Zoubek Olbram (1926)

„Udělal jsem mnoho chyb a mnoho lidí zarmoutil. Rád bych leccos vzal zpět, ale do zrcadla se mohu dívat bez velkých rozpaků.“

Olbram Zoubek, významný český sochař, grafik, restaurátor a pedagog, se narodil 21. dubna 1926 v Praze. Své nezvyklé křestní jméno dostal podle novely o pražském biskupovi z rodu Olbramů. Své dětství prožil na Žižkově, kde rovněž navštěvoval v letech 1932 – 1937 nejdříve obecnou školu v Palackého ulici a poté v letech 1937 – 1945 reálku na Sladkovského náměstí.

Koncem druhé světové války byl v letech 1944-1945 totálně nasazen v podniku Wegena v Praze. V květnu roku 1945 se Olbram Zoubek účastnil se zbraní v ruce Pražského povstání na barikádách kolem budovy Rozhlasu. Ze zbraně však nakonec nevystřelil. Po konci války nastoupil ke studiu na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Josefa Wagnera. Zde působil až do roku 1952. Během studia potkal i svou první ženu Evu Kmentovou, se kterou se v roce 1952 oženil. Po válce podporoval levicovou stranu, ale jak osobě sám říká, byl tenkrát mladý a naivní a neprohlédl komunisty. Zády se ke komunistické straně otočil až koncem šedesátých let, kdy do Československa vtrhla sovětská vojska a nastala doba normalizace.

Svou kariéru umělce započal v roce 1951, nejdříve jako restaurátor, kdy se specializoval na kamennou plastiku a renesanční sgrafito. V roce 1952 se zapojil do uměleckého dění svým členstvím ve Svazu českých výtvarných umělců, kde setrval až do roku 1970. V letech 1958 – 1972 byl členem výtvarné skupiny Trasa, dále se stal zakládajícím členem a předsedou Nové skupiny v letech 1986 – 1990 a také působil jako člen znovuobrozené Umělecké besedy v letech 1990 – 2005. Kromě své výtvarné činnosti působil v letech 1976 – 1982 jako profesor sochařství a externista pro obor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1982 se podruhé oženil s Marií Edlmanovou.

Největší a tudíž hlavní inspirací pro práci Olbrama Zoubka se stalo umění starověkého Řecka se svou antickou kulturou a dědictvím. Jediným námětem Zoubkovy práce se stal člověk a lidské tělo. Nikdy netvoří ani portréty ani podobizny skutečných osob. Výjimkou může být socha Muže s holí, která je Zoubkovým autoportrétem. Charakteristickým rysem takových plastik jsou zejména vertikální figury s dlouhým, protaženým tělem s osudným, napínavým projevem vyjádřeném gesty, polohou či nakloněním.

Při úpravě povrchu svých soch využívá techniky dolepování a odštěpování drobných kousků hlíny, čímž tak vytváří velice specificky rozrušený povrch. Zpracované modely poté odlévá do olova, cínu nebo osinkocementu. Části svých soch jako například vlasy nebo šaty také pozlacuje. Dalším materiálem, který Zoubek často používá je červený cement.

Kromě volné tvorby rád spolupracuje Olbram Zoubek s jinými architekty při realizaci jak interiérových prostor, tak exteriérových. Je autorem známých památníků obětem komunistického režimu například na pražském Petříně nebo v Ústí nad Labem. Olbrama Zoubka můžeme znát také ve spojitosti s odlitkem posmrtné masky Jana Palacha, kdy jedné noci v roce 1969 za přítomnosti lékaře na oddělení popálenin Vladimíra Matějíčka sňal posmrtnou masku Jana Palacha. Stal se také autorem náhrobku Jana Zajíce. To se však komunistickému režimu nelíbilo.

Následovaly výslechy a zastrašování. Olbramu Zoubkovi bylo kromě restaurování zakázáno na dalších dvacet let tvořit, vystavovat i cestovat. Tak se umělec dostal na zámek v Litomyšli, kde strávil sedmnáct sezón, a kde se společně s Václavem Boštíkem věnoval restaurování renesančního zámku. Po pádu komunismu se vrátil zpět do Prahy a začal opět tvořit a vystavovat. V roce 1994 ukončil definitivně svou restaurátorskou činnost. V posledních letech vytvořil Olbram Zoubek velké množství svých soch, což se někomu může zdát jako devalvace Zoubkova celoživotního díla. On sám na to říká, že je bohužel příliš měkký a nedokáže odmítnout žádnou nabídku na práci.

Za svůj život získal Olbram Zoubek spoustu ocenění. V roce 1990 byla Olbramu Zoubkovi udělena Národní cena České republiky. Dále pak získal Medaili za zásluhy I. stupně (1996), medaili Masarykovy university v Brně (1996), cenu města Litomyšle (1997), stříbrnou medaili Hlavního města Prahy (1998) a medaili Vysoké školy Báňské v Ostravě. V současné době je dílo Olbrama Zoubka zastoupeno ve sbírkách mnoha českých i zahraničních galerií v Praze, Brně, Olomouci nebo Sarajevu.

Střídavě žije v Praze a Litomyšli.