyšší škole uměleckého průmyslu, oddělené roku 1949 od původní Státní grafické školy (dnes Vyšší odborná škola a střední umělecká škola Václava Hollara) u profesorů Petra Dillingera, Karla Tondla a obor ilustrace u profesora Karla Müllera. Po úspěšném dokončení středoškolských studií byla přijata roku 1954 na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru malby profesora Miloslava Holého a Akademii absolvovala v ateliéru monumentální malby profesora Vladimíra Sychry v roce 1960 svým návrhem mozaiky pro tehdejší Státní ostravské divadlo. 


Jaroslava Pešicová dodnes na speciálku profesora Sychry vzpomíná jako na nejlepší, instinktivní volbu. Vladimír Sychra byl velice vzdělaný a inteligentní člověk, vynikající učitel, který respektoval osobnosti svých studentů. Do malování Jaroslavě Pešicové zasahoval jen výjimečně, vždy ji ale byl schopen upozornit na výtvarné velikány, kteří nabízeli svým dílem užitečnou a potřebnou konfrontaci. Profesor Sychra byl schopen nastínit takto mladé malířce řešení, poskytl jí svoje znalosti i zkušenosti, aby jí pomohl přiblížit se cestě k pochopení nejen malby, ale také sebe samotné. Pro Jaroslavu Pešicovou se přístup k tvorbě získaný u profesora Sychry během jejího dalšího tvůrčího života stal dodnes nepostradatelný a jeho radami, které jí byly vždy ku prospěchu, se snažila po celou dobu své výtvarné dráhy řídit. Hodnotné studie k obrazům, které dokazují také dokonalost kresby Jaroslavy Pešicové, na kterou se kladl na Akademii velký zřetel, jsou toho dodnes důkazem. Po ukončení studií na Akademii zde strávila ještě následující dva roky. 

Od roku 1960 spolupracovala Jaroslava Pešicová se sochařem Františkem Štorkem, se kterým ji pojilo nejen dlouholeté pouto úspěšné výtvarné spolupráce, ale od roku 1963 i životní manželská pouť. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let spolu úzce spolupracovali na tvorbě bronzových soch, které vytvořil její manžel a které Jaroslava Pešicová dotvářela například bílou lakovanou pokrývkou, kterou následně v dekorativním ornamentu zpět proškrabávala na původní bronz. Svým barevným prvkem na Štorkových sochách tak zdůrazňovala žádoucím směrem výraz a stylizaci jeho plastik. Společně takto vytvořili řady soch v životní velikosti, komponované do tématických skupin v duchu směru nové figurace, velmi originálně a novátorsky v tehdejším výtvarném prostředí s přídavným výtvarným prvkem malby, zejména ornamentálními dekory v oblíbených malířčiných červených a modrých barvách. 

Již od svých raných prací inklinovala Jaroslava Pešicová ke kubismu a expresionismu. V tomto duchu začala vystavovat počátkem šedesátých let, a to na společné výstavě výtvarníků skupiny „Etapa.“ Pešicová patřila spolu se svým budoucím manželem mezi zakládající členy této tvůrčí skupiny, ve které se potkali malíři, sochaři a architekti názorově a společensky podobného pohledu na život a svět. Jejich složení se utvářelo několik let, sdružovali se zde umělci především z okruhu absolventů Akademie výtvarných umění z ateliéru Miloslava Holého. Právě základy umělecké společné práce jim také pomohly ke společné výstavě. 

Příbuznost názorů jednotlivých výtvarníků sdružení „Etapa“ neznamenala však bezvýhradnou totožnost v jejich tvorbě a naopak dala vyzvednout i jisté odlišnosti a individualitě jednotlivých jejích členů. Skupina se ve svém programu snažila vyjádřit výtvarnými prostředky cítění dnešního člověka a obohatit život poezií, uctívala zásady výtvarného řemesla, ovšem s moderním příspěvkem. Samotné založení skupiny „Etapa“ se datuje již na květen 1959, první společná výstava ale byla uspořádána až roku 1961 v Galerii Václava Špály v Praze. Vystavující se zde soustředili na české vyjádření moderní malby – od realistického líčení k expresivní nadsázce, vedle Jaroslavy Pešicové zde vynikl také další z Holého žáků František Ronovský. 

