Vostřebalová – Fischerová Vlasta (1898 – 1963)

Vlasta Vostřebalová se narodila 22. února 1898 v Boskovicích rodičům Marii a Karlu Vostřebalovým. Vlastina matka pocházela z Prahy, kde její rodina vlastnila lékárnu. Také Vlastin otec byl v Boskovicích váženým magistrem farmacie. V prvních letech dvacátého století se rodina přestěhovala do Prahy, kde Karel Vostřebal převzal po svém tchánovi zavedený lékárenský podnik a vybudoval z něj úspěšnou továrnu na léčiva. Mladá Vlasta, stejně tak jako její o dva roky starší sestra Věra, v Praze studovala nejdříve Městskou vyšší dívčí školu. Brzy však, již kolem roku 1915-16, navštěvovala soukromou malířskou školu Jana Rašky v Mánesově ulici v Praze a následujícího akademického roku přešla do Klárova soukromého malířského ateliéru ve Spálené ulici, a to zřejmě bez vědomí či přímo proti vůli svých rodičů.

Zde dokončila svou přípravu na vstup na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru profesora Arnošta Hofbauera. Na této škole začala studovat v roce 1918. Ateliér figurálního kreslení a malby Arnošta Hofbauera však navštěvovala pouze do roku 1919, poté školu opustila z důvodů svého naprosto odlišného výtvarného pojetí kresby, se kterým se u svého pedagoga neshledala s pochopením. Vostřebalová se tehdy ve svém mladickém věku odvážila označit výuku profesora Hofbauera za přímo zpátečnickou. 

Vlasta Vostřebalová byla v této době také horlivou přívrženkyní myšlenek komunismu, pročež byla profesorem Hofbauerem z tohoto důvodu doporučena k vyloučení ze školy. K tomu sice vlivem zásahu rodičů nedošlo, ale jakmile se v roce 1918 otevřela Akademie výtvarných umění i pro ženy, Vlasta Vostřebalová se na tuto školu okamžitě přihlásila. Jejímu uměleckému založení však rodina, zejména otec, nepřála, a tak se na Akademii musela přihlásit tajně. Tento postoj nebyl v této době ničím ojedinělým, poněvadž studium na vysoké umělecké škole bylo v Čechách až do roku 1918 otevřeno pouze pro muže a ženám tento typ studia byl do té doby zapovězen a neměl tudíž ve společnosti žádnou tradici. Ostatně podobně na tom byla i spolužačka Vostřebalové z Uměleckoprůmyslové školy malířka Milada Marešová, která se rovněž kvůli svému studiu malířství s rodinou rozešla. Vztahy v rodině Vostřebalových též narušilo Vlastino vystoupení z římskokatolické církve roku 1919 a její pozdější vstup do Komunistické strany Československa již v roce jejího založení 1921. 

Na Akademii začala Vlasta Vostřebalová studovat v roce 1919. Zprvu navštěvovala ateliér malíře Vojtěcha Hynaise, který jej vedl už od roku 1893. V této době už mu bylo k sedmdesáti letům, a tak se jeho koncepce studia příliš neshodovala s názory jeho mladých studentů a docházelo k různým rozporům. Profesor Hynais dal Vlastu Vostřebalovou dokonce vyloučit kvůli její malbě „Helča,“ kterou vystavila v roce 1922 v rámci školních prací a ve které její pedagog Hynais zcela odmítl její abstrahující styl. Vlasty Vostřebalové se však ujal profesor Jan Štursa, který její malířské i kresebné dílo dokázal ocenit, a přijal ji do svého ateliéru, ve kterém nakonec Vostřebalová studium v roce 1923 absolvovala . 

