Beneš Vincenc

1883–1979
Významný český malíř a grafik Vincenc Beneš se narodil 22. ledna v Lišicích u Chlumce nad Cidlinou. Během let 1896 – 1902 studoval na reálce v Hradci Králové. Od roku 1902 pak studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením profesora Emanuela Dítěte a Emanuela Krescenze Lišky. Své studium zde ukončil v roce 1904, kdy přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde zpočátku studoval v ateliéru Vlaha Bukovace, posléze přešel do krajinářské školy Rudolfa Ottendelfa, kde již zůstal až do konce svých studií v roce 1908. Již od počátku se Beneš vyznačoval svým osobitým stylem, a proto není divu, že s výukou a celkovou prací na Akademii nebyl spokojen. Stal se členem tzv. Osmy, sdružení pokrokových umělců (Kubišta, Filla, Procházka, Kubín). Od roku 1909 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1911 byl spoluzakladatelem nově založené Skupiny výtvarných umělců. Malíři tohoto spolku promýšleli i teoretické otázky tvorby a Beneš psal několik významných studií do Uměleckého měsíčníku, který byl jakýmsi teoretickým orgánem Skupiny. Vincenc Beneš hodnotil ve svých ..

Významný český malíř a grafik Vincenc Beneš se narodil 22. ledna v Lišicích u Chlumce nad Cidlinou. Během let 1896 – 1902 studoval na reálce v Hradci Králové. Od roku 1902 pak studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením profesora Emanuela Dítěte a Emanuela Krescenze Lišky. Své studium zde ukončil v roce 1904, kdy přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde zpočátku studoval v ateliéru Vlaha Bukovace, posléze přešel do krajinářské školy Rudolfa Ottendelfa, kde již zůstal až do konce svých studií v roce 1908. Již od počátku se Beneš vyznačoval svým osobitým stylem, a proto není divu, že s výukou a celkovou prací na Akademii nebyl spokojen. Stal se členem tzv. Osmy, sdružení pokrokových umělců (Kubišta, Filla, Procházka, Kubín). Od roku 1909 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1911 byl spoluzakladatelem nově založené Skupiny výtvarných umělců. Malíři tohoto spolku promýšleli i teoretické otázky tvorby a Beneš psal několik významných studií do Uměleckého měsíčníku, který byl jakýmsi teoretickým orgánem Skupiny. Vincenc Beneš hodnotil ve svých úvahách mnohdy z úplně nového hlediska významné osobnosti evropské malířské tvorby. S Otakarem Nejedlý založil v Praze soukromou malířskou školu. Od roku 1912 se pod vlivem umění Picassa a Braqua dopracoval až k analytickému kubismu. Nejdůležitějším výjevem se v těchto letech pro něj stala krajina a lidská figura v biblických výjevech a příbězích. Hned v roce 1914 ovšem pochopil, že kubismus plně nevyhovuje jeho citovému tvůrčímu založení a začal se od něj postupně odklánět. Racionální přístupy nahradil smyslovým zážitkem. Po první světové válce se podobně jako Antonín Slavíček přiklonil k moderní krajinomalbě. Od roku 1919 společně se svým přítelem Otakarem Nejedlým malovali krajiny z bojišť legií. Po roce 1925 se vrátil k odkazu Matisse a k neoklasicismu. V tomto období zobrazoval především jihočeskou krajinu z okolí Písku. Za hlavní aspekty své tvorbě považoval barvu a uvolněnost, živý impresivní svazek barvy a světla. Později po poslední návštěvě Paříže, roku 1931, převzal kolorismus od Pierra Bonnarda, díky němuž své malby výrazně barevně oživil. Vincenc Beneš se během života zúčastnil mnoha výstav jak u nás, tak v zahraničí. Svou první výstavu absolvoval v roce 1908, kdy se zúčastnil druhé výstavy Osmy. Jeho obrazy byla dále součástí mnoha reprezentačních výstav československého umění, zastoupené na výstavách v Paříži, Římě, Krakově, Varšavě, Londýně. Od třicátých let se jeho díla pravidelně objevovala na výstavách amerického Carnegie Institutu v Pittsburghu, Saint Louis, Philadelphii, Chicagu aj. Vincenc Beneš podnikl i mnoho studijních cest. V průběhu té první, kterou uskutečnil v roce 1907, zavítal do Drážďan, Mnichova a Paříže. Mohl se tak seznámit s díly světových umělců Henriho Matisse (ten jej velice v jeho tvorbě ovlivnil), van Gogha, Cézanna, Vuillarda a Toullousse – Lautreca. Vincenc Beneš zemřel 27. března 1979 v Praze.

celý text méně textu

Encyklopedie

a b c č d e f g h ch i j k l m n o p r s š t u v w z