Druhá společná výstava skupiny „Etapa,“ se konala v Domě umělců v Hradci Králové v roce 1962. O rok později již umělci tohoto sdružení vystavovali potřetí, a to na výstavě s lakonickým názvem „Tvůrčí skupina Etapa,“ v pražské Galerii Nová síň, ve které programově odkazovali k návaznosti na evropské tradice modernosti – od Cézanna po Gouguina a van Gogha. Pro současnou tvorbu členů této skupiny zůstal aktuálním styl krajinomalby. „Etapa“ přinesla do společnosti několik výrazných uměleckých jmen, kromě Františka Ronovského a Františka Pacíka, také v souvislosti s novou figurací právě Jaroslavu Pešicovou a jejího manžela sochaře Františka Štorka. 

V polovině šedesátých let Jaroslavu Pešicovou velmi oslovily tendence nové figurace a figuru v podstatě během své tvorby nikdy zcela neopustila. Zpočátku se objevovaly na jejich obrazech krajiny, posléze výseky krajin, dnes by se tento styl označil spíše nověji termínem „ekokrajiny.“ Postupně se objevovaly interiéry, kterým vévodila například ležící figura. Následně se začala věnovat i grafice. Své techniky, které používala v grafické tvorbě, označuje sama za spíše „malířské,“ ráda se proto věnovala různým kombinovaným technikám, poněvadž ty ji nejblíže přiblížily právě malbě. V kombinovaných technikách reflektovala vlastní malbu spíše z oblasti introspekce, volné listy pak ladila většinou expresivně. 

Ve svých grafikách dávala Jaroslava Pešicová přednost hlubotisku. Používala velmi náročné a obtížné grafické techniky, jakými byly například mezzotinta (Tajemství 1976) nebo akvatinta (Zvířátka 1972), které vyžadovaly těžkou ruční práci, zručnost a především trpělivost. Ve výsledku z nich vzešla ovšem čistá a krásná grafická díla. Již od počátku se její grafiky vyznačovaly ryteckou jistotou a zcela zvládnutou technikou. V mezzotintách z let osmdesátých jsou patrná východiska grafických parafrází autorčiných obrazů, objevovaly se náměty ze vzpomínek z dětství. 

Tématicky se grafiky Jaroslavy Pešicové nelišily od tvorby olejomaleb. Hned první její grafická díla počátkem sedmdesátých let byly velmi odvážné suché jehly (Hlava s ornamenty 1973, Kašpar v noci, 1975). V této době se také přátelila s vlámskou grafičkou An Goris, která u Jaroslavy Pešicové v Praze studovala. Pešicová využívala během své výtvarné dráhy vždy možnosti lepší zpracovanosti určitého tématu, a to buď v malbě či v grafice. Při tvorbě obrazu dávala přednost daleko dramatičtější možnosti práce s obrazem, grafiku chápala spíše jako doplněk svých maleb, například pro ztvárnění detailů kožešin na dámských šatech aj. V jejich tématech se velmi často objevovaly náměty z Bible a antické mytologie, například velmi oblíbený napínavý dramatický příběh o Ikarovi, v tom se shodovala i s tvorbou svého manžela, a tyto motivy se objevovaly v její tvorbě v podstatě kontinuálně od sedmdesátých let dvacátého století. Jaroslava Pešicová nasměrovala cestu moderní grafice, ve které právem zaujala jedno z nejpřednějších míst a více než dvacet let byla u nás její vůdčí osobností. 

Jaroslava Pešicová měla ve své tvorbě velmi blízko k baroknímu umění a jeho dynamismu, zároveň vždy uplatňovala svobodu svého talentu a schopnost naprosté koncentrace. Ve výtvarném zpracování tíhla k divadlu a jeho imaginaci. Například se svým tématem loutek na vyřezaných deskách, ve kterých se vrací vzpomínkami k dětství (také například ve svém cyklu kreseb „Divadlo loutek“), si až s lehkou radostí pohrála, rozložila je na segmenty a jejich detaily nakonec zpracovala jako grafiku. Vypjatá barevnost jejich obrazů z období sedmdesátých let se zase zrodila v reakci na šeď tehdejších dní, kdy si malířka vytvářela svůj vlastní barevný svět s převládající červenou a modrou barvou, aby vynahradila sobě i výtvarnému publiku jednotvárnost reality soudobé normalizace. Na svých malbách pracovala i s akty, které však nikdy nepojímala jako realitu, ale za v podstatě dokonale transformované prvky, se kterými se dá ve výtvarném pojetí pracovat jako s abstrakcí, používat je jako tvar, i když zobrazující lidské tělo. 

