Jeden z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců, malíř a grafik František Gross, se narodil v městečku v podkrkonošském kraji Nová Paka v dubnu roku 1909. Byl to umělec odjakživa velmi tvořivý s velkou fantazií a prakticky neomylným výtvarným citem. Unikátně dokázal spojit svůj cit ke krajině i k městskému prostředí. Však také dle jeho vlastních slov považoval jakýkoliv výtvarný záznam otevřeného prostoru za určitou koncepci krajiny. Jeho velice zvídavá povaha jej neustále nutila postupovat životem kupředu a nespokojil se nikdy pouze s jedním zážitkem, řešením či postupem. František Gross se věnoval kresbě již od útlého věku. Na obecní škole jej pravidelně chválil jeho pan učitel a zachovaná vysvědčení z mladých školních let dokazují, že měl z kresby vždy nejlepší možnou známku. Však jej také tyto výsledky dostaly na vybranou střední školu a byl doporučen s výborným prospěchem. Měl také velmi vřelé vztahy k hudební kultuře, což dokazuje jeho několikaleté působení v jazzovém orchestru, které si velice chválil a byl v tomto kolektivu spokojeným člověkem. Tato zkušenost mu dala jistou inspiraci i do světa umění – zejména z pohledu potřeby rytmického uspořádání, která vycházela z hudební harmonie. Po úspěšně dokončené maturitě odešel František Gross do Prahy (a to i proti otcově vůli), avšak jeho první zážitky v hlavním městě zrovna nepatřily mezi ty pozitivní. Prožil veliké zklamání, když jej odmítli přijmout na Akademii výtvarného umění a dal se tak zapsat na studijní obor architektura na České vysoké učení technické. Během mnoha hodin kreslení u profesora Oldřicha Blažíčka učinil svůj tzv. „druhý objev“, kdy si uvědomil, že nestačí sledovat pouze obrysy kresleného předmětu, ale je nutné vnímat citlivě a přesně i obrysy okolních objektů a tvarů. Postupem času pak přišel na to, že jen díky této myšlence je možné na obyčejné dvouprostorové ploše naznačit a vytvořit složitější, prostorový vztah. Jeho smysl pro technickou přesnost a ostré detaily během studia na ČVUT rostl, avšak nikdy se nepovažoval za příliš technický typ a jeho cílem rozhodně nikdy nebyla architektura, která kromě uměleckých vloh vyžadovala také znalosti dalších speciálních oborů. Logicky tak po dvou semestrech František Gross přestoupil na studium figurálního a ornamentálního kreslení a to na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Dle svých vlastních slov získal na Uměleckoprůmyslové škole nutné základy a znalosti pro kresbu i malbu a tento fakt také dokázal ocenit i s odstupem času. Zvláště si oblíbil profesora Jaromíra Pečírku, který jej často chválil a dal mu výbornou známku již v prvním ročníku. Konkrétně z dějin umění. V té době se František Gross pohyboval v ateliéru, který vedl profesor František Kysela. Ten měl za sebou velmi rozsáhlé grafické, návrhářské a scénografické dílo včetně odpovídajících zkušeností a pod jeho vedením pochopil Gross základy barevné kompozice a struktury. V tomto ateliéru se také setkal s dalším velmi významným umělcem – Františkem Hudečkem. Vznikl tak pro oba doživotní vztah, během kterého se malíři neustále doplňovali a vyměňovali si navzájem své myšlenky a názory. Jejich vztah byl velmi dynamický, zejména kvůli tomu, že byli oba zcela rozdílní a vznikali tak často různé rozepře či neshody. Ovšem nikdy tyto konfrontace nepřesáhli určité meze a dokázali se vždy dát zase dohromady. František Gross byl aktivní i v divadelním prostředí a uplatňoval svůj talent také na jevišti. Konkrétně s jeho kamarádem Ottou Jebavým zinscenovali několik scének a představení, hlavně pak v jeho rodné Nové Pace. Podílel se také na návrzích jevištních scén a výtvarných předmětů, které vystoupení doplňovaly. Postupem času však jeho vztah k Uměleckoprůmyslové škole začal chřadnout a čím dál více se věnoval sebevzdělávacímu procesu. Na škole mu vadila přílišná konzervativnost, nutná co nejčastější docházka a také určité hranice, které studium pod vedením profesorů přinášelo. Často ho také trápily myšlenky, zda-li si vůbec ve svém životě vybral správný úděl a profesi a nad těmito tématy dlouze přemýšlel. Vždy však nakonec pochopil, kde leží jeho talent a při prohlížení velkých světových děl (zejména Picassa) na tyto chmury zapomněl. V rámci sebevzdělávání studoval a prohlížel velké množství různých publikací, knih a magazínů, ze kterých čerpal inspiraci a nové nápady. Často tíhnul k tématu kubismu a konkrétně k osobě Picassa, kterého velmi respektoval a uznával. Během studia všech těchto poznatků si uvědomoval, že podkladů a informací je vždy spousta, ale záleží hlavně na jejich správném vytřídění a výběru toho podstatného. Jeho analytické vnímaní se tak postupem času zaměřilo zejména na kubistický směr. Líbily se mu kombinace abstraktních prostorových struktur, do kterých lze postupně