Podhrázský Stanislav (1921-1999)

Malíř, kreslíř, sochař a restaurátor Stanislav Podhrázský se narodil 10. listopadu roku 1920 v dnes už zaniklé jihočeské obci Pejhov u Kamenice nad Lipou. Jeho otec byl zednickým mistrem, často dojíždějícím za prací do Vídně. V nedalekém Jindřichově Hradci se Stanislav Podhrázský vyučil malířem pokojů a v šestnácti letech odešel do Prahy, která se mu stala jeho druhým domovem. Zdokonaloval se zde nejprve v malířském řemesle a živil se u soukromé žižkovské firmy jako malíř pokojů. Ve volném čase se začal věnovat kresbě a malbě svých prvních obrazů.

Během druhé světové války, ve svých dvaceti dvou letech, začal v roce 1942 v Praze na Žižkově navštěvovat Státní ústřední školu bytového průmyslu, a to její řezbářské oddělení řízené tehdy Františkem Kmentem, kde setrval tři roky. Roku 1945 byl Stanislav Podhrázský přijat do ateliéru Františka Tichého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kterou však po pěti letech opustil bez absolutoria, poněvadž tato závěrečná zkouška byla počátkem padesátých let značně ideologicky podmíněna a Stanislav Podhrázský se odmítl těmto principům podřídit. Stejně tak se zachoval například i jeho spolužák z ateliéru Zbyněk Sekal, který byl spolu s Mikulášem Medkem Podhrázskému životním souputníkem a inspirátorem.

Studenty Tichého ateliéru charakterizovala dobrá kreslířská průprava. Instruktáž Františka Tichého v tomto směru významně podpořila i Podhrázského intuitivní kresební tvorbu. Již od počátku pociťoval Podhrázský nutkavou touhu vytvářet kresební objemy, někdy až monumentální. Prokreslil stohy balících papírů, vždy však s přesným záměrem a přesnou vizí toho, co a jak má jeho kresba vyjadřovat. Způsob, jakým kreslil profesor Tichý, Podhrázského fascinoval, jeho inspirací a radami se při své tvorbě snažil řídit. Zároveň měl v sobě přirozený talent kresbu dokonale autorsky realizovat. Podhrázský citlivě vnímal těsné sepětí kresby s malbou a sochařstvím. Obojí u něj z kresby vycházelo, obojímu předcházela důsledná kresebná příprava.
Od roku 1947 se připojil k žákům profesora Františka Tichého Mikuláš Medek, který původně nastoupil do ateliéru Františka Muziky. Stanislav Podhrázský vděčí právě svému kolegovi Medkovi za bližší seznámení se se surrealismem, který mu byl zpočátku umělecky velmi blízký. Ve svém pojetí se však Podhrázský se surrealismem neztotožnil cíleně, nýbrž spíše pocitově. Tento umělecký směr mu poskytoval hledanou svobodu myšlení i tvorby. Během studií vytvořil v surrealistickém duchu několik kreseb, obrazů a plastik. Surrealistické počátky tvorby Stanislava Podhrázského jsou však bohužel dochovány pouze zlomkovitě, protože začátkem padesátých let sám autor řadu svých vlastních prací zničil. Zdrcujícím dojmem na něj zapůsobila politická situace po únoru 1948 a nekompromisní nástup komunistické ideologie. Také osobní ponuré zkušenosti s experimenty zkoumání vlastního podvědomí nejenže na čas podlomily jeho duševní zdraví, ale i zcela zastavily jeho tvůrčí práci, a to až do druhé poloviny padesátých let. Z dochovaných surrealistických děl zaujímá významné místo olej na plátně Imaginace strachu – Kočka z roku 1949, ve kterém se šelma v podobě kočky zakusuje do půvabných prstů lidské ruky, kterou si zároveň pevně přidržuje svými drápy. Podhrázský zde reflektoval nejen své osobní vnitřní boje, nýbrž i zneklidňující atmosféru končících čtyřicátých let ve společnosti. Obraz vyznívá poeticky líbezně, svou nejednoznačností však diváky zneklidňuje. Námět kočky – šelmy se v tvorbě Stanislava Podhrázského pravidelně objevoval, například v obraze z konce šedesátých let Kočka žrout (1968) nebo v jedné z jeho vůbec posledních prací pocházejících z roku 1994 s názvem Kočka. Doznívající surrealistické prvky se objevily ještě v olejomalbách po Podhrázského tvůrčí odmlce v druhé polovině padesátých let, a to v obrazech Zelené prase, Dva koně, Dívka u stolu a Dívka s květinami (1958), ve kterém se v podstatě se surrealismem rozloučil. Ve volné tvorbě se již po prodělaných špatných zkušenostech raději vyhýbal pokusům s hlubinami svého podvědomí. Zůstaly však pro něj charakteristické barevné kombinace ve velmi omezené barevné škále, někdy se blížící až monochromní malbě. Podhrázského plastiky vytvořené ve čtyřicátých letech v surrealistickém duchu se zachovaly pouze zlomkovitě: Nohy (1947), Jeníček, Hlava, Kabát (všechny 1948). V posledně jmenované se mu podařilo dosáhnout nezvyklé živosti neživého předmětu – kabátu, na jehož povrch vystupovaly žíly, jakoby se kabát stal pro člověka jakousi jeho druhou kůží. Tato plastikou zosobněná věc tak v sobě skrývala záhadné tajemství, ačkoliv se na první pohled zdála být jen pouhou napodobeninou běžného předmětu.

