Procházková Linka (1884 – 1960)

Ilustrátorka a malířka Linka Procházková, rodným příjmením Scheithauerová, se narodila 28. ledna 1884 v Nových Dvorech u Kutné Hory. Její tvorba byla často srovnávána s dílem jejího manžela, úspěšného a uznávaného malíře a grafika Antonína Procházky, a tak zůstala po mnoho let veřejnosti ukryta v jeho stínu a nedostávalo se jí samostatné pozornosti.

Léta dětství strávila malá Linka v krásném okolí Nových Dvorů, kam byla kvůli složité sociální situaci její ovdovělé matky dána na vychování ke svým prarodičům. Na zdejší škole také získala základní vzdělání, které si později rozšířila studiem na průmyslové škole Ženského výrobního spolku v Praze a v letech 1902-3 na pražské Uměleckoprůmyslové škole ve třídě malířky Emilie Krostové. Tato dámská škola na umělecké průmyslovce byla tehdy jako jediná zpřístupněna studiu žen a nahrazovala talentovaným studentkám nedostupnou výuku na Akademii. Uměleckého vzdělání tak zde mohla nabýt počátkem dvacátého století řada žen a pozdějších vynikajících osobností českého malířství, kromě Linky Procházkové taktéž ve třídě profesorky Krostové např. Vlasta Vostřebalová koncem druhé dekády dvacátého století nebo ve třídách ostatních pedagogů malířka Milada Marešová nebo Božena Jelínková, dcera spisovatele Aloise Jiráska.

Tradiční pojetí výuky dámské školy však Lince Procházkové ne zcela vyhovovalo, a tak uměleckou průmyslovku brzy opustila a začala navštěvovat ateliér soukromé výtvarné školy malíře a grafika Karla Reisnera na pražských Královských Vinohradech. Zde měla možnost se setkat s tehdejší mladou uměleckou generací, seznámila se s Bohumilem Kubištou, Zdenkou Braunerovou, v jejímž ateliéru se poprvé potkala i se svým budoucím manželem Antonínem Procházkou, účastnila se setkání a debat přátelského uskupení mladých tvůrců Vincence Beneše, Emila Filly, Williho Nowaka, Bedřicha Feigla a dalších. Z jejich diskusí a kritického pohledu na zpátečnické pojetí výuky na Akademii, vzájemných rozborů své vlastní tvorby, úvah nad zásadami moderního umění v rychle měnícím se prostředí počátku dvacátého století vzešla základní koncepce hodnot volného tvůrčího sdružení Osma, jejíž členové usilovali o možnost vyjádření se k současným a naléhavým problémům mladé generace.

První výstavy skupiny v roce 1907 se Linka Procházková nezúčastnila z důvodu existenčních problémů a starostí o svou nemocnou matku. Na podzim roku 1907 však získala možnost odcestovat na studijní pobyt do Berlína. V této době pobýval v Německu také malíř Antonín Procházka, který se spolu se svými přáteli Emilem Fillou a Bedřichem Feiglem vydal v roce 1906 na studijní cestu po západoevropských metropolích. Právě v Německu se s ním měla možnost Linka blíže seznámit a do vlasti se již navrátili v roce 1908 jako manželský pár. Po návratu do Prahy se ještě téhož roku Linka Procházková jako jediná žena zúčastnila druhé společné výstavy skupiny Osmy v pražském Topičově salonu. Výstava však nebyla publikem přijata vstřícně, širší veřejnost a ani odborná kritika tehdy neprojevila pochopení pro tvůrčí experiment nastupující mladé výtvarné generace a vyvolala zdrženlivou a chladnou odezvu. Složitá existenční situace a finanční vyčerpání zahraničními studijními pobyty v Benátkách a Paříži v roce 1909 přinutily mladý pár manželů Procházkových opustit pražské prostředí a přesídlit do Ostravy, kde manžel Linky Procházkové získal následujícího roku místo učitele kreslení na tamní reálce. V Moravské Ostravě se manželé Procházkovi usadili na celé desetiletí až do roku 1920.

