Špála Václav (1885 – 1946)

„Umění má růst jakoby na úhoru, kde je nutno mnoho dobývat, mnoho kopat drsnou mateřskou zemi.“ 

„Dobrý obraz má v sobě mnohdy něco hodně tajemného, až mystického.“ 

Václav Špála se narodil 24. srpna 1885 ve Žlunici u Nového Bydžova jako jedno z devíti dětí cihlářského mistra Jana Špály. Zemřel 13. května 1946 v Praze. Byl to jeden z nejvýznamnějších a pro sběratele umění nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění 20. století.

Své dětství trávil ve Žlunici, kde si svými sourozenci hrál různé hry. Už zde bychom mohli hledat počátky Špálova malování. Zednická tužka v kapse a bíla zeď stačila malému chlapci ke štěstí. Své první malířské zkušenosti získal Václav Špála od svého staršího bratra Františka, později známý sběratel, folklorista a profesor kreslení, který pro umění měl také od narození vlohy.

Do obecné školy chodil Václav Špála ve Žlunici. K dalšímu studiu nastoupil v Hradci Králové roku 1899. Jeho otec měl tolik pochopení pro synovo umělecké nadání, že jej dal zapsat na obor umělecké zámečnictví. Roku 1902 vyšel z této školy sedmnáctiletý absolvent, který si během studia uvědomil, že malování po zdech nebyl jenom dětský rozmar, ale že je to jeho životní osud. Marně se však ten samý rok pokoušel dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Přihlásil se proto na soukromou školu do ateliéru profesora a malíře Ferdinanda Engelmüllera, který poskytl Špálovi první odborné lekce z malířského umění. Po půlročním soukromém kurzu přihlásil se plný nadšení znovu ke studiu na uměleckoprůmyslovou školu. Studium však nebylo takové, jaké očekával. Po několika měsíčním pobytu neuspěl u zkoušky a nebyl s definitivní platností přijat.

Jeho představa o vzdělání však byla jiná. Nezdar na vysoké škole proto chápal jako další z důvodu proč zkusit štěstí na Akademii výtvarných umění, kde byl svobodnější přístup k výuce. Roku 1903 se tedy Václav Špála přihlásil ke studiu na výtvarnou akademii, kde navštěvoval ateliéry Vlaho Bukovace a Františka Thieleho. Akademii však nedokončil. Vydržel zde do roku 1908, poté obdržel tzv. consilium abeundi (byl vyloučen), protože pracoval po celý rok mimo školu a směřoval k odchylným, v rámci školy neležícím uměleckým cílům. Bylo to nepochybně spravedlivé a opodstatněné rozhodnutí. Poměry na Akademii odpovídaly tehdy poměrům, které charakterizovaly tzv. oficiální umění, ve kterém neviděl Špála nic přínosného. Nechtěl se učit malovat akademicky uhlazené a napodobené obrazy naučených pozic, které modelky zaujímaly na dřevěném podiu. Toužil po troše volnosti, kreativitě a upřímnosti. Kromě toho si brzy našel jiné učitelské vzory. Společně se svými přáteli podlehl vlivu francouzských umělců a jejich tvorby (Picasso, Cézanne). Očaroval je svět barev a tvarů, poznali něco nového, sugestivního. Francouzi naučili Špálu chápat obraz jako smyslné výtvarné dílo, které by mělo přinášet jisté okouzlení.

Počátky Špálovy tvorby byly ovlivněny především zahraničním uměním. Ještě v době jeho studií na akademii (1905) se zúčastnil výstavy, kterou pořádal mladý norský malíř Edvard Munch. Jeho obrazy byly plné vášně, ohnivých barev, ale také pesimismu, krutosti života a smrti. Munchovo umění zanechalo na mladé generaci malířů, nevyjímaje Špálu, hluboký dojem. Inspirován novým uměním vznikl v roce 1907 obraz s názvem Skica venkovského děvčete. Další raná díla čerpala z expresionismu a fauvismu (Vlastní podobizna s paletou, 1908; Venkovanka, 1912). V roce 1909 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, odkud krátce nato přestoupil Skupiny výtvarných umělců (pro názorové neshody vystoupil roku 1912).