Během svého studia se Vlasta Vostřebalová hojně zabývala i literaturou a divadlem. Ve svém vnímání literatury byla velmi ovlivněna Františkem Xaverem Šaldou a také proletářským pojetím děl Jiřího Wolkera a Stanislava Kostky Neumanna, ve kterém spatřovala to pravé nové revoluční umění, které bojuje za lepší budoucnost. Její umělecké názory, ale i osobní život, významně ovlivnil také literát Otokar Fischer. Seznámili se již na počátku dvacátých let, když se Vlasta Vostřebalová stala posluchačkou jeho přednášek německé literatury na Filozofické fakultě v Praze. Fischer byl téměř o dvacet let starší, v této době ještě ženatý. Tento vztah se jevil poněkud nevyváženým, na jedné straně vážený a uznávaný univerzitní profesor s četnými literárními a kulturními zahraničními styky a na straně druhé revoltující mladá dívka nesmiřitelných názorů, pro které se rozešla i se svou vlastní rodinou. Nicméně doba absolutoria Akademie v roce 1923 a následná její studijní cesta do Paříže zastihla Vostřebalovou již v očekávání jejich společného potomka a ačkoliv se po svém návratu do vlasti manželství bránila, jejich vztah byl na Fischerovo naléhání oficiálně uzavřen. Stalo se tak ovšem až po narození jejich syna Jana Otokara Fischera v listopadu 1923, a to v prosinci téhož roku v Českých Budějovicích. 

Manželství nemělo dlouhého trvání a již roku 1925 byl tento svazek úředně rozveden a Vlasta Vostřebalová-Fischerová se rozhodla žít, tvořit a starat se o syna samostatně. Až do poloviny třicátých let ovšem zdlouhavě pokračovalo řízení v otázkách péče a vyživovací povinnosti k synovi. V době, kdy byla malířka nucena účastnit se těchto vleklých soudních jednání, vzniklo překvapivě nejvíce jejích kresebných prací, což bylo naprosto v kontrastu s tehdejším vnímáním postavení žen ve společnosti, které, měly-li nějakou svoji profesi, věnovaly se jí pouze do doby, než založily rodinu. Naopak Vlasta Vostřebalová-Fischerová, ve své společenské bojovnosti proti zažitým konvencím, ukončení svého manželství vnímala jako dobrý důvod k tomu zbavit se tak vžitého statutu „manželky univerzitního profesora.“ Ostatně sama se nikdy nevzdala svého rodného příjmení, a to i v době, kdy bylo naprostou samozřejmostí přijmout bez výhrad po sňatku příjmení manželovo. Taktéž její zpočátku svobodné mateřství bylo tehdejší společností i její rodinou vnímáno velice problematicky. 

Ve druhé polovině dvacátých let se Vlasta Vostřebalová-Fischerová věnovala taktéž architektuře, a sice projekci svého vlastního domu v Praze Motole. Jako studentka pravděpodobně docházela na Akademii výtvarných umění na přednášky do Školy architektury, o níž byla Akademie v roce 1910 rozšířena pod vedením Jana Kotěry. Realizaci svého domu dokončila počátkem třicátých let a dle své architektonické koncepce celý půdorys pojala jako otevřený vzdušný prostor. 

Výtvarná tvorba Vlasty Vostřebalové-Fischerové je ohraničena obdobím začínajícím dobou univerzitních studií od roku 1919 a končícím nástupem okupace v roce 1939, kdy Vostřebalová-Fischerová dobrovolně svoji tvůrčí činnost uzavřela. V tomto poměrně krátkém časovém období se jí podařilo vytvořit více než stovku kreseb a téměř padesát olejomaleb. Již od studijních let se těžištěm její práce staly kresby na papíře, dochované tužkou a uhlem, avšak většinou nedatované ani nijak blíže nepopsané. Olejomalbou na plátně se umělkyně zabývala zpočátku své umělecké tvorby, kdy během univerzitních studií využila malbu k vymezení svého výtvarného stylu. Později kolem roku 1925 i kolem roku 1935 vznikaly malby tématicky i vizuálně odlišné, spíše jakési jednotlivá ztvárnění představ (Melancholie – před 1925, Dětský svět – 1925) nebo realizace původních kreseb (Ženy v lázních, před 1925, Utopená I – počátek 30. let). Ojedinělé dílo vytvořila autorka formálně snad nepůsobivějším, již zmiňovaným obrazem Dětský svět, kde se spíše než psychologii chlapcovi tváře věnovala jejímu odrazu v prostředí, v němž se postava nachází. 