V dílech Linky Procházkové v období do druhé dekády dvacátého století se námětově objevují především autoportréty a portréty dívek, motivy dětského světa, např. neobvykle pochmurně pojatý námět hrajících si dětí s výraznými tmavě modrými a zelenými plochami „Hrající si děti“ (1909), květinová a ovocná zátiší, např. „Zátiší s konvicí“(1908), která ztvárňovala především pastózní technikou s jásavou a hravou barevností. Světelné a barevné uspořádání raných maleb Linky Procházkové a zejména pojetí jejich pozdějších krajin s rozlehlými zelenými plochami a sytě tmavě modrým zobrazením nebes v sobě odráželo tehdejší autorčino ovlivnění tvorbou významného představitele evropské moderny, norského malíře Edvarda Muncha. Munchova pražská výstava v roce 1905 v českém prostředí inspirovala celou avantgardní skupinu mladé generace českých malířů a výrazně oslovila všechny členy uměleckého sdružení Osma, poskytla jim uvolnění pro jejich uměleckou tvorbu a prohloubila její duchovní rozměr.

Tvorbou portrétů, ať už vlastních či nikoliv – např. svými oleji na plátně „Babička,“ „Dědeček“ (oba kolem roku 1910) – usilovala Linka Procházková o poctivé zachycení lidského charakteru a reagovala na potřebu tehdejších umělců o hodnověrné ztvárnění soudobého člověka s důrazem na jeho přirozenost a osobité vnímání autorem zobrazované skutečnosti. V těchto konkrétních obrazech se s výše zmiňovaným úsilím ještě mísily silné pozitivní emoce malířky k laskavým a starostlivým prarodičům, kteří ji vychovali.

Pozoruhodným je rovněž jeden z raných dochovaných olejů Linky Procházkové „Žena s knihou“ (před 1908), který v zobrazení ženy sice jevil postavou i tváří značnou podobnost s „Portrétem Linky Scheithauerové“ (1907) vytvořeným pravděpodobně při společném pobytu v Berlíně Antonínem Procházkou, či se ženou na jeho dvojportrétu „Snoubenci“ ze stejné doby, nebyl ovšem autoportrétem autorky, nýbrž spíše jakousi sebe stylizací do postavy jemné, ušlechtilé, důstojné a vzdělané ženy sedící s otevřenou knihou v klíně a rozjímající se zavřenýma očima. Na svém oleji „Autoportrét“ (1908), jedním z neznámějších obrazů uváděných v souvislosti s dílem Linky Procházkové, sebe sama malířka naopak vypodobnila s důrazem na něžnost a jemnost mladé ženy se záměrně plytce pojatým pozadím, ze kterého neobvykle barevně vystupoval plasticky zobrazený ženský portrét.

Z další řady autorčiných autoportrétů vynikl zejména maloformátový olej na plátně z roku 1911, který bývá označován za jeden z vrcholů tvorby Linky Procházkové. Obraz působící celkově zneklidňujícím dojmem, laděný do převažujících tmavě hnědých tónů, s charakteristickými pastózními nánosy barvy inspirovanými tvorbou van Gogha a výraznými liniemi kolem očí, podtrhujícími duševní rozpoložení zobrazované ženy. Portrét výrazně plasticky pojaté hlavy je dotvořen záměrně povrchně pojatým ošacením z jednoduchých kresebných tahů.

V období ostravského pobytu se Linka Procházková nevěnovala malbě příliš intenzivně, pravděpodobně z důvodu nedostatku příležitostí k tvůrčí práci. Poskytovala hodiny kreslení, tvořila rodinné zázemí a vlastní práci byla nucena spíše odkládat. Ani po přesídlení do Nového Města na Moravě v letech 1921–1924, se malířčina situace příliš nezměnila a z období první poloviny dvacátých let se zachovalo jen několik jejich portrétů, krajin a zátiší, dohromady v řádu jedné desítky děl.

