Trnka Jiří (1912 – 1969)

Malíř, loutkář, ilustrátor, scénograf, sochař, pedagog a bez nadsázky renesanční osobnost českého i světového výtvarnictví Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni, v dnešní městské části nazývané Petrohrad, která byla tehdy převážně železničářským předměstím. Jeho tatínek byl klempířským mistrem a maminka švadlenou. Po tatínkovi podědil řemeslnou zručnost a od maminky se Jiří Trnka naučil práci s látkou, ovládal šití a střihy, což bylo obojí podstatným vkladem do jeho budoucí umělecké loutkářské praxe. Už jako malý měl díky maminčině povolání hojnou zásobu textilních zbytků a krejčovského materiálu, na kterém si mohl vyzkoušet první pokusy s hadrovými panáčky, jednoduchými loutkami a jejich kostýmy. Od malička také hodně kreslil a skicoval nejrůznější návrhy loutek a oděvů.

Rodiče vodili svého syna často do divadla, kde malému Jiřímu učaroval svět loutek. Začal si ve svém volném čase vyřezávat dřevěné figurky, sám se naučil šít, vypracoval se postupně na výborného řezbáře, takže byl schopen loutku utvořit celou doslova od hlavy k patě. To také už jako renomovaný tvůrce později praktikoval. Loutku nejen dokonale vyrobil, ale ušil podle svých představ i precizní kostýmy tak, aby nejlépe odpovídaly naturelu loutkové postavy. Už ve svých sedmnácti letech získal Trnka se svými loutkami uznání na mezinárodních loutkářských výstavách v Praze roku 1929 a následujícího roku i na výstavě v Paříži. Díky svému profesoru kreslení z plzeňského reálného gymnázia Josefu Skupovi, který rozpoznal Trnkovo všestranné umělecké nadání a který jej také přizval ke spolupráci s plzeňským amatérským loutkovým divadlem Feriálních osad, byl Jiří Trnka v roce 1929 přijat na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1935 Trnka školu absolvoval ve třídě profesora Jaroslava Bendy.

Již během svých studií se Jiří Trnka živil drobnými příspěvky do novin a časopisů, ilustracemi, návrhy hraček, příležitostnými scénografickými návrhy a později i spoluprací na výpravách filmů barrandovských ateliérů. Krátce po svém absolutoriu, v letech 1936-37 vedl Trnka v pražském divadle Rokoko svoji vlastní loutkovou scénu nazvanou Dřevěné divadlo, kde působil jako nejen jako výtvarník a loutkoherec ale i jako spoluautor her. Scéna však po první sezóně z finančních důvodů zanikla. Zároveň Trnka rozvíjel svou spolupráci jako kostýmní a scénický výtvarník s Národním divadlem, kam jej přivedl režisér Jiří Frejka. Na scéně Národního divadla se Trnka zdokonalil v dramatickém členění scénického prostoru, v jehož koncepci výrazně uplatňoval své malířské pojetí s důrazem na jednotlivé prvky scény. K nejúspěšnější spolupráci Trnky s režisérem Frejkou patřila počátkem čtyřicátých let inscenace komedie Václava Klimenta Klicpery „Zlý jelen“ s Trnkovými výtvarně bohatými a humorně laděnými kostýmy.

V druhé polovině třicátých let se začal Jiří Trnka hojně věnovat knižní ilustraci. Během svého života ilustroval přes sto knih českých i světových autorů, především knih pro děti. Vytvořil doprovod k veršům nejlepších českých básníků: Františka Hrubína, Vítězslava Nezvala, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta a dalších. Přestože zde Trnkova tvorba byla zaměřena převážně na dětské čtenáře, sklízela a dodnes sklízí obdiv především u dospělého publika. Trnka nerozlišoval mezi uměním vhodným pro děti a uměním pro dospělé. Umění pro něj bylo jen jediné, a tudíž dostupné i dětem. Jeho dílo pro děti tak promlouvalo hlavně k dospělým, kteří na své dětství vzpomínali nebo si jej přáli znovu prožít skrze Trnkovu tvorbu.

