Emil Filla se narodil na konci předminulého století, 4. dubna 1882 v Chropyni, jako syn železničního úředníka. Byl jednou z významných postav avantgardního umění 20. století. V jeho rodině nikdo umělecké vlohy neměl, a tak i Fillova cesta za uměním nebyla lehká. Nenechme se však mýlit. Filla byl vynikajícím všestranným umělcem už v mládí, ale jeho rodiče viděli svého syna jinde než před malířským plátnem. Jasnou volbou vzdělání byla Obchodní škola, kterou jako mladý navštěvoval. Po ukončení se stal úředníkem ve spořitelně. Práce ho však v žádném ohledu nenaplňovala. Proto po několika měsících odchází do Prahy a stává se studentem Akademie výtvarných umění. Školu však po třech letech opustil a rozhodl se hledat cestu za uměním jinde. Pro Emila Fillu byla vždy velmi klíčová svoboda tvorby, kterou bytostně spojoval se samotným uměleckým tvořením. Bez tohoto elementu podle něj nemohlo existovat umění v pravém slova smyslu. Člověk je dle Filly hnán touhou překonat svou přirozenou nedostatečnost, přičemž jako hybná páka by měla sloužit právě svoboda. V jeho dílech můžeme nalézt o mnoho více, než pouhé malby fascinované kubismem – prolínají se v nich emoce, výbušné napětí a náboj v kombinaci s dobovou kulturou, poezií či politickou situací a hudbou. V raném období své tvorby však Filla podlehl vlivům expresionismu ze strany malířů Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha a Pierra Bonnarda. V letech 1907 – 1908 bylo jeho jméno spojováno se skupinou Osma, se kterou vystavoval díla jako Čtenář Dostojevského (1907), Hráči šachů (1908) a Červené eso (1908). Dále byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (1909 – 1951) a Skupiny výtvarných umělců. Podle informací získaných z Fillova osobního deníku se můžeme domnívat, že si kolem roku 1907 představoval dílo jako "vyšší, syntetičtější a polyfonější tvorbu, která bude mít i kvality psychické, mythické, náladové a imaginační". Jako příklad lze uvést dílo Podobizna sestryOlgy z roku 1905, který je spíše náladovou studií zobrazené ženy, než-li přímým portrétem. Můžeme zde zachytit také určité duchovní pouto, které tvoří svit lampy a může znamenat, že se žena nachází v jakési fázi mikrospánku či hibernace. Temnější pozadí také dotváří celou imaginativní atmosféru kresby. Vliv na Fillovu tvorbu měly bezpochyby jeho cesty po Evropě. Delší čas pobýval ve Francii, kde se mohl setkat s takovými velikány jako Piccaso, Apollinaire nebo Chagall. V této době se pozvolna přiklání ke kubismu a již brzy se stal vůdčí postavou tohoto uměleckého směru. Začala vznikat díla nejdříve kubo-expresionistická jako Podzim (1910), Salome (1911), Utěšitel (1911), Koupání (1912) a Dvě ženy (1912). Později se v jeho dílech objevují už jen rysy kubistické, které se snaží zachytit v tvorbě zátiší: Zátiší s knoflíkem a lahví (1913), Zátiší s podnosem (1914) nebo jako koláž Zátiší s tabákem z roku 1914. V průběhu první světové války žil Filla v Holandsku, kde se účastnil politického dění a vydávání časopisu De Stijil. Po válce působil jako československý velvyslanec v Haagu. Během pobytu v Holandsku vznikla díla Čtenářka (1915), Zlaté rybičky u okna (1916) nebo Holandské zátiší(1917). Zde se dá pozastavit nad tím, že i když se Emila Filla kolem roku 1912 zcela zřetelně přimknul ke kubismu, který byl bezprostředně spojován s Picassem, jeho pojetí tohoto stylu však bylo bráno velmi zeširoka. Na rozdíl od španělského malíře, který byl nezkrotné, divoké a spontánní povahy, byl Emil Filla téměř naprostý opak. Bral umění s naprosto vážným až vědeckým přístupem. Podle něj nebylo možno nic zlehčovat, či brát na lehkou váhu a naopak považoval malířství jako výkon, který je třeba brát se vší vážností. Filla byl kolem let 1912-1913 také pevně přesvědčen, že je třeba otevřít české moderní umění směrem do Evropy a zajímat se tak o celkové mezinárodní dění či přispět k řešení celoevropských problémů. Byl obdivuhodně sečtělým umělcem a považoval se za hlavní postavu českých uměleckých sdružení Osma a Skupina. Chtěl také být v čele těch, kteří chtějí vynést "české umění z uměleckého a etického bahna". Přičemž zastupoval názor, že tyto kroky celá dřívější generace zanedbala a nebyla schopna je provést. Mezi