Podstata uměleckého díla Linky Procházkové spočívá ve tvorbě z doby konce dvacátých let po polovinu let třicátých. V roce 1924 přijal Antonín Procházka místo stálého učitele kreslení na dívčím reálném gymnáziu v Brně, a díky tomuto zajištění se mohla Linka Procházková opět aktivně vrátit ke své malířské práci. S vytříbenou barevností malovala květinová zátiší, lyricky ztvárněné kytice květů, zkoušela na svých obrazech uplatnit techniku malování horkým voskem.

Po jisté umělecké izolaci desetiletého pobytu v Moravské Ostravě a následně v Novém Městě na Moravě, se stalo město Brno se svými uličkami a zákoutími pro Linku Procházkovou velkou inspirací, podporovanou i širokým okruhem brněnského kulturního světa, se kterým se manželé Procházkovi pravidelně setkávali. Mezi jejich blízké přátele patřili například Jiří a Karla Mahenovi, básník František Halas s manželkou Libuší, zakladatel brněnské pediatrie a mecenáš umění Otakar Teyschl nebo Josef V. Pleva s manželkou Veronikou.

V tvorbě Linky Procházkové se začaly v druhé polovině dvacátých let objevovat městské výjevy a krajiny, např. veduty „Staré Brno (1927), oleje na lepence „Hrad Špilberk“ či „Brno s Petrovem“ (obojí mezi 1924-27). Plošné pohledy na město někdy až s miniaturními detaily střídaly poetické, s lyrickou obrazotvorností ztvárněné mnohobarevné zářivé krajiny, např. olej „Krajina se stromem“ (1929) i náměty z přilehlého brněnského okolí ve venkovském duchu např. z konce dvacátých let oleje „Venkovský mlýn“ nebo „Ochozská vápenka.“ Zároveň se ve tvorbě Linky Procházkové začínaly probouzet ohlasy, dojmy a zážitky ze zahraničních pobytů u moře, které se pro ni staly silným tvůrčím podnětem. Koncem dvacátých let se tak její tvorbou prolínala italská a francouzská přímořská městečka, pohledy na moře, jezerní i mořské zálivy, přímořské krajiny: „Gmundenské jezero“ (1928), „Como“ (1927), oleje kombinované s temperou na plátně z roku 1928 „Cap St. Martin“ „La Turbie, „St. Raphael“ a další.

Počátkem třicátých let se ve tvorbě Linky Procházkové v rámci tradičních námětů městského prostředí začínají více objevovat složitější výjevy a figurální kompozice – „Město v noci“ (1930), „Kamelot“ (1930), „Ulice“ (1932), ve kterých zřejmě pod dojmem holandské studijní cesty zaměřené na poznávání děl barokních mistrů, kterou podnikli manželé Procházkovi společně na konci dvacátých let, rozehrála autorka dynamickou hru světel a stínů, znásobenou pouličními reklamami a osvětlenými výlohami obchodů. Do tohoto světelného ruchu velkoměsta zasadila Procházková jednotlivé figury v kavárnách, ulicích i větší figurální výjevy, např. publikum na obraze „Kino“ (1933), ve kterém se pokusila odrazit vnitřní pohnutí diváků hlediště reagujících na právě probíhající filmové představení. Rok 1933 byl také rokem první samostatné výstavy Linky Procházkové, a to v Ostravě, kterou následovala o rok později samostatná souborná výstava v Brně a v roce 1937 výstava v pražském Obecním domě.