Malířské dílo Jaroslavy Pešicové bylo již od svých počátků zaujato otázkou plnosti lidského bytí, její svět nebyl ani pouze materiální, ani jen duchovní, byl tajemný i nevyzpytatelný. V období šedesátých let se poprvé objevila v její tvorbě tvarová monumentalizace a světelné odhmotnění. Tyto prvky provázely v podstatě celou její tvorbu následujících let, kupříkladu ve světelně dramatických obrazech Pocta Caravaggiovi, Stařec, Stará žena. Ve svých malbách se často pohybovala na pozici mezi realitou a snem – realita pro ni znamenala inspiraci, kterou převedla a přizpůsobila ji svému uměleckému cítění. Dodatečně ji snad lze v jejím pojetí nazvat i imaginací, která v sobě zahrnovala jak motiv zrodu, tak i zániku, přičemž v obojím byla v jejich dílech přítomna radost i krutost zároveň. Koncem šedesátých let Jaroslava Pešicová postupně opouštěla světelný a přírodní symbolismus a věnovala se civilizačním tématům, které přinesly do její tvorby pop art a nová figurace. 

Jaroslava Pešicová vytvořila ve svých dílech svoji subjektivní mytologii dneška se sklonem k velkým příběhům. Její obrazy se staly jakýmsi imaginárním představením. Ve své tvorbě komponovala námět absurdního divadla, lidové frašky, kabaretu, rozehrála neskutečné příběhy, které jsou zároveň i demonstrací krize lidstva a nezvratnosti lidského osudu. Svými monumentálními kompozicemi představovala publiku velké scény, kde se někdy až drtivě střetávaly různé síly, pocity a představy. Na obrazech, které vznikly v osmdesátých letech minulého století se výtvarnice vydala pátrat za tajemstvím mýtů a odvěkých příběhů lidstva, osobně měla se svým manželem velmi blízko k historii a mýtickým příběhům. Koncem osmdesátých let dvacátého století se obrazy Jaroslavy Pešicové zjasnily a naplnily optimismem. Naturalismus, divadelní gesta, nespoutaná barevnost i surrealistická snivost vyjadřovaly autorčino opojení životem. Tvořila obrazy, tapisérie, zrcadla a další výtvarná díla. 

Malířka a grafička Jaroslava Pešicová je vybavena nejen velkým nadáním, zaujetím pro otázky lidského bytí, ale také nesmírnou pracovitostí. Potvrzuje to rozsah a pestrost jejího díla, které zahrnuje obrazy, kresby, kvaše i tapiserie. Počátkem devadesátých let začala Pešicová úzce spolupracovat s jindřichohradeckým ateliérem tapiserií Marie Teinitzerové. Přispěla tak k znovu navázání již narušené spolupráce mezi malíři a textilními dílnami. Pešicová nechala v dílnách v Jindřichově Hradci vyrobit řadu rozměrných tapiserií, některé podle svých kartonů, jiné podle svých obrazů. Ostatně osobně měla autorka sama několikrát příležitost se seznámit se s provozem tradičních textilních manufaktur v západní Evropě i s historickými textilními sbírkami. 

