Sýkora Zdeněk (1920 – 2011)

Zdeněk Sýkora je významný český malíř, který se narodil 3. února 1920 v Lounech. Zde také vystudoval gymnázium. V letech 1938 – 1939 studoval na Vysoké škole Báňské v Příbrami.

Za války, po uzavření vysokých škol vystřídal hned několik zaměstnání. Pracoval jako dělník, zkoušel i povolání telegrafisty a později se dokonce stal na nějaký čas výpravčím na železnicích v Českém Brodě. Od roku 1940 začíná malovat. Po válce studoval deskriptivní geometrii a výtvarnou výchovu na Vysoké škola architektury a pozemního stavitelství a na Pedagogické fakultě Univerzitě Karlově v Praze. Zde na něj měli velký vliv jeho profesoři Salcman, Lidický a Bouda. Od roku 1947 na Karlově univerzitě začal vyučovat a fungovat jako asistent a v roce 1966 se stal docentem malby na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1983 se oženil se svou bývalou žákyní Lenkou, absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Zdeněk Sýkora patří ke světovým průkopníkům tzv. počítačového umění. Toto umění se ve svých počátcích setkávalo s velkým odporem, především kvůli spojení malby a počítače, kde docházelo k pochybnostem, že by počítač mohl vytlačit z malby veškerou citovost. Zdeněk Sýkora bral toto umění jako příležitost, díky které mohl lépe poznat kombinatorické možnosti vzájemných poloh několika základních geometrických tvarů. Podle tohoto se může zdát, že na Sýkorových pracích bychom velmi těžko hledali něco emocionálně podloženého, což je ale velký omyl. Do jeho děl se promítá svět v neustálém pohybu a především snaha o pochopení jeho zákonitostí. Sýkorovy malby prošly během jeho tvorby velkým vývojem, co se týče směrů.

Ve svých začátcích tvoření, kolem roku 1940, byl ovlivněn surrealismem a kubismem. Od roku 1947 se přiklání k impresionismu, ovlivněn Slavíčkem a Pruchou. Celé jeho dílo je spjato s přírodními a krajinnými motivy. Mezi jeho nejvýznamnější prvotní díla patří cyklus Zahrad (1958 – 1960). Od roku 1960 se jeho tvorba začíná ubírat směrem k abstrakci.

Velmi významným dílem Zdeňka Sýkory byla Šedá struktura (1963). Plocha tohoto obrazu je organizována do podoby rastru, kde jde o různé variace vzájemných poloh jednotlivých geometrických prvků. Sýkora vždy vychází z předem definované struktury a snaží se pak o vyčerpání jejích kombinatorických možností. Dochází tak třeba k opakování jednoho geometrického tvaru, zatím co jeho barevné uspořádání vzhledem k vedlejším elementům je neopakovatelné. Do své další tvorby pak již zapojuje počítač. Pracuje s počítačem LPG – 30 a spolupracuje s matematikem Jaroslavem Blažkem. Dostává se tak ke svému nejzásadnějšímu období, a to období linií. Při práci s počítačem bylo a je velmi nutné přijmout důkladnou racionální logiku. Počítač je tedy využíván k provedení předem definovaného konceptu.

Od roku 1973 až doposud se věnuje svému cyklu Linií. Tvorba křivek a linií je pro Sýkoru charakteristickou. Částečně se pak vrací ke svým krajinným motivům. Se strukturami obrazů a linií vytváří malby využívající zemité barvy nanášené ve velmi silných vrstvách. Na konci 80. a 90. let tak vzniká cyklus s názvem Skvrny. V letech 1983 – 1984 pracoval na velkém obrazu s názvem Linie č. 24. Jeho rozměry jsou 3 x 3m a obsahuje 227 linií. Tento výtvor později nazval Poslední soud. V roce 1948 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Zdeněk Sýkora je členem tvůrčí skupiny Křižovatka, která byla založena roku 1963 v Praze. V roce 2003 mu byl udělen francouzským ministrem kultury titul rytíře Řádu umění a literatury. V roce 2005 mu byla v rakouském Salcburku udělena Herbert – Boeckl – Preis za celoživotní dílo. V roce 2007 byl nominován na mexickou cenu Leonarda da Vinciho.

V letech 1967 – 1969 se Sýkora věnuje také architektuře, především v Praze. Je autorem například keramické stěny u Polského informačního centra v Jindřišské ulici v Praze, která byla dokončena v roce 1968 a skleněného obkladu větracích komínů Letenského tunelu, který byl dokončen v roce 1969. V roce 1977 dokončil svou další strukturu v architektuře, a to mramorový chodník a stěnu nákupního centra v Litvínově. Roku 2005 proběhla největší realizace linií v architektuře, a to v nové vstupní hale budovy Řízení letového provozu České republiky v Jeneči u Prahy.