Při ilustrování používal Jiří Trnka rozmanitých technik – akvarel, škrábanou techniku, tempery, voskové pastely, koláže i kombinovanou techniku. Spolu s Adolfem Zábranským a Antonínem Strnadelem se jeho ilustrace staly základním kamenem rozvoje dětské knižní tvorby. Povaha Trnkových ilustrací se přizpůsobovala textu, jeho obrázky se vyznačovaly metaforičností, zaměřením na detail a velkou měrou výtvarníkovy představivosti. Do značné míry byly ovlivněny jeho láskou k loutkám. Postavy Trnkových ilustrací měly charakter loutek a taktéž i prostředí, do kterého je zasadil, se vyznačovalo rysy loutkové scény.

Velmi úspěšnou se staly již v roce 1939 ilustrace k dětské knížce Josefa Menzela „Míša Kulička.“ Na počátku čtyřicátých let doprovodil svými ilustracemi Karafiátovy Broučky. V roce 1940 představil Trnka pražskému publiku svoji ilustrační tvorbu na své první autorské výstavě „Malíř naděluje dětem“ v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Zároveň začala i jeho životní spolupráce s básníkem a spisovatelem Františkem Hrubínem, např. v knihách „Říkejte si se mnou“ (1943), „Říkejte si pohádky“ (1946), „Zasadil dědek řepu“ (1947), „Zvířátka a Petrovští“ (1947), „Zimní pohádka o Smolíčkovi“ (1954), až po „Špalíček pohádek“ (1957) a další.

Jiří Trnka také později autorsky ilustroval i svoje literární dílo „Zahrada“ (1962), které se mu podle vlastního vyjádření ilustrovalo ze všech děl nejhůře, poněvadž měl už jednou každé téma promyšleno jako autor textu a jako ilustrátor už potom jen mohl opakovat myšlenky vyjádřené slovy v příběhu. Tak by podle Trnky dobré ilustrace neměly vznikat. Výsledný dojem Zahrady byl však jedinečný, text i obrazová složka byly mistrně vyváženými a rovnocennými partnery příběhu, tvořícími vzácnou jednotu. Při psaní pohádkového příběhu Zahrady byl Trnka inspirován prostředím svého ateliéru ve vile obklopené zpustlou zahradou. Ateliér měl Jiří Trnka mimo svůj domov v pražských Košířích a jeho děti tam k němu měly kdykoliv přístup. Byly prvními, kteří měly možnost Trnkovu práci komentovat a jejich otec, přestože byl doma vnímán s velkým respektem, bral jejich názory vážně.

Jiří Trnka byl dvakrát ženatý. Již v roce 1936 se stala jeho manželkou studentská láska, grafička, malířka a později i spisovatelka Helena Chvojková. Z tohoto manželství se narodily tři děti: Zuzana, Jiří a Helena. Prvorozené dcerce byla věnována knížka pro děti s názvem „Zuzanka objevuje svět,“ kterou napsala její maminka Helena a kterou Jiří Trnka ilustroval. Z druhého manželství s Věnceslavou Assmannovou se narodila dcera Klára a syn Jan. Všechny děti podědily Trnkovo výtvarné nadání: Zuzana Ceplová se stala redaktorkou, syn Jiří Trnka architektem, dcera Helena Trösterová výtvarnou redaktorkou a dcera Klára Trnková a syn Jan Trnka se věnují malířství.

