Urbásek Miloš (1932 – 1988)

Malíř, grafik, ilustrátor, typograf a výrazný představitel abstraktní geometricky orientované tvorby a lettrismu Miloš Urbásek se narodil 28. července 1932 v Ostravě Zábřehu. S regionem Ostravska byl po celý svůj tvůrčí život významně spojen životním přátelstvím se třineckým rodákem, malířem, grafikem a typografem Eduardem Ovčáčkem a sochařem a grafikem Rudolfem Valentou. S oběma výtvarníky společně hledali navzdory oficiálnímu kulturnímu proudu v Urbáskově rodné Ostravě v padesátých letech cestu k osobitému výtvarnému vyjádření, což bylo v tomto regionu obzvláště obtížné.

Miloš Urbásek se vyučil strojním zámečníkem, na počátku padesátých let navštěvoval uherskohradišťskou školu pro důstojnický dorost a letecké spojovací učiliště v Chrudimi, na přelomu padesátých let pracoval tři roky na letišti Plzeň – Líně jako letecký navigátor. Začátky výtvarnické dráhy Miloše Urbáska jsou spojeny se soukromým studiem moderního umění a okouzlením kubismem a zejména obrazovou skladbou malíře, grafika a výtvarného teoretika Bohumila Kubišty. Před nástupem na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě se Urbásek živil jako reklamní grafik. Bratislavská studia absolvoval po šesti letech roku 1964 v oddělení volné a ilustrační grafiky profesora Vincenta Hložníka, ilustrátora, malíře a grafika. Zároveň navštěvoval i oddělení monumentální malby u profesora Petera Matejky. Městu Bratislava zůstal Miloš Urbásek od svých studentských dob věrný a od roku 1958 zde trvale pobýval.

Již v počátcích svého studia Miloš Urbásek vystavoval na zdařilé kolektivní výstavě „Umění mladých výtvarníků Československa 1958. Obrazy a plastiky,“ která byla v letech 1958-59 umístěna v Jízdárně Pražského hradu a brněnském Domě umění a která byla příznačná hledáním vztahu mladé generace k modernímu umění. Počátkem šedesátých let se Urbásek postupně propracoval k abstraktní malbě a bádání v oblasti malířských a grafických struktur. Ve svých raných abstraktních pracích kladl důraz na vrstvení struktur barvy a naprostou nezávislost malby. Uplatňoval přítomnost materiálových struktur, nenadřazoval jim svůj umělecký záměr, nýbrž využíval a objevoval jejich kvality a vlastnosti tak, aby spolu s plánem autora tvořily jednotné dílo. Jeho obrazy první poloviny šedesátých let se vyznačovaly úzkým formátem na výšku a pečlivě svislou, přísně členěnou kompozicí, naznačující autorovu pozdější zálibu v geometrii.

Počátkem šedesátých let spolu se spolužáky a přáteli z bratislavské VŠVU, ke kterým patřili kromě Eduarda Ovčáčka například také Jozef Jankovič, Jaroslav Kočiš nebo ze starší generace Marián Čunderlík a Rudolf Fila, založil Miloš Urbásek skupinu bratislavských Konfrontací. Skupina se prezentovala na společných výstavách v první polovině šedesátých let a přinesla do československého výtvarného umění netradiční postupy v oblasti strukturální malby a grafiky. Ve svých uměleckých vyjádřeních hledali mladí tvůrci směr nového umění, kterým by se odlišili od tehdejší umělecké tradice, toužili po svobodě výrazu jinými prostředky. Přestože prošli tradičním školením, považovali jej za nedostatečné a tíhli k odlišnému tvůrčímu jazyku. Snažili se prosadit tvorbou zcela odkloněnou od vnější reality, nezatíženou jejím působením a soustředěnou se pouze na výraz, na materiál, na individualitu a svobodu autora, jeho vnitřní svět a vlastní prožívání. Tato pravidla se odrážela i na Urbáskově tvorbě, ve které do značné míry volba barevnosti díla, vydatnosti šrafování, členění plochy nebo volba techniky odrážela autorovy nálady, pocity a citové rozpoložení a byla tak jakýmsi zrcadlem jeho vnitřního života.