Tvorbou třicátých let se v díle Linky Procházkové souvisle vinul námět idylického ženského světa, světa ženského společenství, charakteristicky stylizovaného motivy žen a matek s dětmi, tančícími nebo pózujícími dívčími postavami s květinami či květinovými koši, ovocem, korálky či doplňky denních oděvů podtrhující ženskost a náměty radostně si hrajících dětí – „Ženy s věnečkem“ (1935), „Matka s dětmi“ (1935), „Dívka s kvítkem“ (1937) aj. Z obrazů byla patrná něha, křehkost a líbeznost typizovaných tváří zúčastněných, většinou do pasu znázorněných figur, nacházejících se v jakémsi chráněném prostředí tiché meditace.

Postavy ženských obrazů Linky Procházkové byly zcela zaujaty svým vlastním světem, promlouvaly k sobě navzájem svými klidnými gesty, k okolnímu prostředí byly jakoby netečné. Mezi sebou ovšem vyzařovaly vzájemnou soudržnost, soucit, naději a niternou sdílnost s důrazem na nejvyšší a nedotknutelné posvátno ženského světa, na mateřství – oleje na plátně „Mateřství“ nebo „Kojící matka“ (1936). Právě v tomto námětu nadčasových hodnot se Linka Procházková zřejmě cítila nejpevnější a nejšťastnější a bez svých vlastních potomků alespoň takto mohla prožívat své ženství a mateřství. Její obraz „Matka“ byl oceněn prestižní zlatou medailí a čestným uznáním pařížské Mezinárodní výstavy umění a techniky v roce 1937. Pro obrazy období druhé poloviny třicátých let byla ve tvorbě Linky Procházkové charakteristická umírněná barevnost, ve které využívala vždy jen několika variací barevných tónů přizpůsobených počtu postav, především v bílé a šedé barvě, dále pak v růžové nebo světle modré. Charakteristickým znakem bylo také dodržování kompozičního řádu a téměř absolutní absence mužských či chlapeckých postav.

Dílo Linky Procházkové z počátku čtyřicátých let v sobě zákonitě odráželo již odlišné umělecké pojetí i výtvarnou podobu námětu matek s dětmi. Ženy často tiskly své děti pevně v náručí a z jejich výrazu tváře, postoje a gest vyzařovala tíha, strach a sklíčenost těžké doby protektorátu. Na jaře roku 1940 se Linka Procházková ještě aktivně zúčastnila tématicky laděné výstavy „Matka, dítě, rodina ve výtvarném umění,“ v olomouckém pavilonu ve Smetanových sadech. Charakteristická autorčina tvorba se však postupně vytrácela a po těžkém nervovém onemocnění v průběhu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století ustala úplně.

Linka Procházková zůstala činná v uměleckých organizacích, byla oceněna Řádem práce (1954), titulem Zasloužilá umělkyně (1959), byla aktivní členkou Svazu československých výtvarných umělců a dlouholetou předsedkyní jeho brněnské pobočky, členkou Spolku výtvarných umělců Mánes, vystavovala na desítkách společných výstav. Po druhé světové válce se podílela na namáhavé restauraci rozměrného a kompozičně velkoryse pojatého plátna svého zemřelého manžela „Prométheus,“ které je dodnes vystaveno na čestném místě auly Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Na podzim roku 1957 se její dílo znovu setkalo s tvorbou většiny umělců volného sdružení Osma na společné výstavě brněnského Domu umění s příznačným názvem „Zakladatelé moderního českého umění.“ V roce 1958 byla uspořádána Lince Procházkové a posmrtně i dílu jejího manžela retrospektivní výstava „Antonín Procházka – Linka Procházková“ na Slovanském ostrově v Praze.

Linka Procházková zesnula 21. října 1960 v Jáchymově, pohřbena je na Ústředním hřbitově v Brně. Její dílo je součástí stálé expozice „Od renesance po modernu (výtvarné umění 1570 – 1945)“ brněnského hradu Špilberk, ve svých sbírkách je má zastoupena Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Muzeum umění v Olomouci, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě a další české kulturní instituce.