Jiří Trnka byl perfekcionistou a řada jeho ilustrací vznikala nelehce a po několik dní, dokud se autorovi nezdály naprosto dokonalé. Byl znám svou nesmlouvavostí vůči sobě a totéž vyžadoval i po svých spolupracovnících. Někdy působil až nepřístupně, což zapříčinila částečně i jeho fyziognomie pravé tváře charakterizovaná výraznou a nápadnou jizvou, kterou zapříčinil prodělaný zánět okostice v dětství a necitlivý operativní zásah tehdejších lékařů s trvalými následky. Ve skutečnosti byl Jiří Trnka člověkem nesmírně obětavým a velkorysým.

Obrazy Jiřího Trnky z válečných čtyřicátých let jsou příkladem jeho blízkosti k okruhu Umělecké besedy a vyjádřením jeho lásky k české krajině, kterou miloval zejména v době zimní a podzimní. Během okupace vytvořil například obrazový triptych „Český Betlém,“ ve kterém ztvárnil své pojetí klidu, pokoje a míru. Pro Trnkovy obrazy z tohoto období jsou charakteristická ztvárnění lidských postav, většinou dvou tří staršího věku, kráčejících zády v krajině a vracejících se směrem od nejisté skutečnosti do bezpečí, klidu a jistoty domova.

Po druhé světové válce stanul Jiří Trnka u kolébky zrodu Studia kresleného filmu, kterému dal název, dnes už světově proslulý, Bratři v triku. V této době, kdy se filmové umění a animace ještě oficiálně nevyučovala, mohl Jiří Trnka na postu vedoucího studia zúročit své prvotní zkušenosti s tímto uměleckým žánrem získané již v roce 1936. Pro fantazijní animovaný film manželů Dodalových (Karla a jeho druhé manželky Ireny, první Dodalovou manželkou byla krátce Hermína Týrlová) s názvem „Všudybylovo dobrodružství“ tehdy upravil původní divadelní loutku, marionetu Hurvínka. Z odborného pohledu v kontextu české i světové tvorby byl Jiří Trnka v oboru animace naprosto mimořádným zjevem, všestranný talentem, který vnesl zcela jiný pohled na animaci, než jaký doposud nabízely grotesky studia Walta Disneyho.

Trnka měl naprosto jiné představy nejen o animaci ale i o obsahu filmů a dokázal je mistrovsky realizovat. Pod jeho vedením byly vytvořeny první filmy „Zasadil dědek řepu“ a „Zvířátka a Petrovští,“ které byly oceněny na mezinárodním festivalu v Cannes a Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1947 a zahájily světovou proslulost studia Bratří v triku. Výtvarným přepisem těchto prvních Trnkových kreslených filmů vzniklo pozdější ilustrované vydání Hrubínovy knížky „Dvě veselé pohádky“ (1957).

V roce 1946 vzešla z Trnkova studia groteskní protinacistická satira „Pérák a SS,“ vytvořená kombinací fotografií pražských ulic s černobílou animací, a film „Dárek,“ na kterém se významně podíleli i Trnkovi blízcí spolupracovníci: scénárista Jiří Brdečka a hudební skladatel Václav Trojan. Trojanova hudba v Trnkových, většinou bez-dialogových filmech, hrála podstatnou roli a vycházela přesně vstříc Trnkovým uměleckým záměrům. Přestože Trnkovy kreslené filmy sklízely úspěch na domácí i světové půdě, divadlo a svět loutek byl Jiřímu Trnkovi přeci jen bližší. Roku 1947 založil studio loutkového filmu, odklonil se od kreslené animace a začal se zabývat především loutkovým filmem. V kresleném filmu, ve kterém se musí postavy stále animačně pohybovat, nemohl Trnka uplatnit svůj cit pro statický obraz a jeho působivost, a tak jej zpět k loutkám dovedla nejen jeho láska k nim, ale i touha po lepším využití svých schopností a tvůrčích představ.