Na rozdíl od výstavy pražské Konfrontace z roku 1960 (Zdeněk Beran, Vladimír Boudník, Jan Koblasa) zaměřující se na podoby materiálové abstrakce, představila bratislavská skupina všechny typy oficiálně nepodporovaného nepředmětného malířství, od strukturální až po geometrickou. Program nezobrazujícího umění bratislavské Konfrontace však nebyl oficiálními kulturními proudy přijat. Miloš Urbásek měl v ohledu svého zájmu nejblíže k Vladimíru Boudníkovi, průkopníkovi strukturální grafiky, se kterým jej pojil zájem o materiálovou strukturu a její možnosti nového vyjádření v umělecké tvorbě.

Urbáskova díla z první poloviny šedesátých let jsou typicky monochromní, což platí i pro jeho litografie, u kterých jednotlivé listy vznikaly variací různorodých barevných provedení výchozí struktury. V jeho tvorbě se začaly objevovat i koláže z trhaných a vrstvených papírů, původně také monochromní, ovšem posléze při použití různých tištěných barevných obrázků i mnohobarevné. Na nich dostávaly stále větší prostor citace a texty jakožto předzvěst autorova budoucího uměleckého zaujetí. Výsadním motivem Urbáskovy tvorby se písmo stává v polovině šedesátých let v cyklu maleb, kreseb, leptů, monotypů i vrstvených koláží, ve kterých se již písmenné znaky objevovaly nezávisle na struktuře, spojovaly se a sdružovaly do vzájemných vazeb. Někdy autor ve svém monotypu pracoval pouze s jediným motivem velkého znaku písma na monochromní ploše, jindy ve svých kolážích rozložil text na fragmenty, které podrobil zrakové analýze. Jednotlivé znaky vymizely, aby se mohly vzápětí opět na ploše obrazu vynořit, rozložené do rozpoznatelných zlomků či útržků původních znaků.

Urbásek se nezabýval vizuální poezií, jeho tvorba vycházela z principů konstruktivismu, který propojil s písmovými prvky a svojí stavební myšlenkou díla. Stanovený stavební vzorec nezachovával sice pokaždé striktně, vždy byl ale z díla rozpoznatelný a patrný. Podle předem zvoleného pravidla dospěl k množině variací a metod, které postupně a systematicky uplatňoval. Drobné nepřesnosti obrysů malby nebo kreseb přibližovaly výsledný artefakt funkčním plakátům či oznámením a přibližovaly tak záměrně autorovo sdělení současnému publiku a odkazovaly na jeho vztah k městskému prostředí a jeho specifickým dorozumívacím prostředkům. Prostřednictvím svého osobitého způsobu symbolů číslic a písmen, řadou tahů štětce, které prosvítaly pod svrchní barevnou vrstvou, výrazným šrafováním a dalšími výrazovými prostředky byl Miloš Urbásek schopen sdělit svůj pohled na moderní městskou civilizaci široké veřejnosti.

Urbáskova díla postrádala zdobná či starobylá písma odkazující na minulost. Jeho zájem o písmo vycházel ze zkoumání a hloubání nad jedním z prvků moderní civilizace, nad jednou z jejich součástí, kterou lze osvobodit od původní funkce a nezávisle ji posoudit v rovině obrazu. Samotný text neměl pro Urbáska výpovědní hodnotu. Pracoval s jednotlivými písmeny, později s jejich fragmenty, někdy pouze s jediným velkým znakem. Ve své analýze se snažil o dosažení určitého racionálního řádu. Osvobodil jednotlivé znaky od původních textů, čímž získaly nečekanou svobodu a unikátní význam. Urbásek jim svými typografickými úpravami umožnil jiný způsob existence, ve kterém mohly žít svým vlastním řádem podle momentálně zvolených logických a geometrických pravidel.