V tomto období se Špála přidal také ke skupině Osma, která sdružovala osobnosti jako Emil Filla, Antonín Procházka, Bohumil Kubišta a další. Členové Osmy se snažili především o návrat k čisté výtvarné formě, harmonii, výtvarné pravdě spojené se skutečnou barevností. Prvních dvou výstav se Václav Špála však nezúčastnil. Zdálo se mu, že jeho obrazy ještě nedozrály k veřejnému vystavování. V roce 1907 odjel ze zdravotních důvodů do Dubrovníka, kde si léčil plicní chorobu. Zde vznikla řada obrazů krajinných motivů inspirované různorodou exotickou přírodou, která v něm podnítila touhu k pronikavějším barvám a projasnila jeho obrazy (Vila v Dubrovníku, 1908). V roce 1911 navštívil také Paříž, kde se Špála seznámil s díly starých umělců a s moderním uměním svých učitelských vzorů, které znal pouze z reprodukcí. Vliv francouzského kubismu se tedy do jisté míry dotkl i Špálovy tvorby. Lákal jej svou konstruktivností a monumentálností (Krajina z Dalmácie, 1913; Procitnutí, 1913; Koupání, 1914; Písně venkova, 1914). Na rozdíl však od kubistů, volil Špála hned od začátku žhnoucí barevné tóny. Poté pobýval nějaký čas v Itálii a na Balkáně, kde se v jeho dílech projevila syntéza kubismu a expresionismu, od které krátce nato přešel k futurismu a orfismu. Takto ovlivněn několika směry vznikala díla jako Píseň venkova (1914), Tři pradleny (1915), Čekající (1918).

Jak je patrné, byl Václav Špála během života členem několika spolku a skupin a nikdy k žádné pevně nepřilnul. Svými častými zdravotními výlet na venkov se od ostatních členů jistým způsobem odcizoval. Trpěl podvědomým strachem z toho, aby nebyl nikde příliš umělecký spoutaný. Skupinová kázeň a společná politika byla důvodem pro jeho odstup. Špála chtěl vždy jít svou cestou nespoutaný, aby došel na místo, na kterém bude sám se sebou spokojený.

Ačkoli žil Václav Špála v Praze, příliš se mu tam nelíbilo. Jeho duše byla spojena s volným venkovským prostředím. Dokazuje to malováním obrazů, ve kterých se nevyskytovalo nic, co by připomínalo život ve velkoměstě. Čerpal z motivů venkova (venkovské dívky na poli, děvčata u rybníka, pradleny). S příchodem první světové války se jeho tvorba nijak výrazně nezměnila. Stále maloval obdoby svých venkovských děvčat s vlajícími sukněmi, mávajícími k moři.

Po konci války se Václav Špála oženil se svou dlouholetou známou Janou Rychlíkovou. V roce 1918 se stal rovněž jádrem poválečné skupiny Tvrdošíjní, kterou dále tvořili umělci jako Josef Čapek, Jan Zrzavý nebo Vlastislav Hofman, a která se snažila navázat na předválečnou avantgardní linii skupiny. V tom samém roce uspořádali Tvrdošíjní svou první výstavu, která vzbudila smíšené pocity. V roce 1919 se konala další výstava, tentokrát s širším polem působnosti i do ciziny. Ta již vyvolala pozitivní ohlasy a čeští malíři se stali uznávanou skupinou.

S Tvrdošíjnými spolupracoval Špála do roku 1923. Poté se plně ponořil do motivů krajiny, zátiší a květin s převahou jednoho barevného tónu, nejdříve zeleného (do roku 1926), později modrého (od roku 1927). V těchto barevných obdobích vznikaly obrazy jako Údolí Sázavy (1922), Na Berounce u Srbska (1925), Přístav v Marseille (1926), Dřevěný most přes Orlici u Potštejna (1928), Divoká Orlice u Potštejna (1928), Panáky u Rybné (1928), Na Otavě (1929 – 1930). Díla vycházela přímo z jeho optimismu. Proto také nemaloval zimní krajiny. Zdály se mu příliš smutné, mrtvé a němé. Tvorba Václava Špály v sobě skrývala znaky umění lidového, které bylo však kultivované a ovlivněné uměním světovým. Tak by měla vypadat tvorba malíře, který po celý život zůstal věrný lidu, ze kterého vzešel. A právě tato lidovost odlišovala Václava Špálu od ostatních malířů.

Na počátku třicátých let můžeme ve Špálově tvorbě pozorovat uvolnění, vyzrálost a rozšíření barevné palety, ve které však modrá zůstala dominantní. Vedle krajin vznikají obrazy zátiší, květin a portrétů jeho rodiny a sebe samého (Kytice s figurami v pozadí, 1930; Pivoňky, 1931; Zátiší s ovocem, 1934, Pole v červenci, 1939).

I když se o politickou situaci příliš nezajímal, už od počátku války věděl, na které straně barikády bude stát a jako umělec, který touží po svobodě a volném projevu, vystupoval vždy proti sebemenším známkám útlaku, tak i fašismu. Ti ho za to označili jako „zvlhlého malíře“ a znemožnili mu tak další veřejný umělecký rozvoj. Proto měl Špála o to větší radost, když roku 1945 skončila vláda tyranie a nastala opět doba svobody.

Dílo Václava Špály došlo nejvyššího uznání, jaké se může umělci dostat. V roce 1945 mu byl udělen titul národního umělce.