Na přelomu sedmdesátých let minulého století přidala Jaroslava Pešicová ke svým obrazům a grafikám i zvláštní objekty. Spolu se svým manželem, se kterým činorodě spolupracovala ve výtvarné dvojici především koncem šedesátých let na tvorbě barevných soch, se zde opět setkala v plodné partnerské spolupráci. František Štorek jako zručný řezbář vytvářel rámy zrcadel, které malířka Pešicová dotvářela svojí malbou na skle zrcadla pomocí aplikace různých materiálů, malby na zrcadle způsobem malby na skle a pokrytím plochy malovanými tvary, většinou figurálními. Byla přitom vynechána místa určená pro diváka, ve kterých mohl zahlédnout sám sebe. Vznikala tak překvapivá a unikátní střetnutí dvou plošných projekcí. V zrcadle se tak mohl divák stát součástí obrazu, rám byl také součástí tohoto výjevu, vznikl tak určitý druh plastického obrazu, dílo v pravém slova smyslu unikátní. To, co František Štorek tvořil v plastice, to Jaroslava Pešicová převedla takto do svých plastických objektů.

Tato tvorba nezvyklých výtvarných objektů poskytovala Jaroslavě Pešicové velké množství improvizace s možností využití okamžitého nápadu. Zrcadlo samo o sobě bylo výtvarně „nehmotné,“ a tak malby jakoby „visely ve vzduchu,“ což poskytovalo divákům nezvyklý výtvarný zážitek, v současnosti velice vyhledávaný. Svá zrcadla malovala jako obrazy, používala složitější a plastičtější témata. Jako první vždy vznikla malba rámu, potom zrcadla a v konečné fázi převedla malířka malbu na zrcadlo, které prostor dotvářelo. 

Kromě výtvarné skupiny „Etapa“ byla Jaroslava Pešicová také členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, a to od jeho znovuobnovení v roce 1990, a od téhož roku byla po čtyři následující léta i členkou Spolku výtvarných umělců Mánes. Svou první autorskou výstavu uspořádala v roce 1966 v Galerii mladých v pražském Mánesu a od tohoto roku až do současnosti svá díla prezentovala na více než šedesáti samostatných výstavách v Čechách i v ostatních zemích. Její malířské i grafické práce byly představeny na desítkách domácích kolektivních výstav. V zahraničí vystavovala nejčastěji v Belgii, a to pravidelně už od toku 1973, která pro západní Evropu její tvorbu i díla jejího manžela doslova objevila. 

Za zajímavou zmínku stojí v roce 1982 v tehdejší Československé televizi vzniklý dokument Jana Špáty s názvem „Vyrýt stopu do tváře času,“ ve kterém chtěl kameraman a režisér v jedné osobě představit a zachytit při výtvarné práci tehdejší střední generaci pěti českých grafiků, mezi nimi právě Jaroslavu Pešicovou (dále například v dokumentu účinkovali Jiří Šalamoun či Jiří Anderle). Z důvodu komunistické cenzury však byl tento dokument označen za ideově nevyhovující a jeho vysílání nebylo bohužel režimem povoleno. 

V současné době, vzhledem ke svému věku a úbytku energie, se již Jaroslava Pešicová náročnou grafickou prací nezabývá, stále však maluje a kreslí a věnuje se převážně tvorbě malovaných zrcadel, přestože její dvorní řezbář, manžel František Štorek, zesnul již roku 1999. Během své dlouholeté aktivní výtvarné práce Jaroslava Pešicová vždy tvořila tak, jak sama smýšlela, co ji těšilo, vždy sobě pro radost. V její současné tvorbě je patrný vážnější, koncentrovanější a jednodušší styl, postupně ubývá jejího tolik pověstného dynamismu, kterým se vyznačovala díla z předcházejících let. 

Jaroslava Pešicová se ve své tvorbě věnovala malbě, kresbě, grafice i návrhy pro textilní tvorbu, velmi ceněna byla také za své drapérie. Soudobou odbornou veřejností bývá označována za mimořádnou osobnost našeho výtvarného umění, která po více než 50 let tvořila s úžasnou teplou a hřejivou barevností, zejména v oboru monumentální malby, a celkové pojetí její tvorby připomíná svým záběrem moderní pojetí renesance. 

V současné době žije Jaroslava Pešicová v Praze, její díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze, National Gallery of Art ve Washingtonu a dalších světových galeriích. V roce 2013 jí vyšla jakožto spoluautorce rozsáhlá monografie „Jaroslava Pešicová,“ která je prvním uceleným tištěným souborem její tvorby zahrnujícím na více než 250 stranách kromě reprodukcí jejich olejomaleb také grafické práce a kresby, zrcadla a ostatní výtvarné objekty.