Dlouhý Bedřich (1932)

Malíř, grafik, pedagog a typograf Bedřich Dlouhý se narodil 2. srpna 1932 v Plzni. Jeho otec Josef Dlouhý pracoval jako novinář, maminka Emílie Dlouhá se starala o chod domácnosti. Rodiče Bedřicha Dlouhého zvolili koncem třicátých let za své bydliště město Most, odkud se však museli z důvodu neklidného vývoje v sudetských oblastech a jejich následného zabrání nacistickým Německem vystěhovat. Rodina přesídlila do Prahy, ale ani zde neunikla fašistické zvůli a v roce 1941 byl otec Bedřicha Dlouhého v Praze nacisty popraven. Po osvobození a ukončení základní školní docházky se v roce 1949 Bedřich Dlouhý přihlásil ke studiu Odborné školy keramické v Praze, oboru výroby porcelánu. Na škole se již tehdy seznámil se svým budoucím životním souputníkem a přítelem Karlem Neprašem. Školu dokončil v roce 1952 a po krátkém zaměstnání ve výrobně keramiky byl následujícího roku 1953 přijat ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění, nejprve do ateliéru grafika a ilustrátora Miloslava Holého, jehož ateliér musel ale v roce 1957 na rok z politických důvodů opustit. Pracoval jako námezdní dělník v severních Čechách a zpět na studia se mohl vrátit až po roce, tentokrát do třídy vedené profesorem Karlem Součkem. Záhy po zahájení studia na Akademii na podkladě diskuzí o soudobém uměleckém směřování nejen akademického světa, inscenování různorodých recesistických akcí a zanícených debat s přídavkem ironie a humoru založeném na tradicích dadaismu, vznikl z iniciativy spolužáků Bedřicha Dlouhého, Karla Nepraše, studenta sochařství Jana Koblasy a posluchače hudební Akademie, hudebního skladatele a fagotisty Rudolfa Komorouse neformální klub, který po jedné z mnoha horlivých rozprav v roce 1954 získal označení„Šmidrové.“ Pojmem „Šmidra“ poprvé oslovil Bedřich Dlouhý právě svého kamaráda Nepraše, jakožto představitele ironické role přihlouplého policajta. Šmidrové se snažili vytvořit si svůj vlastní, nereálný, částečně recesistický a částečně mytologický svět, měli dokonce svoji vlastní dechovou skupinu, ve které hrál Bedřich Dlouhý part heligónu, nechávali si narůst knírky a nosili šavle, jako v dobách policie Rakouska-Uherska. Na Akademii a částečně i v období záhy po jejím absolvování v roce 1959 tvořil Bedřich Dlouhý v duchu odkazu české meziválečné moderny, většinou realistické, expresivně laděné krajiny. Koncem padesátých let se věnoval také grafickým listům, pracoval zejména technikou suché jehly a ke grafice se v průběhu své tvorby potom opakovaně vracel. Po absolvování vojenské služby si na pražském Žižkově zřídil ateliér, ve kterém v roce 1962 uspořádal prezentaci svých raných děl. Na začátku šedesátých let se v krátkém časovém výseku přiklonil ve své malbě k soudobé vlně informelu a připojil se i ke skupině Konfrontace, která však nemohla být oficiálně ustavena a zůstala pouze v rovině neformálního sdružení. Od roku 1964 Bedřich Dlouhý vstoupil také do Umělecké besedy, kde setrval až do jejího zániku počátkem sedmdesátých let. S tímto sdružením se zúčastnil také několika společných výstav, například hned na počátku roku 1964 v pražském Mánesu. Tvorba Bedřicha Dlouhého patřila v rámci skupiny vždy k těm nejprůbojnějším. Zároveň se aktivně účastnil dění v opět vytvořené skupině Šmidrové, jejíž členové se od konce studií na Akademii přestali pravidelně setkávat, ale v druhé polovině šedesátých let se opět dali dohromady. Ke skupině výtvarníků (kromě již výše zmíněných) se postupně přidali také umělci z rozličných oblastí kultury: hudebníci Jan Bedřich a Jan Klusák, grafik Čestmír Janošek, fotograf Ladislav Placatka, odborník na raný středověk historik Dušan Třeštík, malíř a grafik Jaroslav Vožniak, sochař Aleš Veselý a v určitém období byli mezi členy např. i historik umění František Šmejkal či spisovatelé Jiří Paukert nebo Václav Havel. Roku 1965 byla tvorba Bedřicha Dlouhého oceněna jednou z hlavních cen na pařížském bienále mladého umění a autor získal možnost studijního pobytu ve Francii, hrazeného na základě stipendia. Doma se Bedřich Dlouhý z popudu zejména existenčních problémů v šedesátých letech věnoval tvorbě filmových plakátů, kterou se zabýval prakticky po celou dobu šedesátých let. V tomto období příliš nevystavoval, a tak přijal tvorbu afiší jako kvalitně honorované uplatnění svých výtvarných vloh, poskytující mu zároveň i velkou míru umělecké svobody. Svou pozici našeho předního afišisty si však musel nejprve vydobýt na filmech nižší kategorie. Jeho plakáty však velmi rychle zaujaly zadavatele zakázek, a tak do počátku sedmdesátých let vytvořil více než dvacet návrhů filmových plakátů, mimo jiných na italský film Federica Felliniho „81⁄2“ a „Červená pustina“ Michelangela Antonioniho nebo amerického „Růžového pantera.