Její oživení nebylo ovšem závislé na tělesném pohybu. Další soubory Podhrázského plastik vznikaly v rozmezí let 1964-68, kdy vytvářel plastiky menších a středních rozměrů, bez podstavce, který záměrně nikdy nepoužíval, např. Stojící torzo (1964), Šermíř nebo Dvě hlavy (obě taktéž 1964 a obě odlity do bronzu). Každé sochařské dílo Stanislava Podhrázského je považováno za unikátní a radikální sochařský počin. V jeho sochařské tvorbě čtyřicátých a šedesátých let lze jen obtížně nalézt kontinuitu. Pokaždé se však jednalo o veskrze originální a energické autorské dílo, ve kterém si autor záměrně podle svých potřeb a možností upravoval a deformoval základní formy geometrických tvarů. Na počátku padesátých let se surrealismus v Podhrázského tvorbě začínal proměňovat v otevřenější, méně stylově vyhraněnou polohu, která nepřímo souvisela s rodící se volnou figurací. Velmi často se v jeho obrazech objevovala technika gratáže, při níž nejprve nanášel barvy v několika silných vrstvách na sebe a následně je z nerovného podkladu částečně seškrabal, čímž dosáhl nového, náhodného strukturování obrazu a odpoutal tím svou malbu i od tradičně užívaných témat. Další z technik, která se hojně objevovala v Podhrázského tvorbě, byla malířská technika dekalku, při níž před zaschnutím využíval otisku barev nanesených na podložce na plátno nebo papír a mechanicky odkryl část svrchní barevné vrstvy. Tento postup práce se strukturou povrchu obrazů mu poskytoval možnost barevně prohloubit výsledné dílo a zároveň tak snáze propojit své představy a zobrazovanou skutečnost. Hlavním tématem tvorby Stanislava Podhrázského konce padesátých a průběhu šedesátých let se staly žena, dívka, dvojice dívek a milenecké páry. Jedním z prvních takto tématicky zaměřených obrazů byl olej na plátně Milenci (1957 – někdy také uváděn pod názvem V krajině) s motivem propletených těl milenců v blíže neurčené snové krajině. Celým obrazem se zdánlivě táhne motiv kopce, který se následně opakovaně objevoval v Podhrázského tvorbě a zastupoval tak v jeho malbě téměř potlačený prostor. V oleji na plátně Dvě dívky (1956) Stanislav Podhrázský znázornil realistické dívčí typy, vycházející spíše z tradičního podání ženského aktu, jeho Dívky na poli (1959) dávají na odiv své ženské linie, zdůrazněné malířovou prací se světlem na pozadí obrazu, které ostře kontrastuje s nezvyklou červenou barevností obou dívčích postav. Postavy zaznamenal v pohybu, který je však velmi zpomalen, takřka zastaven, ovšem stále v pomalých gestech zřetelný. Samotné pozadí obrazu je přitom bezmála potlačeno a ztvárnění pozadí je pojato v odstínech tónů v hranicích jediné barvy, což bylo – spolu s momentálním zastavením pohybu – pro Podhrázského tvorbu těchto let příznačné. Celým Podhrázského dílem vyzníval důraz na tělesnost vztahu dvou lidí a na metaforu tohoto sblížení. Přestože se některá díla mohla na první pohled jevit jako kompozičně nenápadná, autor v nich vždy důsledně pojal dvojí rozměr zobrazovaného vztahu – přímou smyslovou zkušenost a hluboce poučenou zkušenost kulturní. Podhrázský pracoval velice citlivě a v jeho inspiraci sehrával důležitou roli okamžik prožitku či moment spatření něčeho, co podnítilo jeho obrazotvornost.