V průběhu dvaceti let natočil Jiří Trnka 24 snímků, z toho 5 celovečerních. Do světa filmu přinesl svůj geniální výtvarný rukopis, řemeslnou zručnost, smysl pro detail, vytříbený umělecký vkus a nevšední výběr témat. Pokud mohl, zastal – a precizně – všechny základní filmové profese. Byl nejen režisérem svých vlastních scénářů, byl autorem veškeré výtvarné složky včetně tvorby samotných loutek a jejich kostýmů, kreslil konstrukce loutek, návrhy rekvizit, dovedl své návrhy zpracovat na soustruhu stejně dobře jako dlátem, ovládal jemné šití kostýmů a spoustu dalších činností.

Jiří Trnka byl tvůrcem náročným, a to především sám k sobě. Při vzniku celovečerního velkolepě pojatého filmu z české mytologie „Staré pověsti české“ (1953) konzultoval výpravu i kostýmy s historiky a archeology. Trnkovi se podařilo vyhnout se nadměrnému patosu, přestože tehdejší doba padesátých let by byla tomuto pojetí příznivě nakloněna. Obraz filmu byl velmi dynamický a realizačně velmi obtížné bylo ztvárnění řady hromadných scén s desítkami loutkových postav. Film byl ještě v roce svého uvedení oceněn benátským Stříbrným lvem a cenou švýcarské filmové kritiky a následujícího roku i Velkou cenou kategorie loutkových filmů v Montevideu. Stal se také prvním filmem, ve kterém Trnkovy loutky přímo hovořily, a to hlasy předních herců Národního divadla Eduarda Kohouta, Zdeňka Štěpánka, Růženy Naskové a dalších.

Každý z Trnkových filmů byl jiný i svou technologií a jeho filmová tvorba i po dokumentární stránce mapovala konstrukční a výtvarný pokrok hrajících loutek. Ve svém celovečerním filmu a jednom ze svých životních témat, Shakespearově hře „Sen noci svatojánské“ z roku 1959, Trnka ideálně využil technických možností loutek nové konstrukce a na širokém plátně rozehrál jejich ladným pohybem několik souběžných poetických příběhů, přičemž kladl velký důraz na výtvarnou charakteristiku jednotlivých postav. Byl si vědom, že magika loutkového světa spočívala ve velké míře na konstantním výrazu loutek, kterou nechtěl zastírat, ale naopak z ní přímo a cíleně vycházel. Jeho loutky měly i při svém stálém výrazu svůj charakter a citový náboj, vyjádřený tělesným postavením své konstrukce, siluetou nebo výmluvnými gesty.

Jiří Trnka se vždy cítil především malířem a i jeho práce ve filmu vycházela z malování, kreslení a ilustrování. Právě přípravné kresby kostýmních a scénických návrhů a náčrty jednotlivých postav k filmu „Sen noci svatojánské“ tvoří největší cyklus Trnkovy kresebné tvorby. V jeho malířské tvorbě byla klíčová tři témata, kromě Snu noci svatojánské, ke kterému vznikaly první tématické grafiky a kresby již před rokem 1935, to bylo téma Karafiátových Broučků a téma Klauna vztahující se ke Plautově komedii „Lišák Pseudolus,“ uvedené ve Frejkově režii a Trnkově scénické výpravě v době nacistické okupace v Národním divadle. Hlavní roli klaunského otroka tehdy ztvárnil skvělým způsobem Ladislav Pešek a jeho vynikající divadelní projev byl pro Trnku zdrojem další malířské inspirace.