“ Při tvorbě plakátů pracoval podle svých slov s improvizací na podkladě shlédnutí filmu a nejsilnějšího zážitku z něj, či blíže neurčitého pocitu, který si potom snažil opětovně vyvolat v ateliéru. Bedřich Dlouhý byl osobností se širokým záběrem své činnosti, úzce spolupracoval také na návrzích výstavních pavilonů a architektonických ztvárněních výstav či muzejních expozic. Pro montrealskou výstavu československé bižuterie v roce 1969 na Mezinárodní výstavě skla a bižuterie realizoval pozoruhodný soubor objektů vytvořených z jablonecké bižuterie, která díky této expozici zaznamenala velký úspěch. Počátkem sedmdesátých letech ustoupilo veřejné působení tvorby Bedřicha Dlouhého poněkud do ústraní, normalizované kulturní proudy nepřály jeho specifickému, pojetí estetiky divnosti. Sám autor se v průběhu sedmdesátých let přiklonil k lyričtějšímu pojetí své malby zaměřené na detail ve stylu starých mistrů. Koncipoval i trojrozměrné objekty, např. z plexiskla, které kombinoval s krajinomalbou na plátně. Jeho osobní životní předěl, uzavření manželství v roce 1972 v době svých čtyřicátin, zpracoval v objektu „Moje žena a já“ (1973). Ze sedmdesátých let pochází i Dlouhého galerie „Portrétů banality,“ ironizující produkci life-stylových a fashion magazínů, ve kterých záměrně přeměňoval nepřirozené portréty módních krásek a s posměšným úmyslem je umisťoval do všedního až triviálního prostředí. Koncem let sedmdesátých vystřídaly ironizující portréty znovu romantické krajiny, ovšem opět v duchu Dlouhého estetické koncepce s provokující malířskou invencí. Zároveň se v jeho tvorbě začaly objevovat i kresby velkého formátu s náměty obyčejných předmětů denní potřeby, povýšených autorem na hodnotné artefakty zasluhující si umělecké zpracování. Součástí těchto děl byly i vestavěné zdroje světla. V osmdesátých letech pokračuje Bedřich Dlouhý ve svém námětu všedních až banálních potřeb denního života, nyní zpracovávaných technikou olejomalby. Svá plátna většinou ladil do šedé barvy, odkud se předměty vynořovaly jakoby v jiné dimenzi kontrastující s jejich původním účelem. Vrátil se také k tématice figurální tvorby a navázal na své náměty portrétů z módních magazínů, které zpracovával technikou starých mistrů s důrazem na detaily, které tuto na první pohled vážnou tématiku autorským pojetím přetvářely do roviny grotesky a ironie. Na jaře 1983 byla Bedřichu Dlouhému poskytnuta možnost představit svou tvorbu na velké samostatné výstavě „Bedřich Dlouhý: Práce z posledních let“ ku příležitosti blížících se padesátých narozenin autora, a to v Galerii Vincence Kramáře v Praze. Výstava se setkala s velkým úspěchem u široké veřejnosti. V průběhu osmdesátých let Dlouhý nadále pokračoval i ve tvorbě svých oblíbených asambláží, ve kterých klasickou malbu, vycházející často z přímých citací děl starých mistrů, přenášel do kontextu osmdesátých let dvacátého století. Svým pojetím estetiky divnosti posunul záměrně význam zobrazovaných námětů do zcela jiné roviny. Úmyslně střetával mistrovskou malbu s rozličnými technologickými postupy, dráty, nýty či různorodými předměty především technického charakteru. Bedřich Dlouhý v rámci své pestré umělecké dráhy těžil ze širokého záběru svých aktivit, nejen v umělecké oblasti. Jezdil závodně autem a měl tedy i blízko k technice a technickým objektům, šroubům, klíčům, drátům, které tímto způsobem začlenil i do své tvorby. Vždy ovšem podřizoval technické prvky hlavnímyšlence uměleckého díla, které muselo jako celek mít svůj řád a smysl. Roku 1987 vzniklo na podkladě vzájemných spontánních přátelských setkání volné sdruženímalířů Bedřicha Dlouhého, Zdeňka Berana a Pavla Nešlehy, sochaře Hugo Demartiniho, architekta Karla Kouby a hudebního skladatele Jana Klusáka s názvem „Zaostalí.