První dochované malby byly tvořeny v duchu ryze realistických tendencí, kdy malířka pomocí barvy zdokonalovala svou kompozici a celkové barevné vyznění (např. Autoportrét – 1919-20). V důsledku autorčina zájmu o život dělníků, chudých, obyčejných a prostých lidí v jejich kresbách i následných olejomalbách vznikly četné portréty starých žen (Stařena v šátku), ve kterých kladla důraz na detail, u stařen například v podobě vrásek nebo stařecky upracovaných rukou, a obrysovou linku. Zároveň je zde patrný autorčin zájem o zachycení nitra portrétovaných osob, který se projevil zejména v jejích cyklech Typy z naší vesnice nebo Studie dětí z okolí Prahy, na které pracovala koncem dvacátých let v letním bytě v Senohrabech u Prahy. Tato lokalita byla oblíbeným místem mnoha pražských umělců a mezi sousedy Vostřebalových zde patřili například profesor Akademie Vojtěch Hynais, který se s rodiči Vlasty velmi úzce přátelil, nebo profesor dějin umění Antonín Matějček. 

V kresbách Děvčátko v kostele, Portrétu z kubisujícího období nebo v Muži z profilu ztvárnila Vlasta Vostřebalová-Fischerová své postavy skrze kubisticky lomené plochy s téměř charakteristickým sochařským přístupem, kterým jsou tvary obličeje jednotlivých postav nebo figur do obrazu téměř vytesány. Smysl pro sochařské ztvárnění figur si Vlasta Vostřebalová-Fischerová osvojila v ateliéru Jana Štursy, který citlivě podchytil malířčino nadání pro tento druh tvorby. 

Krajinnému námětu se malířka věnovala již ve dvacátých letech ve svých obrazech Studie k Motivu z Jetětic a Motiv z Jetětic, ve kterých se netajila ovlivněním krajinami Jana Zrzavého. Části krajinného prostoru zachytila ve velmi jemné vrstvě, ostatně v mnoha jejích olejomalbách je patrná i struktura plátna. Výsledný efekt, někdy až magický, též podporuje absence detailů. 

Ještě v době studií na Akademii podnikla Vlasta Vostřebalová v roce 1922 stipendijní cestu do Německa a seznámila se zde s umělci a jejich díly z okruhu tzv. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit). Jimi inspirována vytvořila později například své obrazy Stařec a děvče nebo velmi působivý olej Stařec a dítě (1925), ve kterých je opět patrné precizní ztvárnění postav. Posledně jmenovaný vznikl pravděpodobně jako umělecká reakce autorky na právě probíhající rozvodové řízení a další soudní řízení týkající se svěření syna do péče, o které taktéž požádal i Otokar Fischer. Bývalý manžel partnerku dokonce v rámci vleklých soudních jednání zcela neoprávněn nařkl z duševní choroby, a tak se se vztahem k němu malířka na svých obrazech snažila alespoň vnitřně vypořádat. 

