Tichý František (1896 – 1961)

František Tichý, světově uznávaný český malíř, grafik a jevištní výtvarník, se narodil 24. března 1896 v Praze na Smíchově a zemřel 7. října 1961 rovněž v Praze. Z hlediska úspěchu uměleckých prací na světové scéně, patřil František Tichý k nejúspěšnějším českým výtvarníkům a to i přesto, že se jako většina z nich musel potýkat s nepřízní osudu, který mu mnohdy přichystal nemilé chvíle.

František tichý vyrůstal jako dítě pražských periférií. Jeho otec pracoval jako bednářský dělník, který neměl sebemenší smysl pro umění a kulturu. Vlivem tehdejšího dělnického prostředí, které otupovalo smysly a umělecký cit, není divu, že si nevšiml, jakým směrem se ubírá osud jeho syna. Proto byla výchova odkázána na Tichého matku. Kvůli chování musel František Tichý předčasně opustit školu a začít se učit řemeslu. Protože měl už od dětství výrazný cit pro kreslení, nastoupil do práce ve smíchovském litografickém podniku Koppe a Bellmann. Zde navštěvoval večerní odborné kreslířské kurzy pod vedením malíře Jakesche. Po vyučení se stal Tichý kancelářským poslíčkem, avšak jeho sen byl docela jiný.

Tvorbu františka Tichého můžeme sledovat již od počátku v litografické dílně, kdy po večerech navštěvoval kurzy kreslení. Zde vznikala první osobitá díla živého motivu. Při kresbě lidského obličeje se Tichý snažil spojit nepravidelné rysy tváře do jasnějších, čitelnějších a pravidelnějších ploch. Roku 1915 vznikají kresby spíše blízké karikatuře, které Tichý maloval spíše pro své známé a příbuzné.

V roce 1917, když bylo Tichému jednadvacet let, se přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru grafika Jakuba Obrovského a malíře Karla Krattnera. Protože však nepatřil k malířům, který by si nechal diktovat to, jak má malovat, nebyl na škole příliš úspěšný. Nedokázal se ztotožnit s detailní akademickou kresbou, která si zakládala na již zavedených malířských postupech. Z toho důvodu ukončil František Tichý v roce 1923 své další působení na Akademii.

Již za dob studií si František Tichý otevřel svůj ateliér. Avšak jako malíře umělce jej zatím společnost nedokázala ocenit. Jako student se zaměřil na malbu podobizen, které můžeme považovat už za seriózní začátek umělcovy tvorby. Na rozdíl však od akademických obrazů vynikala díla zdůrazněnou konstrukcí dlouhých tahů štětcem, které byly osobitým projevem Františka Tichého. V roce 1920 navštívil posmrtnou výstavu Bohumila Kubišty, která jej inspirovala svou uvolněností, jednoduchostí a současně se seznámil s principy racionální výstavby obrazu a používáním základních geometrických tvarů. Ty se ukázaly v obrazech krajin z blízkého okolí Prahy.

V roce 1920 začala také jeho spolupráce se Švandovým divadlem, pro které vytvořil v následujících letech téměř 50 scénických výprav. Byla to doba nesmírně těžká jak z hlediska existenčního, tak uměleckého. Vydělával si dokonce vystupováním v hospodách a kabaretech, kde zpíval a recitoval. Tichý si však nikdy nestěžoval. Žil nesmírně skromným životem a stranil se jakékoli společenské kultivovanosti. Chvíli měli jeho přátelé strach, zda dokáže odolat prostředí, ve kterém žil.

Obrat nastal někdy v polovině dvacátých let, kdy se Tichý začal živit jako knižní grafik a výtvarník v nakladatelství Melantrich a současně tvořil působivé plakáty a reklamní tabule. Kolem roku 1925 se Tichý vrací k soustavné práci. Základním námětem děl se stalo cirkusové prostředí, které se ukázalo v obrazech s názvem Mávající clowni (1926) a Hlava clowna (1927). Současně vznikají obrazy zátiší (Kuřácké zátiší) a portrétů, které společně se světem cirkusu dávají vzniku jedinečného projevu malířovi práce tohoto období.