nejvýznamnější obhájce tvorby Emila Filly v našich zemích patřil v té době uznávaný historik umění Vincenc Kramář. Jeho zájem se výrazně zvednul koncem dvacátých let 20. století, kdy viděl v Fillově umění veliký potenciál. Uvědomil si, že dominantním umělcem a samotným zakladatelem kubismu je Pablo Picasso, jehož pozice je ve světovém měřítku zcela neohrozitelná a šance na získání jeho dalších děl do sbírky jsou téměř minimální. Proto obrátil svoji pozornost na Emila Fillu, který byl v Čechách opravdovým průkopníkem v tomto směru. Kramář chápal kubismus jako zobrazení fragmentů reality, jako celky skládající se z roztříštěných elementů skutečnosti v určitém konceptuálním stylu. Obdivoval ztvárněníreality do této kreativní a velmi tvůrčí podoby. Období vrcholu zájmu o dílo Emila Filly mezi válkami nastalo po vydání opravdu rozsáhlé monografie s názvem "Dílo Emila Filly". Za touto knihou stáli umělcovi sběratelé Václav Jelínek a František Venera. Publikace obsahovala velmi široký průřez celou jeho dosavadní tvorbou a vytvořila určitou výhodu oproti ostatním umělcům této generace. Jan Zrzavý ani Václav Špála podobnou publikaci, která by detailně mapovala jejich dílo tehdy k dispozici neměli. Po návratu do Československa pracoval chvíli jako úředník na Ministerstvu zahraničí. Práce však zanedlouho nechal a pokračoval ve své umělecké kariéře. Se změnou politické situace a příchodem nacismu, se změnila i Fillova tvorba. Návrat k expresionismu, výrazům figurálnosti s důrazem na tvarové deformace měl vyjádřit pocity z ohrožení jeho rodné země (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). Angažoval se i v politických sférách. Důrazně upozorňoval na nástup nacismu a organizoval různá politická shromáždění. V první den války byl společně se svými známými zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Emil Filla patřil do skupiny českých vězňů, která čítala několik stovek lidí a byla dopravena do tábora Buchenwald během září 1939. V této skupině bylo mnoho českých představitelů inteligence, vysokých důstojníků, politických představitelů, univerzitních profesorů, ale také sedláků či rolníků. Filla se zde potkal s několika lidmi které znal, namátkou s novinářem Levem Sychravou, architektem Jiřím Krohou či s historikem umění V.V. Štechem. S některými spoluvězni ovšem Filla výborné vztahy příliš neměl – například s Josefem Čapkem měl neshody již před prvníSvětovou válkou. Filla sám později vzpomínal, že v koncentračním táboře trávili čas především v zahradě, kde se snažili chránit úrodu zeleniny před škůdci a ptáky. Po pěti těžkých letech v roce 1945 po osvobození tábora mohl konečně nenáviděné prostředí opustit. Po těchto hrůzných zážitcích měl Filla zvýšenou potřebu malovat tématiku Zátiší, která pro něj vyjadřovala mocný fakt, že je na svobodě, může volně dýchat a pohybovat se a také že mu nehrozíriziko hladu, což bylo u lidí po takových tragických skutečnostech zcela normální. V roce 1945 nastoupil jako profesor do nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Naprostým základem v jeho ateliéru byla kresba. Jeho studenti se na ní učili kresebnému řádu a lineárnosti, které byly zcela odproštěny od všeho nepodstatného. Ke svým studentům měl velmi vřelý a tolerantní vztah, nenutil jim své představy ani svůj model a také po nich nevyžadoval přesně určenou tématiku prací. Ve svých malbách navázal na dobu předválečnou. Pokračoval tak v tvorbě zátiší a až do své smrti v roce 1953 vytvářel krajinomalby Českého středohoří v dílech: Slavětín u Peruce (1949), Od Brníkova (1951), Hazmburk (1951), Lounské kopce (1951), Chodžov (1952). V několika dílech se vrací zpět do Buchenwaldu např. Osvobození Buchenwaldu (1947). Asi jeho nejvýznamnější poválečné dílo namaloval jako cyklus monumentálních maleb slovenských zbojnických písní s charakteristickými rysy kubismu, ale i tradičního čínského malířství: Zaleť sokol biely vták (1950), Ovce moje ovce (1951), Hej nebudem rolníkom (1951). Během svého života působil Emil Filla na své okolí jako mnohostranný umělec. Věnoval se nejen malířství, což bylo jeho dominantou, ale působil i jako redaktor (Volné směry), dále jako sochař a sběratel. Emil Filla zemřel 6. října 1953 v Praze.