“ Autorem ironického pojmenování skupiny byl právě Bedřich Dlouhý. Členy nesvazoval žádný jednotný program a založení jejich sdružení spíše ironizovalo tehdy horečný trend vzniku různorodých tvůrčích skupin, které mnohdy reagovaly jen na aktuální hodnoty umělecké tvorby. „Zaostalí“ se opírali o své vlastní životní a pracovní zkušenosti nepodléhající momentálnímu názorovému proudu, ze kterých mohli čerpat jistotu a oporu v neustále se měnícím uměleckém světě. Na podzim roku 1988 uspořádali společnou instalaci svých soudobých prací na výstavě Fórum 88 v pražské holešovické tržnici. V létě roku 1990 společně vystavovali v pražské Nové síni. V druhé polovině osmdesátých let vznikl zřejmě nejznámější obraz Bedřicha Dlouhého „Krajkář“ (1987), postavený na citaci díla nizozemského barokního malíře Jana Vermeera van Delfta. Bedřich Dlouhý ve svém díle využíval svého výjimečného talentu a schopnosti malby v duchu starých mistrů, které často a záměrně citoval, své citace však naschvál a s potěšením narušoval nelogickými a ironickými detaily či předměty, viz právě kačer ve zmíněném Krajkáři. Tento Dlouhého obraz je uložen v povědomí široké československé veřejnosti díky autorskému svolení k jeho reprodukci na obal gramofonové desky „V penzionu svět“ hudebníka Petra Hapky a textaře Michala Horáčka poprvé vydané v roce 1988. Obraz se objevuje i v komediálním příběhu Zdeňka Svěráka z roku 1990 o osudech moderního malíře Hakla „Tvrdý chleba,“ jako jedno z děl smyšleného umělce. V roce 1990 byl Bedřich Dlouhý jmenován profesorem malby na pražské Akademii výtvarných umění, kde setrval až do roku 1995 a za pedagogickou činnost a podíl na polistopadovém reformování školy byl v roce 1996 oceněn Zlatou medailí Akademie. V rámci stipendijního pobytu získal Bedřich Dlouhý počátkem devadesátých let také možnost několikaměsíčního studijního pobytu ve Spojených státech. V letech 1991-94 spolupracoval se Sdružením pražských výtvarných umělců a v roce 1995 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes. Svých členství v uměleckých skupinách si Bedřich Dlouhý vždy velmi vážil, skupiny mu poskytly umělecký rozměr, bez kterého by nemohl být a tvořit. Formovaly jeho myšlenky, posouvaly názory. Jejich členové se navzájem mezi sebou svými náměty překvapovali. Bedřich Dlouhý nechtěl být nikdy „fabrikou na umění,“ každé jeho dílo bylo pro něj dobrodružstvím, neznámým prostorem, který rád objevoval a se kterým se ve výsledku jen nerad loučil. V roce 1998 získal Bedřich Dlouhý za svou dosavadní uměleckou činnost diplom a medaili Franze Kafky. Téhož roku prezentoval svoji nejnovější tvorbu v pražské Galerii Vltavín s typicky zvoleným sarkastickým názvem „Neaktuální umění.“ V druhé polovině devadesátých let se tvorba Bedřicha Dlouhého soustředila na sérii rozměrných asambláží „Autoportrét,“ ve kterých shrnul uměleckou každodennost malířského povolání, zhodnotil své malířské a životní zkušenosti, i proměnu svého společenského postavení. Bedřich Dlouhý je osobitý umělec, který nepodlehl náporu umění socialistického realismu a i přes cenzuru, restrikce a přerušení kontaktů s vývojem západoevropské tvorby byl už od svých studií na Akademii jedním z nejčinnějších aktérů uměleckého dění nevymezujícího se pouze na oblast výtvarného umění, ale ovlivňujícího celou škálu uměleckých oborů. Svou schopností spojovat reálný a imaginární svět, přesnou kritikou zlozvyků oficiální kultury, dokonale zvládnutým malířským řemeslem, které tvořilo nezbytný základ jeho obrazů, a nápaditými, absurdními, bizarními, groteskními, parodickými a groteskními náměty si získal vděčné publikum v době před listopadem i po ní. Kromě členství v řadě uměleckých formálních i neformálních sdružení, byl Bedřich Dlouhý mimo jiné i prvním prezidentem a aktivním sportovcem hokejového družstva umělců a výtvarníků „Paleta vlasti,“ působícího zejména v šedesátých letech. Díla Bedřicha Dlouhého jsou zastoupena ve významných českých a moravských institucích, např. v Moravské galerii v Brně, Galerii hlavního města Prahy, Českého muzea výtvarných umění v Praze, pražské Národní galerii a řady dalších. Ze zahraničního zastoupení lze jeho tvorbu nalézt například v pařížském Centre Georges Pompidou nebo Musée National d'Art Moderne.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.