V roce 1929 se rozhodl, na radu svého přítele Růžičky (ředitel reprodukčního podniku v Sao Paulu), podniknout cestu do Brazílie. Vydal se tedy přes Berlín, Paříž a Marseille do jihoamerického města. Kvůli občanským nepokojům v Brazílii byl však Tichý nucen zůstat se svou ženou ve Francii. Po roce čekání na ideální podmínky se kvůli finanční situaci své cesty do Brazílie definitivně vzdal a v roce 1930 přesídlil do Paříže, kde už žila spousta českých umělců. Našel si ubytování kus za městem a k tomu práci v továrně, kam musel každé ráno dojíždět. Výtvarnou prací se začal aktivně živit až po ročním pobytu, kdy do Prahy poslal první obrazy k příležitosti výstavy Umělecké besedy. To se stalo pravidelností a Tichý tak mohl zůstat v Paříži až do roku 1935. Poté se společně se ženou vrátil do Prahy. Přížské období můžeme považovat za vrchol Tichého tvorby. Zde získal, pod vlivem Georgese Seurata nebo Odilona Redona, technickou jistotu, se kterou rozšiřoval své hlavní námětové okruhy (zátiší ulici, kaváren, portréty známých a svět cirkusu). Vlivem francouzského prostředí vznikly obrazy Jonáš (1932), Kvetoucí jabloň, Clown v manéži (1931), Artista s talíří (1931), Věneček (1931), Hadí muž (1931), Kulečník (1933), Kartářka (1934), Kouzelník s kartami (1934).

Ještě před Tichého návratem uspořádali jeho přátele výstavu z děl, které do Prahy poslal. Ta hrála v dalším vývoji umělcova života důležitou roli. Uvedla jej totiž do povědomí české výtvarné společnosti, která Tichého začala brát jako talentovaného výtvarníka. Po návratu do rodné země pokračoval Tichý v úspěšném rozvíjení zkušeností nabytých ve Franciii a současně se začal aktivně zapojovat do uměleckého dění. Jako člen Umělecké besedy se zúčastnil v roce 1936 členské výstavy. Ve stejném roce však přestoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, kde se následně zúčastňoval jeho výstav.

Příchod druhé světové války a následná tíseň českého národa se intenzivně promítla i do Tichého děl. Objevují se symbolická témata náboženských výjevů, kterými Tichý vyjadřoval svůj odpor k nacistické tyranii. Dále maluje ironické postav klaunů, kteří se svými protáhlými úsměvy vysmívali tehdejšímu režimu (Břichomluvec, 1938; Krasojezdkyně nebo Krasojezdec). V tomto období se mistrova tvorba rozšířila i o obor grafických prácí s náměty vyskytujícími se v jeho pracích už mnoho let, včetně erotických. Současně s grafikou se začal Tichý zabývat i ilustrátorskou činností. Od roku 1940 vytvořil úspěšně ilustrace k dílům jako např. Cervantesova Dona Quijota, Arbesových Romanett i Robinsona Crusoa od Daniela Defoa.

Po osvobození roku 1945 byl František tichý osloven, aby se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zde působil až do roku 1951. Do jeho tvorby se ve větší míře vrátily motivy podobizen lidí z okolí. V této době také vytvořil své nejvýznamnější jevištní realizace (Verdiho Aida, Petruška v Národním divadle). V polovině 50. let se František Tichý zabýval již jen ilustracemi krátkých novinových povídek a knižních obálek (Souboj, 1957; Cirkus Humberto, 1957). V roce 1958 se u malíře projevila těžká choroba, která vyžadovala dlouholetou léčbu. Po překonání zdravotní krize se opět navrátil k tvůrčí práci.

František Tichý se svou tvorbou zařadil k hlavním osobnostem české výtvarné avantgardy 20. století. Svými díly se vždy snažil vyhovět dobovým požadavkům s důrazem na klasické umění ve svém osobitém a jedinečném projevu. Z těžkých začátků, kdy mnohdy musel zápasit o vlastní existenci, se vypracoval až na vrchol českého moderního umění. V roce 1961 se mu dostalo vyznamenání a byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1996 mu byla, in memoriam, udělena Medaile za zásluhy I. stupně.