Takový moment dokázal přesně uchopit a srozumitelně svou tvorbou přetlumočit publiku. Podhrázského díla druhé poloviny padesátých let vynikala nevšedními náměty, originální prací s barvou, zúženým barevným spektrem v malbě a především neobyčejnou sebejistotou v kresebných dílech, zejména při práci s uhlem. K nejstarším dochovaným kresbám Podhrázského patří právě kresba uhlem Akt (1946), která svým námětem anticipuje budoucí umělcovu oblibu ve ztvárňování ženských aktů. Roku 1957 vznikla v Praze tvůrčí skupina Máj 57, ke které se velice záhy připojil i Stanislav Podhrázský a zúčastnil se i její první výstavy s názvem „Mladé umění/ Tvůrčí skupina Máj 57“ na přelomu května a června téhož roku v Obecním domě v Praze. Podhrázskému byl osobně velice blízký důraz této skupiny na uměleckou svobodu a na právo vystavovat bez politických omezení. Po těžkých padesátých letech oficiálních uměleckých dogmat byl vznik skupiny Máj 57 prvním veřejným vystoupením poválečné generace výtvarných umělců, kteří odmítli oficiální vládní diktát na poli výtvarného umění. Stanislav Podhrázský se účastnil společných výstav skupiny ještě v letech 1958, 1961 a i v roce jejího zániku 1964, kdy již bylo společenské klima uvolněnější a nebylo nutné v činnosti skupiny pokračovat. Vzhledem k programové otevřenosti skupiny Máj 57 si Podhrázský zachoval své osobité umělecké tendence a nebyl po tvůrčí stránce členstvím ve skupině ovlivněn. Byl zaujat figurální a figurativní tvorbou. Odjakživa měl také velmi hluboký vztah k historii, renesanci a manýrismu, a tak jeho představa o figuře nebyla dobově aktuální ale spíše stylově nadčasová. V průběhu šedesátých let se přidávaly i abstraktní motivy, i když k jejich řešení docházelo většinou v pozadí. Objevovaly se i tendence k magickému realismu, především ve ztvárnění motivů zvířat, např. olej na plátně Pes na skále (1960) – opět s motivem kopce – hrbolatého, nerovného a objemného, který zaujímá téměř celou plochu obrazu, nebo v olejomalbách Pole (1961) a Dva koně (1967). Stanislav Podhrázský pocházel z venkova a do přírody a ke zvířatům se po celý život ve svých námětech kontinuálně vracel, například v opakovaném motivu ptáka v obrazech Letící pták (1962), Červený ptáček (1972), Ptáčci (1978), Pták na skořápce (1980) nebo Modrý pták (1987). Mezi další opakované motivy Podhrázského kreseb a olejů patřil i motiv rozbitého džbánu – tradičního uměleckého symbolu ztracené dívčí nevinnosti, který autor citlivě rozvíjel po mnoho let, např. v motivu rozbitého džbánu v olejomalbě Dívka u stolu (1955), kresbě uhlem Padající džbán (1956), kresbě pastelem a uhlem Dívka s rozbitým džbánem – Bez názvu (1956), v obrazu s jasným červenozeleným pozadím Džbán (1964), oleji Konvalinky (1967), obrazu s opětovným názvem Džbán z roku 1975 a dalších.