Od doby svého působení v divadle Josefa Skupy, kde měl Trnka možnost vytvářet i loutky, které primárně nebyly určeny pro divadlo, jej jakožto jejich duchovního otce velmi bavilo hrát si s jejich vizuální podobou, jejich výrazem, s řečí jejich kostýmů, výtvarnými detaily a všemi těmito neverbálními atributy, kterými byl schopen sdělit divákům více než jakýmkoliv mluveným komentářem. Většina jeho filmů byla proto výmluvná sama o sobě Trnkovým geniálním výtvarným zpracováním a nepotřebovala rozsáhlejší mluvený doprovod. Výjimkou byly „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (1954), ve kterých Trnka citlivě sledoval Ladovu linii postav. Film byl doprovozen vynikajícím komentářem čteným Janem Werichem, Trnkovým blízkým přítelem, spolupracovníkem a v pozdějších letech i sousedem z pražské Kampy. Trnkova realizace tří kapitol z tohoto románu je jednou z nejlepších adaptací Haškova románu vůbec. Zatímco Ladovy obrázky směřovaly k přímému humoru a veselé zkratce, Trnkovo ztvárnění bylo vážnější a soustředěnější, jeho postavy se pohybovaly v poetickém světě, ve kterém každá nepatrnost, každý detail hrál svoji důležitou úlohu.

Jiří Trnka se primárně nezaměřoval na dětského diváka, jeho tvorba byla vícevrstevnatá, každá generace si v ní našla to své, řada tehdy dětských diváků do jeho tvorby postupem času dorostla a pochopila některé, tehdy jim skryté roviny ilustrace nebo filmu. Trnka byl mistrem stylizace a minimalistických gest svých postav, jejich pohybu i nasvícení.

Trnkova tvorba je stále žádána a ceněna a pravidelně zapůjčována na výstavy, festivaly a projekce. Za svoji uměleckou tvorbu získal téměř padesát ocenění, např. domácí titul zasloužilého i národního umělce, zahraniční prestižní cenu Hanse Christiana Andersena nebo Národní cenu za film „Bajaja,“ ve kterém si do jisté míry zobrazil svůj i vlastní osud v podobě prince, který si musel vše vybojovat proti mnohohlavé sani. Stejně tak i autor filmu musel svoji tvorbu vyčerpávajícím způsobem obhajovat před úřady a cenzory a čelit závisti a nepochopení, pramenícím z jeho geniality, kterou předběhl svou dobu. Řadu domácích i zahraničních cen získal také poslední Trnkův film „Ruka“ (1965) pojednávající o svobodě umělecké tvorby a o despotické totalitní moci, která se ji snaží ovládnout. Dodnes je jedním z vrcholů Trnkova díla. Klaun s Trnkovým stále stejným, naivním a snivým výrazem obličeje, netečný k sílícímu se násilí, kterého se na něm ruka dopouští, je důkazem, že Jiří Trnka tvořil sice ve svém poetickém světě, ale nebál se otevřeně vystoupit proti současným křivdám. Film byl krátce po svém uvedení na dlouhá léta zakázán.

V polovině šedesátých let se jako profesor vrátil Jiří Trnka na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. V této době mu však jeho pedagogickou i uměleckou činnost již velmi ztěžovalo závažné onemocnění, kterému v Praze 30. prosince 1969 podlehl. Jednou z posledních Trnkových prací ze závěrečného roku jeho života byla práce na ilustracích k zamýšlenému vydání Carrollovy Alenky v říši divů. K jejímu vydání však už nedošlo.

Jiří Trnka byl velmi komplexním tvůrcem. Jeho pozdní tvorba, zejména plastiky od poloviny šedesátých let, z velké části zůstala v zahraničí, pouze zlomek z nich je v instalaci Národní galerie. Během svého života Jiří Trnka vystavoval na desítkách autorských výstav u nás i v cizině, nehledě na nespočet výstav kolektivních. Jeho kreslířská tvorba je součástí archivu Krátkého filmu Praha. Trnkova pozdní naprosto jedinečná sochařská poloha neměla ve své době zdaleka tak velký ohlas, jaký očekával a jaký by si zasloužila. Byla představena na výstavě v Galerii Nová síň v posledním roce jeho života, v lednu 1969, ovšem až následné zahraniční výstavy v Německu a Švýcarsku uvolnily zájem publika a zjednaly mezinárodní úspěch celé jeho tvorbě zejména u zahraničních soukromých sběratelů.