V rámci své činnosti v Komunistické straně Československa, spolu se svou přítelkyní malířkou Miladou Marešovou, získávala Vlasta Vostřebalová-Fischerová své kolegy pro práci v časopise pro proletářské děti Kohoutek a zajišťovala předávání ilustrací odpovědným redaktorům. Svoji vlastní tvorbu však v časopise nikdy nepublikovala. Za to aktivně kreslila letáky pro časopis jednotné fronty pracujícího lidu Rudá pomoc, vydávaný ve třicátých letech Rudým právem. Její práce v této oblasti byla více než politickým agitováním uvědoměním si nutné pomoci sociálně slabým rodinám a dětem, například v rámci sbírek pro chudé děti. V této oblasti úzce spolupracovala se svojí sestrou Věrou, která jako sociální pracovnice s těmito dětmi pracovala. Při pozdějším hodnocení malířčiny tvorby, zejména v období tzv. normalizace, hovořilo-li se vůbec o díle Vlasty Vostřebalové-Fischerové, kladl se především důraz právě na její členství v komunistické straně a její dílo bylo dáváno do souvislostí s kritikou kapitalismu. K tomuto výkladu však celková tvorba autorky nikdy nesměřovala a její obrazy a kresby dětí, žen a starých lidí ze sociálně slabých a vyloučených oblastí vždy odkazovaly především k rovině citlivě lidské. 

Vlasta Vostřebalová-Fischerová vystupovala vždy samostatně, nestala se členkou ani soudobého spolku Devětsil, ani sdružení svých spolužáků z Akademie s názvem „Ho-Ho-Ko-Ko“ (1924-1927) Karla Holana, Miloslava Holého, Pravoslava Kotíka a Karla Kotrby. V roce 1928 se sice pokusila ucházet o členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, byla ovšem odmítnuta. O důvodech její žádosti i následovného odmítnutí lze jen spekulovat. Spíše než nepřijetí z uměleckých důvodů jí uškodilo členství v komunistické straně a absence výstavní činnosti, neboť bylo běžnou praxí, že umělci nejdříve hostitelsky po několik let vystavovali na souborných výstavách Spolku a až posléze byli teprve oficiálně přijati. Za popud k žádosti o vstup je možné považovat reakci malířky na velmi pozitivní odezvu její první spolu-autorské výstavy s Miladou Marešovou z roku 1925 v pražském Topičově salonu. Snad se domnívala, že členstvím v Mánesu by jí byla její vystavovatelská činnost usnadněna. Nicméně Vostřebalová-Fischerová se již potom o členství v žádném z uměleckých sdružení nikdy neucházela, což bylo jednou z příčin, že po jejím tvůrčím odmlčení byla její tvorba téměř zapomenuta. 

Ve třicátých letech dominuje v kresbách a malbách Vlasty Vostřebalové-Fischerové ženský motiv. Od počátku dvacátých let se však žena v jejím pojetí proměnila. Tehdy to byly především portréty starých žen, nacházejících se v určitém klidném duševním rozpoložení a smíření se se životem. Ve třicátých letech začíná malířka kreslit a malovat ženy mladší, nikoli však veselejší. Její obrazy se zaplnily jakýmsi smutkem, vyzařovala z nich samota, nelehký osud a osobní příběh zobrazovaných postav: skelný pohled ženy v obrazu Ve výčepu, pokřivený postoj snad prostitutky v Žena pod lucernou, nebo jinak nahá Sedící žena v sukni. 

Klíčovým tématem v souvislosti s kresbami a malbou žen Vostřebalové-Fischerové byl ve třicátých letech námět Utopené. V malířském provedení se dochovaly dvě malby, a to Utopená I ze soukromé sbírky a Utopená II z karlovarské Galerie umění. Ve všech kresbách k tomuto cyklu se Vlasta Vostřebalová-Fischerová soustřeďovala výrazově především na ztvárnění hlavy žen. Zaznamenání této lidské tragédie opět svědčilo o autorčině soucítění s neštěstím jednotlivce v sociálně okrajovém prostředí. 

Dalším souborem kreslených portrétů žen z třicátých let, jsou ženy zobrazené v jejich profesích, obrazy Číšnice, Posluhovačka, Trhovkyně Kuchařka aj. Vlasta Vostřebalová-Fischerová zobrazila tuto rozsáhlou skupinu žen s pečlivým, opět až sochařským pojetím tváře jednotlivých postav. Rovněž zajímavým detailem kresebných portrétů jsou samotné vlasy žen, které zaujmou diváky na první pohled (Portrét ženy s vlnitými vlasy).

