Sion Zbyšek (1938)

Mnohovrstevnatá díla s multikulturními odkazy a symboly, expresivní barevnost, morální podobenství, ale také téměř katastrofické vize plné monster a vetřelců. To jsou některé z typických znaků tvorby Zbyška Siona, jednoho z tuzemských objevitelů informelové malby. Na první pohled jsou jeho obrazy přímočaré až primitivní, na ten druhý komplikované, vždy ovšem znepokojující a nutící k zamyšlení o stavu současného světa.

Akademický malíř Zbyšek Sion se narodil 12. dubna 1938 na východě Čech v Poličce. Jeho pohled na svět zásadně formovaly hrůzy války, kterou zažil jako dítě, včetně otcovy smrti v německém vězení. Lékem na veškerou úzkost, zmar a neštěstí se mu stal téměř groteskní sarkasmus, tolik typický pro všechny jeho tvůrčí etapy. Žádný div, že prvním studentským pokusům dominují kostlivci a černá barva. Na Školu uměleckých řemesel v Brně nastoupil v roce 1953 u profesora J. Bruknera. Zde přišel další důležitý moment v jeho životě, přátelství s jiným pozdějším klasikem tuzemského informelu Antonínem Tomalíkem. V železné košili socialistických pouček jsou sice Sionovy kresby pořád ještě začátečnicky popisné, nicméně již odmítají ideologický balast a mladý autor si pomalu začíná hledat svou cestu. Zkouší ilustrovat Dostojevského Zločin a trest, objevuje Cézanna a v tématech sahá po mýtické náplni vyplněné souboji a ironií.

Roku 1957 odchází na pražskou Výtvarnou školu vedenou profesorem Jaroslavem Vodrážkou. Do Brna se rychle vrací, aby viděl výstavu Zakladatelé moderního umění, třetí zásadní faktor ovlivňující jeho pozdější tvorbu. Při pátrání po vlastním, moderním výrazu postupuje Sion od Cézanna k prekubismu a k expresionismu. Důkazem fascinace Bohumilem Kubištou je série depresivních, skoro stydlivých autoportrétů s motivy ukřižování symbolizujících vztah mezi obětí a jejím utrpením.

Akademii výtvarných umění v Praze studoval mezi lety 1958 a 1964 u profesorů Karla Součka a Jiřího Horníka. Tady se nejprve seznamuje s Neprašem, Dlouhým a Koblasou, členy uměleckého spolku Šmidrové, a i pod jejich vlivem začíná prozkoumávat nevyčerpatelné a nebezpečné pole abstrakce. Dokumentuje to především cyklus lebek a hlav z roku 1959, jemuž vévodí biblický Veraikon, a první gestické malby s převažující černí (Bez názvu, Sen o Benátkách).

V říjnu následujícího roku se v ateliéru Aleše Veselého aktivně zúčastnil druhé výstavy tvůrčí skupiny Konfrontace. Poprvé tu u nás došlo k propagaci radikálního informelu, tedy neformálního přístupu k malbě s důrazem na děj, emoce a prožitky. To již Zbyšek Sion rozsáhle experimentuje s vrstvením, nejrůznějšími  materiály a dalšími nemalířskými prostředky (cyklus Pod horizontem). Stává se také členem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Po ukončení Akademie se mladý autor vydává nevyšlapanou stezkou. Výsledkem zdokonalení strukturální malby s charakteristickou  citovou zaplněností a moralistní zkratkou byly neobyčejně sarkastické a rafinované obrazy plné krutých konfliktů schovaných za šedí každodenní rutiny.
Na své debutové samostatné výstavě v ústeckoorlické Galerii pod radnicí roku 1966 se už prezentuje jako představitel hnutí nové figurace. Jeho silně apelující díla jsou plná monster, přízraků a zkázy (Apokalyptická kobylka, Hlava, Kuře uzurpátor, Švarný moloch). Vrcholem této tvůrčí etapy je účast na výstavách evropské moderny v Turíně, Paříži a především v Kolíně nad Rýnem (1969).

Normalizační režim bohužel jeho apokalyptické vize neuznal a odmítl jejich veřejnou prezentaci. Jedinou příležitostí, kde bylo možné spatřit Sionova díla, se tak staly dvě neveřejné výstavy (1974 a 1976) pro úzký okruh přátel v jeho sklepním ateliéru na pražských Vinohradech. Obrazy z tehdejší doby se nesou v duchu zcivilnění karikaturních figur a zdůrazňují expresivní, až fantaskní barevnou škálu (Amora, Skleník s tajnosnubnou Venuší).

Od roku 1974 pracoval v národním podniku Stavební geologie Praha jako tzv. čerpač a v maringotce objížděl doslova celou republiku.Každou volnou chvilku však věnuje malbě, v níž se zaměřuje na hledání smyslu života jedince čelícího totalitní moci (série podobenství Poslední večeře). V následující dekádě dále propracovává figurální kompozice s hlubokými historickými a filozofickými podtexty a s etickými poselstvími.

Teprve po změně režimu může být Zbyšek Sion konečně opět veřejně aktivní. Už jako docent pražské AVU vystoupil v hlavním městě na sympoziu věnovaném českému informelu (1991). Vrcholem několika regionálních výstav (Louny, Polička, Roudnice nad Labem, Ostrava) se stala velká retrospektiva v Rudolfinu (1996) následovaná Brnem a Pardubicemi. Účastnil se řady velkých skupinových výstav v Jízdárně Pražského hradu, v  Galerii hl. m. Prahy či přehlídky Český Informel na pražské Staroměstské radnici.

Poslední roky je tvorba Zbyška Siona ve znamení návratu od figurální malby k informelu, aby pod novým úhlem pohledu našel jeho nové možnosti. Barevně  expresivní malbu nevrší na sebe, nýbrž roztahuje jednotlivé segmenty ze středu plochy do stran. Někdy dokonce obrazovou strukturu ještě uhlem přenáší na papír (Zítra kohout bude tančit všude, Proč by měl starý orel křídla rozpínat, Morový sloup).

Díky uzavření jednotlivých plošek buduje časovou osu obrazů a dokáže intenzivně komunikovat aktuální civilizační a globální otázky. Odhaluje biologické struktury živých i neživých bytostí a nenápadně a s nadhledem odkazuje na klasická díla evropského malířství či literatury (Ošálené srdce A. Rimbauda, Minotaurus, Vzpomínka na Mikuláše Medka). Svou novou tvorbu s úspěchem vystavil od roku 2011 postupně v pražské Nové síni, v Brně, Pardubicích, Ostravě a vrátil se i do rodné Poličky.

Zbyšek Sion nyní žije a tvoří na pražském Žižkově. Jeho díla jsou součástí expozic Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Alšovy jihočeské galerie v  Hluboké nad Vltavou, památníku Terezín a mnoha dalších regionálních galerií. Setkat s nimi se lze také v zahraničí, jako např. v Miláně (Galleria Arturo Schwarz) či v Münsteru (Galerie Volkmann). Jeho vliv na českou moderní malbu je neoddiskutovatelný, svými texty proto přispěl i do řady katalogů a časopisů (Respekt, Revolver Revue, Literární noviny, Týden, Atelier).