Sopko Jiří (1942)

Jiří Sopko se narodil 20. února 1942 v obci Dobové v Podkarpatské Rusi. Je to jeden z nevýznamnějších současných malířů a rovněž byl a je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů figurální malby v Čechách od počátku šedesátých let. Dále je znám jako pedagog, sochař, restaurátor, grafik a kreslíř.

Jeho otec, právník, se narodil právě ve vesničce Dubové, avšak jeho rodina pocházela ze Slovenska (Spišská Sobota). Matka pocházela z Kladna. Jako učitelka odešla učit do regionu Podkarpatské Rusi, kde se rodiče malíře seznámili. Krátce po narození Jiřího Sopka připadl region Podkarpatská Rus v roce 1945 Sovětskému svazu a nikdo nevěděl, zda bude moct rodina zůstat či nikoli. Proto raději odešli na Slovensko, kde žili až do malířových jedenácti let.

Poté se vrátili do poválečného Československa, tentokrát však do matčina rodiště Kladna. Mezitím přišel jeho otec, jako jeden z mnoha právníků první republiky, o právnickou licenci a byl poslán, aby pracoval jako dělník v ocelářských hutích. Kladno však bylo, na rozdíl od barvy bohatého slovenského venkova, plné šedí a průmyslové atmosféry, což přineslo mladému Sopkovi plno nových dojmů. To se zákonitě muselo projevit i v malířově následné nejranější práci.

Jiří Sopko nejdříve navštěvoval základní školu na Slovensku. Poté krátce v letech 1956 – 1960 studoval na Výtvarné škole Václava Hollara, která byla založena jako keramická škola během první republiky a zároveň dodnes poskytuje široké možnosti výtvarného vzdělání. Od roku 1960 působil na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru profesora Jiřího Horníka a také v ateliéru profesora Antonína Pelce.

Vážnější tvorba Jiří Sopka se začala rozvíjet ještě za dob svých studií na počátku šedesátých let. V té době vznikla řada obrazů tmavého koloritu s výrazem melancholického pohledu na svět. V dílech je snad patrný vliv potemnělého kladenského prostředí, kde malíř vyrůstal. Po ukončení svých studií v roce 1966, odcestoval Jiří Sopko za svým spolužákem na středomořský Kypr. Zářivé barvy tamějšího prostředí od základu změnily Sopkův umělecký rukopis a poslalo jeho tvorbu novým směrem.

Po roce 1966 opustil malíř krátce svět figurativní malby a začal objevovat krásy již téměř vyčerpané abstraktní malby, ve které se projevilo Sopkovo nové chápání barevnosti a v jeho tvorbě se prosadily zářivé barvy (žlutá, zelená, červená, růžová, modrá). Námětem takovýchto obrazů byla převážně příroda – lesy, louky, ve kterých si malíř mohl vyzkoušet barevné přechody a různě barevné variace při modelaci objemu. Kdybychom hovořili o inspiraci či srovnání s některým uměleckým směrem, přichází ke slovu fauvismus, pro který je rovněž charakteristická agresivní práce s barvou a kompozicí.

Koncem šedesátých let se vrací zpět k předmětné tvorbě související ještě s tématikou Nové figurace, jejíž vliv se v šedesátých letech šířil. Postupně se v obrazech začaly objevovat jasnější formy figury. V letech 1969 – 1971 působil mimo jiné jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora J. Smetany. V roce 1970 se konala první samostatná výstava obrazů šedesátých let v Nové síní v Praze. Od sedmdesátých let formoval Sopko své dílo osobitým způsobem, ve kterém s jistou nadsázkou reagoval na aktuální společenské problémy.

Za doby normalizace byl společně s Karlem Neprašem přiřazen ke skupině české grotesky a bylo mu zakázáno vystavovat. Pokračoval však nadále v práci a ve svých obrazech rozvíjel charakteristickou figurální kompozici postav, často sériově množených a eroticky laděných, které postupem času redukoval na samostatné motivy hlavonožců a hlav, které se tak staly nositelkami expresivního vyjádření citů, nálad či postojů využívající převážně obličejovou mimiku.

V osmdesátých letech vytvářel kromě velkých pláten s groteskními náměty také uvolněnější cykly Moří a dále obrazy tematicky volněji laděné. Objevily se i další možnosti, jak prezentovat svá díla. Významnou se stala výstava v roce 1981 v Kulturním středisku na Dobříši ve spolupráci s Karlem Neprašem. V roce 1987 vstoupil Jiří Sopko do výtvarné skupiny 12/15, jejíž členové byli například Jiří Načeradský, Jiří Beránek, Václav Bláha, Kurt Gebauer a další. Členové skupiny usilovali o vzájemnou spolupráci a konfrontaci své práce. Jejich tvorba byla mnohdy značně odlišná, a proto byly jedny ze zásad skupiny tolerance a respektování odlišných výtvarných tendencí členů a kolegů.

Po roce 1989 se v malířově tvorbě neodehrávaly výraznější změny či odchylky. I s nástupem nových výtvarných technologií a tržních mechanismů byl Sopkův jedinečný figurativní styl stále neocenitelně přijímán širokou veřejností. Od roku 1990 působí Jiří Sopko jako profesor na Akademii výtvarných umění v ateliéru malby. O dva roky později se stal členem skupiny Umělecká beseda. V roce 2002 byl Jiří Sopko jmenován rektorem Akademie výtvarných umění na dvě funkční období.

V průběhu svého uměleckého života se Jiří Sopko zúčastnil mnoha prestižních domácích i zahraničních výstav moderního umění a jeho dílo je četně zastoupeno v soukromých sbírkách a galeriích.