V druhé polovině šedesátých let se v tvorbě Miloše Urbáska začaly vyskytovat kromě písmenných i číselné znaky. S těmito grafémy si opticky pohrával, uskupoval je, překrýval, zrcadlil, navzájem modifikoval rozložením nebo otočením, dělil a někdy opětovně navracel do jejich počátečního tvaru. Zvláštní postavení mezi jednotlivými znaky zaujal v jeho tvorbě grafém „O,“ který bylo možno vnímat jako velké písmeno „O“ i jako číslici nula. Motivy nuly nanášel Urbásek latexovou barvou na řadu svých pláten, dominovaly i jeho sítotiskům. Autor nechával znak měnit svůj tvar, proměnil jej až do symbolického nekonečného kruhu. Postupně také přidal do svého systému variací znaků i systém variace barev, do konce šedesátých let téměř zcela potlačovaných, ze kterých v sedmdesátých letech aplikoval zejména odstíny černé a modré kombinované spolu se žlutou a červenou.

Koncem šedesátých let se Urbáskova tvorba setkávala s velkým zájmem veřejnosti, zúčastnil se řady společných výstav, např. s Eduardem Ovčáčkem a Jaroslavem Ruskem v roce 1967 „Grafiky a plastiky“ v Galerii Dílo v rodné Ostravě, jeho grafická tvorba reprezentovala Československo i na zahraniční výstavě „Contemporary Prints of Czechoslovakia“ v National Gallery of Canada v Ottawě. Autorsky vystavoval na jaře 1967 v pražské Galerii na Karlově náměstí pod titulem „Miloš Urbásek: Témata a variace,“ v zahraničí mu byly uspořádány samostatné výstavy ještě před nástupem normalizace v roce 1968 např. v brémské Kleine Grafik-Galerie nebo v Galerie Teufel v německém městě Koblenz. Urbásek i jeho publikum bylo nadšeno objevováním nových možností výtvarného vyjádření a autor se snažil vyčerpat všechny jejich rozmanité aspekty. Výstavy a zájem o jeho dílo u nás i v zahraničí jej povzbuzovaly a inspirovaly k novým objevům.

Na počátku sedmdesátých let se hlavním tématem Urbáskových děl staly kruhy a jeho výseče, se kterými si opět konstruktivisticky pohrával, seskupoval je, rozděloval, propojoval a nechal na ně působit celou škálu variací jednotlivých uspořádání, vždy s důrazem na otevřené možnosti kombinací jednotlivých prvků. Výrazněji uplatňoval i barvu, varianty půlkruhů a čtvrtkruhů a jejich vzájemných sestav rozšiřoval barevnými obměnami. Na některých prezentacích svých děl v sedmdesátých letech dokonce počítal i s aktivní účastí návštěvníků, kteří mohli jeho díla dotvářet nahodilými stopami své obuvi nebo spontánní kresbou či malbou.

Záběr Urbáskovy práce se postupem sedmdesátých let a normalizovaného kulturního proudu redukoval z oficiálních výstavních prostor na prostředí jeho ateliéru, na neoficiální performance s přáteli výtvarníky (např. Festival sněhu z roku 1970 jako neformální součást programu světového lyžařského mistrovství ve Vysokých Tatrách) a intimní, úředně nepovolené výstavy. Přesto se právě v tomto období Miloš Urbásek významně zasloužil o rozkvět serigrafie, tvorby originálních grafických listů vytvořených technikou sítotisku, ve kterých rozvíjel svou základní tématiku kruhu a stal se jedním z průkopníků této technologie v československém výtvarném prostředí.