Vlasta Vostřebalová-Fischerová ve své tvorbě nezanevřela ani na mužské protagonisty, opět však s důrazem na sociální podtext, jak o tom svědčí Vašek Zikánů (1921-22) nebo Piják (1922-23). Dále se věnovala i autobiografickým motivům a ohlasům své vlastní fantazie a imaginace, jejichž zástupci jsou instalovány zejména ve stálé expozici Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze (Kateřinky, zlý sen (1926) Letná (1922)) aj. Do počátků třicátých let spadají i některé její krajinomalby, např. Z Alp (1923-24), Třešňovka nad Zoo v Tróji a další. 

Během svého života měla Vlasta Vostřebalová-Fischerová jen tři autorské výstavy, a to v roce 1925 v Topičově salonu a dvakrát v roce 1934 v Městské knihovně, na Mariánském náměstí v Praze. Její meziválečné malířské dílo se uzavřelo v roce 1935, kdy dobrovolně přestala se svojí tvorbou. Nakreslila sice ještě přípravné studie k rozměrnému plátnu Ženy posedlé, to však zůstalo pouze fragmentem. 

Zcela posledním dílem je pak její Vlastní podobizna, nakreslená týden před okupací v roce 1939. Malířka tehdy dobrovolně ukončila svou tvůrčí dráhu, a to zřejmě v reakci na začátek druhé světové války a taktéž v obavách o svého syna, který byl po otci částečně židovského původu, na sebe nechtěla upozorňovat. 

Poválečné možnosti oficiálního znovuobnovení umělecké dráhy, kdy bylo zejména v padesátých letech pro tvůrčí umělce nepsaně povinné členství ve Svazu výtvarných umělců, byly pro umělkyni, zvyklou na samostatný přístup ke své tvorbě, nepříznivé a na svoji uměleckou dráhu již nenavázala. Vnitřně uvažovala sice o znovunavázání svých sociálních portrétů z dvacátých let, ovšem poměry v oficiálním umění propagujícím socialistický realismus ji odradily. Vlasta Vostřebalová-Fischerová se tedy rozhodla žít pouze svým občanským povoláním gymnaziální profesorky kreslení a výtvarné výchovy, kterému se věnovala až do padesátých let 20. století. Zemřela v Praze ve věku 65 let dne 5. prosince 1963 a její tvorba byla téměř zapomenuta. 

Prvním, kdo v odborných kruzích poukázal na to, že dílo umělkyně Vlasty Vostřebalové-Fischerové bylo při výkladu českého výtvarného umění neprávem opomíjeno, byl PhDr. Jan Baleka v sedmdesátých letech. Jeho zasvěcená monografie však nebyla z důvodu jeho emigrace v letech osmdesátých vydána. Díky obětavé a zejména systematické činnosti syna Vlasty Vostřebalové-Fischerové, taktéž univerzitního vědce Jana Otokara Fischera, se po malířčině smrti uskutečnila v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století řada jejích monografických výstav, a to jak v Čechách (v Galerii umění v Karlových Varech 1979, v Galerii výtvarného umění v Chebu 1980, Východočeské galerii v Pardubicích 1983, Alšově jihočeské galerii 1986 nebo v bývalé Galerii Sdruženého klubu pracujících v malířčině rodných Boskovicích 1988), tak i v zahraničí: v roce 1968 v Club der Kulturschaffenden Johannes R. Becher v Berlíně nebo později v letech 1979 a 1980 v rámci týdne československé kultury ve Francii. V období let 1940-68 a 1986-2004 se ovšem o tvorbě této malířky u nás téměř nehovořilo. Z posledních výstav lze označit za nejsouhrnnější instalaci děl Vlasty Vostřebalové-Fischerové výstavu v Moravské galerii v Brně z roku 2013-14 s názvem „Mezi sociálním uměním a magickým realismem.“