Souček Karel (1915 – 1982)

Karel Souček, významný český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog dvacátého století, se narodil 26. září 1915 v malé středočeské vesničce s názvem Kročehlavy (dnešní městská část Kladna). Již od raných let měl Karel Souček velkou zálibu v kreslení. Avšak ta musela na čas ustoupit školním povinnostem učně v řemeslnické dílně.

V roce 1934, když bylo mladému Součkovi 19 let, však uplatnil svůj talent a nastoupil ke studiu Uměleckoprůmyslové školy v Praze do ateliéru profesora Jaroslava Bendy. Za své tříleté působení na škole si Souček rozšířil obzory v oblasti výtvarného umění, usměrnil potřebnou kázeň a svou soustředěnost a získal potřebné výtvarné dovednosti. Po třech letech, v roce 1937, pokračoval ve studiu umění a malby.

Byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru profesora Viléma Nowaka, významného českého malíře a národního umělce, který svou prací inspiroval mnoho nadějných výtvarníků. Na akademii studoval do roku 1939, kdy byla nacisty uzavřena.

Od počátku své tvorby, ještě za dob studií, zaujal Karel Souček neobvyklou šířkou svého rozhledu a různorodostí tvorby. Kromě několika krajin, aktů a podobizen se již jeho školní práce vyznačovaly značnou dávkou figuralismu. Vyvíjely se od reálnějšího impresionismu až k senzuální a spontánní expresi. Svým rozborem tvaru a prostoru jej zaujala i práce tehdejších představitelů kubismu. Výrazným vlivem na prvotní Součkovu tvorbu bylo Kladno se svou průmyslovou šedí.

Ve čtyřicátých letech se Karel Souček setkal s představiteli Skupiny 42, což se stalo významným mezníkem v umělcově životě. Její členové hledali inspiraci na městských perifériích, v továrnách a životě obyčejných pracujících lidi. Snažili se zobrazit městské prostředí s jeho krasou i zrůdností, což do jisté míry naplňovalo Součkovy představy o moderním umění. Jako vyzrávající malíř ve svých obrazech přímo i nepřímo reagoval na společenské dění válečných let. Obrazy pronikaly do temných zákoutí městských ulic, pasáží, nemocnic, nádraží atd.

Po druhé světové válce se v jeho tvorbě začaly objevovat známky formátu. Obrazy se prosvětlily, tahy štětcem se zostřily a barva se projevila ve větší kontrastnosti. V roce 1946 se Karel Souček zúčastnil výstavy mladého československého umění v pařížské galerii La Boëtie. Když se v roce 1948 Skupina 42 rozpadla, pokračoval Karel Souček v započaté práci ve snaze zachovat a zhodnotit to, co za šest let své existence skupina vytvořila. Karel Souček se zařadil mezi první autory, kteří symbolicky vyjádřili svůj postoj vůči tehdejším společenským poměrům.

Na počátku padesátých let musel pro svou tvorbu opustit místo asistenta v ateliéru profesora Vlastimila Rady na pražské Akademii výtvarných umění. Zastání a porozumění našel Karel Souček u Václava Rabase (český malíř a národní umělec), který mu obstaral učitelské místo na Střední všeobecně vzdělávací škole v Rakovníku, kde Souček mohl vyučovat výtvarnou výchovu. V roce 1953 se Souček zúčastnil soutěže o vyzdobení malého foyeru Národního divadla, která mu přinesla tíživé uznání a zadostiučinění.

V soukromém ateliéru mezitím vznikala významná část Součkovy tvorby. V obrazech zobrazil svědectví každodenního kladenského života. Objevují se v nich důvěrně známí lidé, kteří byli malíři nejblíže. Potřeba souvislosti jednotlivých obrazů vedla ke vzniku obrazových cyklu soustředěné na jednotlivé tematické okruhy ulic, kaváren, čekáren nebo pasážích. Souběžně s tím našel malíř novou příležitost seberealizace v ilustrační tvorbě. Z vlastní iniciativy v letech 1952 – 1953 obrazově doprovodil Erbenovu baladickou Kytici.

Od roku 1958 působil Karel Souček jako profesor speciálního ateliéru figurální a portrétní malby na Akademii výtvarných umění v Praze.

Koncem padesátých let postupně vznikaly tři ilustrační cykly. První cyklus byl tvořen obrazovým doprovodem k povídkám a veršům Edgara Allana Poea, druhým doprovodil svými kresbami Ezopovy bajky a ve třetím, k dílu Marie Majerové Siréna, se Souček nechal inspirovat svým rodným městem. Průběžné zahraniční cesty do Amsterdamu, Paříže nebo Londýna daly poté podnět k vytvoření cyklu dramaticky viděného života v moderní metropoli.

Velice významným se stal cyklus Quijotovských obrazů, ve kterém malíř dospěl k poetickému způsobu vyjádření. Přispěly k tomu časté výlety ke břehům řeky Berounky, kam malíř od šedesátých let často jezdíval a kde si také zřídil venkovský ateliér. V roce 1974 dokončil malíř rozsáhlou mozaiku pro Kulturní dům Spojených oceláren na Kladně. Ve stejném roce se mu dostalo zaslouženého uznání jeho dlouholeté výtvarné práce, když obdržel čestný titul národního umělce. V roce 1978 se zapojil do předsednictví Svazu českých výtvarných umělců.

Za svůj život získal Karel Souček také mnoho cen a vyznamenání. V roce 1958 mu byla udělena zlatá medaile na Expo Brusel a o rok později získal stříbrnou medaili na Bienále v brazilském Sao Paulu. V roce 1961 obdržel Cenu Guggenheimovy nadace.

Karel Souček zemřel 26. listopadu roku1982 v Kladně.

V lednu roku 1983 mu byla uspořádána posmrtná výstava v Rabasově galerii.