V letech 1999 – 2009 se dokonce věnoval i ilustrátorství. Ilustroval několik knih nakladatelství Aulos v Praze. Byly to např. Písně kosmické od Jana Nerudy (1999), Povaha prostoru a času od autorů Stephena Hawkinga a Rogera Penrose (2003), Elly od Williama Faulknera (2005), Máj od Karla Hynka Máchy (2007), Poezie struktury linie od Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové (2009). Několikrát spolupracoval s typografem a výstavním designérem Zdeňkem Zieglerem a Zdeňkem Křenkem – společně 3x získali cenu Nejkrásnější kniha roku v kategorii bibliofilie.

Během svého dosavadního života Zdeněk Sýkora sám pořádal nebo byl pozván na mnoho výstav. První samostatnou výstavu absolvoval už v roce 1952 v Alšově síni v Praze, kde vystavoval především krajiny z okolí Loun. V roce 1964 se účastnil výstavy, skupiny Křižovatka ve Špálově galerii v Praze. Během roku 1965 se jeho tvorba objevila hned na několika zahraničních výstavách např. Nuove realtá nell’arte de Cecoslovacchia contemporanea, La Carabaga club d’arte v Janově. V roce 1980 pořádal v Lounech se svými kolegy Jiřím Kolářem a Karlem Malichem výstavu pod názvem Konstruktivní tendence. V roce 1967 absolvoval výstavu Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei ve Frankfurtu nad Mohanem a o rok později vystavoval na mezinárodní přehlídce současného světového umění Documenta 4. V roce 1969 vystavoval na prvním bienále konstruktivního umění pořádaného v Norimberku – Konstruktive Kunst: Elemente + Prinzipien. V roce 1970 se účastnil první retrospektivní výstavy pořádané v Praze ve Špálově galerii. Od této doby až do roku 1987 v Československu nevystavoval.

V roce 1971 vystavoval na 2. bienále umění v Norimberku s názvem „Was die Schönheit sei, das weiss ich nicht“. V roce 1972 byl pozván na výstavu Konsrtuktivismu: Entwicklungen und Tendenzen seit 1913, pořádané v Kolíně nad Rýnem. V roce 1974 vystavoval v Montrealu na výstavě počítačové grafily International Computer Art Exhibitiom. V roce 1977 byly k vidění jeho obrazy ze sbírky McCrory Collection na výstavě Aspects historiques du constructivisme et de l‘art concret, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris. V roce 1979 pořádal první výstavu svých liniových prací, a to v nizozemském Gorinchem. Roku 1983 pořádá samostatnou výstavu v Basileji ve švýcarské Galerii Média Marca Hostettlera. O pět let později, v roce 1988 pořádá velkou retrospektivní výstavu, kde se objevují práce od roku 1947, a to v Brněnském Domě umění.

V roce 1991 druhá samostatná retrospektivní výstava, kde vystavuje své práce od roku 1964. Tato výstava se konala v Amsterdamu. V roce 1995 pořádal dvě velké retrospektivní výstavy v Galerii hlavního města Prahy. Roku 1996 pořádal samostatnou výstavu s názvem Bilder und Objekte 1963 – 1995 pořádanou v Galerie Schoeller v Düsseldorfu. V roce 1999 pořádal putovní výstavu Aspekte/Positione – 50 Jahre Kunst aus Mitteleuropa 1949 – 1999, jejíž premiéra se konala ve Vídni. Rok 2000 – výstava L’autre moitié de l’Europe 4, Galerie Nationale Jeu de Paume v Paříži.

V roce 2001 se jeho obraz z roku 1997 s názvem Linie č. 137 stal logem pro nově otevřené muzeum moderního umění ve Vídni. V roce 2003 pořádá samostatnou výstavu obrazů z posledního období v Praze. V roce 2005 zakoupila Sýkorovo stěžejní dílo, Linie č. 24, francouzská národní galerie Centre Pompidou v Paříži. Poslední výstava, kterou Zdeněk Sýkora zatím uspořádal, se konala v roce 2010. Byl to cyklus výstav k životnímu jubileu – Zdeněk Sýkora 90 v Galerii hlavního města Prahy; Barva a prostor v Muzeu umění v Olomouci; a Krajina v Galerii umění v Karlových Varech.

Zdeněk Sýkora zemřel ve svých 91 letech jako jeden z nejvýznamnějších českých malířů.