Boudník Vladimír (1924 - 1968)

Vladimír Boudník, další z řady vynikajících českých umělců 20. století a klíčová postava ve vývoji povalečné abstrakce, se narodil 17.března 1924 v Zemské porodnici v Praze, jako jediný syn Josefa Boudníka, technického úředníka, a laborantky Jindřišky Boudníkové,rozené Müllerové. 13. května 1927, po opakovaných, dlouhotrvajících pobytech v léčebnách, Vladimírův otec zemřel na tuberkulózu. Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra na směny a nedokázala se svému malému synovi plně věnovat. Odvezla proto mladého Vladimíra k prarodičům do Tovéře, malé vesničky uOlomouce, kde zůstal až do svých osmi let. Byla to pro něj velice inspirativní doba. Své obzory si rozšiřoval jako venkovský kluk, který trávil volný čas průzkumem a poznáváním okolí dědečkova krámku se smíšeným zbožím a přilehlé návsi. Když ve svých šesti letech začal Vladimír Boudník navštěvovat obecnou školu v Dolanech, rozšířila se jeho stezka poznání i do další vesnice. Se svými prarodiči vycházel velice dobře a měl je rád, což mu pomohlo, navzdory senzitivní povaze, vyrovnat se s nedostatkem pravé rodičovské lásky. V roce 1930 se Vladimírova matka znovu provdala za stavebního inženýra Jaroslava Zikmunda, který již měl z prvního manželství syna Jaroslava. O dva roky později, když mladý Boudník dokončil druhou třídu na dolanské obecné škole, odvezla jej jeho matka zpět do Prahy, kde nastoupil do reformní školy. Když se však nová rodina přestěhovala z Nuslí do vily v Lhotce, musel přejít do školy v Krči. Taková razantní změna moravského, vesnického prostředí za zděné velkoměsto na malého Boudníka výrazně působila. Bylo pro něj velice těžké sžít se s novým prostředím a s prakticky cizírodinou. Jako vesnický kluk působil trochu neohrabaným dojmem a sklízel za to posměch u svých vrstevníků. S vnějšími vlivy se Vladimír vyrovnával po svém. Postupně se uzavíral do sebe a začínal se stranit kolektivu. Nikomu si tudíž ani nestěžoval a své problémy se snažil řešit sám. Výjimkou byl jen jeho nevlastní bratr Jaroslav, kterého respektoval, a který mu byl nejbližším přítelem. Počátkem školního roku 1935 byl Vladimír Boudník již studentem II. měšťanské školy v Praze Nuslích, kterou dokončil v červnu roku 1938. Poté nastoupil do učení na Živnostenské škole kovodělné, kde se měl vyučit nástrojařem. Praktická výuka probíhala v dílnách továrny na stavební kování Zeus v Praze. V srpnu roku 1942 mu byl udělen výuční list a o pár měsíců později i tovaryšský list Společenstva zámečníků a strojníků v Praze. Od září nastoupil jako student na pražskou Vyšší průmyslovou školu. Mezitím se však Vladimírova matka rozvedla a společně se přestěhovali do bytu na Žižkově. V té době se již Boudník angažoval ve výtvarném umění. Kromě častých diskuzí o umění, které vedl se svým přítelem a spolužákem Karlem Beránkem, kreslil obrazy z nejrůznějšími motivy – krajiny, divadelní scény a další. V roce 1943 musel však studium přerušit kvůli totálnímu nasazení v Německu. Do školy se vrátil až počátkem roku 1944. Přestože druhý ročník úspěšně absolvoval, školu nedokončil. Ve třetím ročníku z vlastní vůle odešel, jelikož se mu zdálo příliš zbytečné učit se něco tak nepotřebného pro jeho budoucí život. Válka však stále zuřila a Vladimírovi hrozilo další totální nasazení na nucených pracích. Aby se mu však vyhnul a nemusel odjet zpět do Německa, nastoupil jako zaměstnanec do radotínské továrny Pantof, která pro Němce vyráběla mj. důležité přístroje pro navádění letadel, což mu bylo uznáno jako náhrada za práci v Německé říši. V Radotíně působil do konce války. V září roku 1945 nastoupil jako student Státní grafické školy v Praze do oddělení kresby. Dostal se tak do třídy profesora Rudolfa Beneše. Jelikož však bylo po válce, trvalo ještě několik let než se zejména školství vrátilo do starých kolejí a vytvořily se vhodné osnovy. Ve třídách se proto potkávaly různé generace studentů, ze kterých někteří přicházeli, druzí zase odcházeli, což také částečně bránilo navazování dlouhodobějších přátelských vztahů. Přesto všechno se Vladimír Boudník dokázal sblížit s několika svými spolužáky. Byli jimi např. Zdeněk Bouše a Jan Reegen. V té době pracoval Boudník na svých prvních grafických listech. Aktivně se