Ukotvení Urbáskovy tvorby bylo v celistvém vyznění jednotlivých variant díla, v jeho blízkosti k minimalismu a v uvědomění si uměleckých podnětů v rámci světového kontextu. Na sklonku šedesátých let mu byl nabídnut půlroční studijní pobyt v rámci Fordovy nadace ve Spojených státech amerických, vlivem změny politické situace v Československu mu však nebyla stáž domácími úřady povolena. Miloš Urbásek si však přesto udržel kontakt s inspirací, kterou mu nabízeli v tehdejším československém prostředí oficiálně nepropagovaní zahraniční umělci. Mezi nimi zaujal Miloše Urbáska např. americký malíř německého původu, profesor školy Bauhaus a světově uznávaný malíř Josef Albers či ruský, posléze sovětský avantgardní umělec, malíř, architekt a typograf El Lisickij. Oběma osobnostem vzdal Urbásek počátkem sedmdesátých let svůj umělecký hold. V případě Josefa Alberse přenesl do svých kruhů jeho slavnou Poctu čtverci, čímž prokázal, že charakteristické proporční členění zůstalo esteticky, geometricky i svou výpovědní hodnotou stále funkční, a to i při záměně základního stavebního prvku díla.

V druhé polovině sedmdesátých let se začaly ve tvorbě Miloše Urbáska objevovat barevné pastely s tématy různě situovaných geometrických ploch a jejich vzájemného vztahu v různě orientovaných rovinách. Rovněž se zabýval zkoumáním působení světla a jeho účinků na intenzitu barevných odstínů. Cyklům jeho maleb převládala v tomto období bílá barva, zejména v kombinaci s černou a šedou. Většina jeho tvorby však koncem sedmdesátých a počátkem let osmdesátých byla nuceně držena v ateliéru a širší veřejnost tak neměla možnost se s ní seznámit.

V osmdesátých letech, posledním desetiletí Urbáskova života, se výtvarník ocitnul v neúmyslném uměleckém osamocení, přesto jeho tvorba nepozbyla svých kvalit. Neúnavně pokračoval v rozvoji tématu geometrie. Vycházel ze svých předešlých tvůrčích etap, navrátil se k námětům písma, nyní ovšem odvrátil svůj zájem od estetické hodnoty znaku a zaujal jej vlastní záznam písma, gesto ruky a lidský pohyb při psaní. Tuto tématiku zpracovával v minimalistickém, geometrickém členění plochy, na kterém nejlépe vynikl kontrast mezi odosobněným řádem obecných pravidel geometrie a individuálním zásahem jedince.

Ve svém závěrečném období se Miloš Urbásek navrátil k monochromní malbě, kterou v podstatě vyznával po celou dobu své umělecké dráhy, převažující bílé a černé barvy, popřípadě jejich propojením ve vrstvách svrchní bílé na černém podkladu. Typický pro jeho pozdní díla je i rukopis šrafování řad z jednotlivých tahů štětce do obrazů malovaných akrylem nebo olejovým pastelem. Obrazy tak získaly osobitý, nadčasový a mlhavý výraz. Grafémy postupně splývaly s prostorem plátna a skrze šrafování jemně prosvítaly pod svrchní vrstvou barvy, čímž se autorovi podařilo vyvolat dojem skrytého světla uvnitř obrazu.

Miloš Urbásek patřil k nejvýznamnějším představitelům československé geometrické abstrakce a lettrismu, oborů, které se staly jeho celoživotním uměleckým programem. Po celý svůj tvůrčí život stále experimentoval, analyzoval, hledal a nalézal nové technologie a způsoby uměleckého vyjádření. V roce 1963 se stal členem tvůrčí skupiny Parabola. Vystavoval autorsky nejen v bývalém Československu, ale i v zahraničí, především ve Spolkové republice Německo. Získal několik ocenění, mezi nejvýznamnější se řadí v roce 1967 udělená prestižní Folkwang-Presse Preis v Essenu v tehdejším Západním Německu a o dva roky později ocenění osmé mezinárodní výstavy grafiky ve slovinské Lublani. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách předních českých, slovenských i zahraničních, zejména německých kulturních institucí. Zemřel předčasně ve věku nedožitých padesáti šesti let v červenci 1988 v obci Drábsko v okrese Brezno na Slovensku.