V době před okupací republiky v roce 1968 se podařilo Stanislavu Podhrázskému podniknout svoji jedinou západní zahraniční studijní cestu do Itálie. Jako velký ctitel historie a renesančního umění při svém pobytu načerpal řadu zkušeností a poznatků právě v oblasti starého umění a řemesla. Díky své první manželce Olze Milotové, se kterou se oženil v polovině padesátých let, a jejímu zaměstnání v reklamní agentuře měl přístup k západoevropským publikacím o současné i historické výtvarné tvorbě a byl teoreticky velmi dobře vybaven. Z manželství se v roce 1957 Podhrázským narodila dcera Jana, která se stala také častým námětem otcových kreseb. Manželský svazek však nevydržel dlouho. V roce 1968 se Stanislav Podhrázský po pětileté známosti oženil podruhé, s Jaroslavou Červenou, která s ním sdílela jeho osud až do jeho smrti. Restaurátorská činnost znamenala pro Stanislava Podhrázského důstojnou možnost obživy v době nepřející svobodnému výtvarnému umění. Krátce po ukončení studia v padesátých letech již spolupracoval s Miloslavem Chlupáčem a Zdeňkem Palcrem na restaurování sgrafitových figur renesančního zámku ve slovenských Fričovcích, později pak např. v Klatovech, Písku a Strakonicích, kde spolupracoval i s Mikulášem Medkem. Restaurování sgrafit na litomyšlském zámku patřilo k nejnáročnějším a nejrozsáhlejším Podhrázského pracím v této oblasti. Rekonstrukce zde probíhala v několika etapách během sedmé a osmé dekády 20. století. Stanislav Podhrázský v ní mohl propojit své výtvarné nadání se znalostmi zkušeného řemeslníka. Díky tomuto propojení se zrodilo smysluplné, kvalitní a hodnotné dílo, na které byl právem hrdý. Kromě něj se na této rozsáhlé rekonstrukci podíleli pod vedením Olbrama Zoubka i Václav Boštík a Zdeněk Palcr. Získané kreslířské dovednosti a řemeslné malířské zkušenosti v Litomyšli Podhrázský dokonale zúročil. Lunety a ostatní výzdobné prvky navrhoval alla prima ve velkém formátu na kresebné kartony a ještě téhož dne přenášel na fasády zámku. Tímto způsobem zrestauroval lunety západního a jižního průčelí a autorsky zrealizoval vlastní návrhy sgrafit na lunetové římse a ve výsečích nad lunetami. Podhrázského přesná kreslířská technika obohacená oblíbenými motivy jeho volné tvorby (dívkami, kočkovitými šelmami, koňmi, psy, rozmanitými ptáky), spolu s nepochybnou jistotou kresby, byla u něj při této činnosti nutností a naprostou samozřejmostí. Obrazy Stanislava Podhrázského jsou vyprávěcí, vyzývají diváka k rozhovoru nad svým skrytým příběhem. V českém výtvarném umění zaujal jejich autor místo solitéra, který má na jedné straně velké obdivovatele a na straně druhé i nedůvěřivé pochybovače. Spojení surrealistické zkušenosti s figurální malbou je však u Podhrázského jedinečné i v evropském kontextu. Jeho dílo je velice rozsáhlé – obrazy, kresby, plastiky, návrhy na restaurování sgrafit na fasádách – pohybuje se od velkých formátů k formátům miniaturním a přesahuje zažité stereotypní představy o střídajících se výtvarných tendencích, které publiku většinou usnadňují vnímání umělce v určité době. Tvorba Stanislava Podhrázského je i velmi kontrastní, velmi jemná a zároveň rozpínavá – každá kresba, každý jeho obraz potřebuje své přesné prostředí, aby mohl divákům náležitě vyprávět.
Zcela samostatné výstavy se Stanislav Podhrázský dočkal až v roce 1966 v Galerii bratří Čapků v Praze a během svého života uspořádal více než desítku autorských výstav např. v Krajské galerii v Hradci Králové (1969), Státní galerii výtvarného umění v Chebu (1969), v Galerii Umění Karlovy Vary (1971) aj. V osmdesátých letech mu bylo znemožněno samostatně vystavovat, svým dílem i postojem se jevil státním orgánům jako nezařaditelný umělec stojící stranou hlavních uměleckých proudů, jehož dílo bylo těžké interpretovat. Jedinou výjimkou byla výstava v Městském kulturním středisku v Dobříši na počátku roku 1982. Opět pak vystavoval až po uvolnění politické situace po roce 1989, např. výstavou „Výběr z díla“ v pražské Galerii Nová síň v roce 1991. Na přelomu let 2013-14 mu byla v pražském Domě U Kamenného zvonu uspořádána rozsáhlá retrospektivní výstava s názvem „Neklidná krása,“ na kterou byly zapůjčeny desítky Podhrázského děl zejména ze soukromých sbírek, ve kterých se jeho tvorba převážně nachází. V rámci této výstavy byla vydána i rozsáhlá monografie o autorově díle a prezentován byl i krátký film o Stanislavu Podhrázském, který natočila jeho dcera z prvního manželství, režisérka Jana Chytilová.
V institucionálních sbírkách nalezneme Podhrázského díla například v Galerii hlavního města Prahy, GASK v Kutné Hoře, Městské galerii Litomyšl nebo Alšově jihočeské galerii. Jeho kresby uhlem jsou však uloženy i v pařížském muzeu moderního umění Center Georges Pompidou. Od poloviny devadesátých let už Stanislav Podhrázský umělecky netvořil. Zemřel v Praze dne 20. května 1999.