angažoval také ve věcech politických. Grafickou technikou suché jehly vytvořil v roce 1947 několik mírových výzev a provolání s názvem „Národům“. V roce 1949 maturitní zkouškou úspěšně absolvoval Státní grafickou školu. V témže roce se stal také autorem prvního manifestu hnutí, které později nazval Explosionalismus. Tak jako každé vyjádření názoru, mělo i toto hnutí své příznivce a odpůrce. Základem této teorie bylo použití asociace jako tvůrčí metody, která měla člověka zbavit všech zábran a zavedených, letargických předsudků výtvarného umění. Svou explosionalistickou vizi realizoval přímo v pražských ulicích, kde se lidem snažil, na základě myšlenkové asociace a představivosti použité při zkoumání opadané omítky na stěnách, přiblížit svůj pohled na umění. Dva měsíce si také pobyl na vojně, kde působil jako plukovní malíř a vytvářel obrazy pro armádní potřebu. Poté byl zbaven vojenské služby pro neschopnost k ní. V roce 1950 nastoupil jako propagační pracovník do národního podniku Kovoslužba v Praze. V průběhu roku se seznámil s Bohumilem Hrabalem a Egonem Bondym (Zbyněk Fišer), se kterými navázal mnohaleté přátelství. Koncem roku se Boudník dokonce odstěhoval do Libně do domu Bohumila Hrabala, kde spolu volně diskutovali o umění a literatuře. V roce 1952 odešel Boudník z podniku Kovoslužby Praha a nastoupil jako soustružník ve společnosti Středočeské strojírny. Ve výtvarném umění se u něj pozvolna mírnil zájem o asociaci a interpretaci skvrn a začal se více specializovat na grafiku. Jeho současné povolánímu umožnilo vytvořit si svůj vlastní hluboko-tiskový lis, nedocenitelně potřebný pro práci grafika. V té době již trpěl občasnými duševními depresemi a mentálními stavy, při kterých si liboval v samo-škrcení, a v hazardování se životem, čímž si navozoval extatické a inspirativní pocity. To jej přivedlo do kontaktu s několika psychiatry, kteří se kromě jeho duševního stavu zajímali také o jeho asociační umění skvrn. Ze soustružníka později přešel na profesi dílenského rýsovače. Jeho neustálý kontakt s továrenským prostředím a dělnickým povoláním vyústil v polovině padesátých let ve vznik nové výtvarné techniky nazvané aktivní grafika. Využíval při ní různé změti poškozených plechů, kusů železa, které formoval pomocí kladiva či lisu. Konečné dílo pak otiskl na papír. Jednoduchost této techniky uchvátila i mnohé dělníky, kteří tak neoficiálně vytvořili jakousi Boudníkovu školu grafické produkce. Tyto průkopnické, abstraktní kompozice neměly dosud ve světě umění obdoby a možná i proto musel Boudník na ohlas či uznání čekat několik následujících let. V roce 1957 se Vladimír Boudník oženil s Teklou Holéniovou. Koncem padesátých let přišel Boudník s novou technikou, kterou nazval strukturální grafika. Na části kovových matric při tom nalepoval různé materiály – brusný prach, písek, textilie, což při otisku vytvářelo originální struktury, které v divákovi evokovaly potřebu individuální obrazotvornosti. V roce 1961 se stal Boudník členem skupiny Konfrontace. V květnu téhož roku podala jeho manželka žádost o rozvod, proti které se Boudník odvolal. To vyústilo v dlouhodobý rozvodový proces, který se táhl až do dubna příštího roku a výrazně zasáhl psychický stav umělce. V následujících letech se účastnil několika kolektivních výstav a zájem o jeho práci rostl. Vytvářel velkoformátové grafické listy, experimentoval s novými materiály a dokonce se stal v rámci arteterapie vedoucím výtvarného kroužku na pražské psychiatrické klinice. V roce 1965 byl přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců a bylo mu přiznáno půlroční tvůrčí stipendium. Mohl si proto vzít v továrně neplacenou dovolenou a více se zaměřit na svou grafickou tvorbu. Koncem roku 1966 definitivně ukončil své působení v továrně a působil jako umělec na volné noze. Tvorba Vladimíra Boudníka se však předčasně uzavřela, když 5. prosince 1968 po shodě nešťastných událostí ukončil svůj život. Navzdory této skutečnosti dokázal však tento nekonformní umělec zanechat po sobě odkaz nevídaných rozměrů, který přispěl nejen k rozvoji české poválečné abstrakce, ale svými průkopnickými aktivitami a tvůrčí originalitou i k celkovému rozvoji moderního umění.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.