vkládat určité symboly, objekty či postavy. Kubismus v podání Františka Grosse byl jeho vlastní osobní interpretací a neomezoval se jen na ten „picassovský“ styl (i když jeho osobu považoval za génia), ale rozvíjel zcela nové generační pojetí a celkový přístup k tomuto stylu umění. Jeho obrazy, kresby a ostatní díla vytvořená na počátku 30. let však nejsou jen pouhými pokusy, ale vyjadřují také postupné odpoutávání od školních principů a podtrhují smysl sebevzdělávání jako důležitého procesu. Přátelský kolektiv kolem Františka Grosse si jej často bral za svůj přiklad a motiv povzbuzení, když viděli s jakou energií a nasazením při svých uměleckých činnostech vystupuje. Jeho kolegové měli ovšem z jeho počínání často velmi rozporuplné pocity. Například František Hudeček se dlouhou dobu trápil s nedostatkem odvahy, aby pomocí své mimořádné kresličské zručnosti překonal hranice reality, za kterými tušil, že umění teprve začíná. Během času se u Františka Grosse rozvíjelo vědomí vlastní samostatnosti čím dál silněji. Velké dojmy z mezinárodních výstav jen potvrdily jeho postupný rozchod se školským prostředím a tak šel Gross rázně a tvrdošíjně za svým cílem. Velké rozhodnutí udělali společně s jeho dvěma životními kamarády a trojice Gross, Hudeček a Zívr prožívala bez studijních povinností velmi plodné tvůrčí období před nástupem prázdnin a léta. Právě tehdy tato skupina také připravovala svou první tvůrčí výstavu, která se odehrála v Nové Pace. Expozice vyvolala ve svém prostředí velmi protichůdné reakce, avšak podle Františka Grosse panovala s návštěvností spokojenost. Po této aktivitě v Grossově rodném městečku ho však čekalo s jeho kolegou Zívrem absolvování odložené vojenské služby. V tomto období se věnoval zejména technicky zaměřeným kresbám. Před osudnými a důležitými událostmi Druhé světové války absolvoval v roce 1938 pobyt ve Francii a Paříži, kde shlédl výstavu Paula Kleea, která na něj velmi silně zapůsobila. Celou dobu si tvůrčí prostředí ve Francii pochvaloval a v oblasti Bordeaux mimo vína oceňoval i místní atmosféru, díky které vzniklo několik hodnotných děl. Například Lacaneau-Ocean či Vzpomínka na moře. Během válečných let František Gross vnímal všudypřítomné nebezpečí a nejistotu velmi intenzivně. Scházel se s ostatními umělci v ateliérech, kde si všichni navzájem ujasňovali myšlenky a vyjadřovali názorové shody a rozdíly. Několikrát také diskuse o válečných tématech zcela zavrhli, ovšem před tak silnými skutečnostmi se nebylo možné schovat. V roce 1945 prožil František Gross návštěvu ruin Vysočanských továren, které zůstaly po válečných náletech prakticky zcela zničeny. Tyto motivy se mu velmi silně vryly do paměti. Zvláště hrůzně pokroucené stroje a mechanické části měly podstatný vliv na jeho výtvarnou tvorbu. Během let 1946-47 začal svá díla prezentovat také v zahraničí a to zejména v Paříži, Bruselu, Antverpách a v Lutychu. Důležitým pilířem v životě Františka Grosse byla také výstava uspořádaná v roce 1959 k výročí jeho padesátých narozenin. Odehrávala se v prostorách pražské galerie Purkyně a mladá generace zde mohla objevit léta nepřipomínaná díla a malby. Nechyběla však ani ostatní důležitá tvorba, zejména motivy z Paříže a Bretagne a také kresby Libně z roku 1939. Od roku 1958 se dále věnoval kresbám průmyslových krajin, přičemž inspiraci nacházel zejména v oblastech na Kladensku, Kunčicích a v Ostravě. Stále v něm panovala fascinace strojní tématiky ještě z dětských let, kdy chodil pozorovat setrvačník do tkalcovny mezi stroje. Časový přelom v letech 1964-1970 zaplnil František Gross velmi intenzivní malířskou prací. Pouštěl se také do tvorby uměleckých děl na větších plochách, kdy se soustředil zejména na důmyslnost a konstrukci celého námětu. Nejznámějším příkladem v této oblasti je dílo Hra. Organizoval postupně výstavy v Itálii – v Benátkách, Janově, Bologni, Turinu, Římě i Neapoli. Absolvoval také cestu do Jugoslávie na ostrov Lopud poblíž Dubrovníku. Získal zde další podněty pro svoji tvorbu, ke kterým se později ještě několikrát vracel. Zaujal jej také Amsterdam se svou bohatou uměleckou historií a hodnotnými sbírkami holandských mistrů. František Gross nepolevoval ve své tvorbě ani v jeho pozdějších letech. Zdravotní komplikace se však závažnou formou přihlásili v roce 1984, kdy mu bylo zakázáno lékařem navštěvovat ateliér. Několik týdnů pobýval na lázeňském pobytu v Darkově na Ostravsku, kde se věnoval kresbám ilustrací jeho díla Stroj času. Dílo Františka Grosse se definitivně uzavřelo v roce 1985, kdy měl za sebou pozoruhodnou životní cestu a také bohatou uměleckou historii. Z jeho tvorby je jasné, že do svého umění investoval celou svou osobnost a byl do něj naprosto ponořený ve všech ohledech. František Gross zemřel 27. července 1985 v Praze.