Filla Emil (1882 - 1953)

Emil Filla se narodil na konci předminulého století, 4. dubna 1882 v Chropyni, jako syn železničního úředníka. Byl jednou z významných postav avantgardního umění 20. století. V jeho rodině nikdo umělecké vlohy neměl, a tak i Fillova cesta za uměním nebyla lehká. Nenechme se však mýlit. Filla byl vynikajícím všestranným umělcem už v mládí, ale jeho rodiče viděli svého syna jinde než před malířským plátnem. Jasnou volbou vzdělání byla Obchodní škola, kterou jako mladý navštěvoval. Po ukončení se stal úředníkem ve spořitelně. Práce ho však v žádném ohledu nenaplňovala. Proto po několika měsících odchází do Prahy a stává se studentem Akademie výtvarných umění. Školu však po třech letech opustil a rozhodl se hledat cestu za uměním jinde. Pro Emila Fillu byla vždy velmi klíčová svoboda tvorby, kterou bytostně spojoval se samotným uměleckým tvořením. Bez tohoto elementu podle něj nemohlo existovat umění v pravém slova smyslu. Člověk je dle Filly hnán touhou překonat svou přirozenou nedostatečnost, přičemž jako hybná páka by měla sloužit právě svoboda. V jeho dílech můžeme nalézt o mnoho více, než pouhé malby fascinované kubismem - prolínají se v nich emoce, výbušné napětí a náboj v kombinaci s dobovou kulturou, poezií či politickou situací a hudbou. V raném období své tvorby však Filla podlehl vlivům expresionismu ze strany malířů Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha a Pierra Bonnarda. V letech 1907 – 1908 bylo jeho jméno spojováno se skupinou Osma, se kterou vystavoval díla jako Čtenář Dostojevského (1907), Hráči šachů (1908) a Červené eso (1908). Dále byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (1909 – 1951) a Skupiny výtvarných umělců. Podle informací získaných z Fillova osobního deníku se můžeme domnívat, že si kolem roku 1907 představoval dílo jako "vyšší, syntetičtější a polyfonější tvorbu, která bude mít i kvality psychické, mythické, náladové a imaginační". Jako příklad lze uvést dílo Podobizna sestryOlgy z roku 1905, který je spíše náladovou studií zobrazené ženy, než-li přímým portrétem. Můžeme zde zachytit také určité duchovní pouto, které tvoří svit lampy a může znamenat, že se žena nachází v jakési fázi mikrospánku či hibernace. Temnější pozadí také dotváří celou imaginativní atmosféru kresby. Vliv na Fillovu tvorbu měly bezpochyby jeho cesty po Evropě. Delší čas pobýval ve Francii, kde se mohl setkat s takovými velikány jako Piccaso, Apollinaire nebo Chagall. V této době se pozvolna přiklání ke kubismu a již brzy se stal vůdčí postavou tohoto uměleckého směru. Začala vznikat díla nejdříve kubo-expresionistická jako Podzim (1910), Salome (1911), Utěšitel (1911), Koupání (1912) a Dvě ženy (1912). Později se v jeho dílech objevují už jen rysy kubistické, které se snaží zachytit v tvorbě zátiší: Zátiší s knoflíkem a lahví (1913), Zátiší s podnosem (1914) nebo jako koláž Zátiší s tabákem z roku 1914. V průběhu první světové války žil Filla v Holandsku, kde se účastnil politického dění a vydávání časopisu De Stijil. Po válce působil jako československý velvyslanec v Haagu. Během pobytu v Holandsku vznikla díla Čtenářka (1915), Zlaté rybičky u okna (1916) nebo Holandské zátiší(1917). Zde se dá pozastavit nad tím, že i když se Emila Filla kolem roku 1912 zcela zřetelně přimknul ke kubismu, který byl bezprostředně spojován s Picassem, jeho pojetí tohoto stylu však bylo bráno velmi zeširoka. Na rozdíl od španělského malíře, který byl nezkrotné, divoké a spontánní povahy, byl Emil Filla téměř naprostý opak. Bral umění s naprosto vážným až vědeckým přístupem. Podle něj nebylo možno nic zlehčovat, či brát na lehkou váhu a naopak považoval malířství jako výkon, který je třeba brát se vší vážností. Filla byl kolem let 1912-1913 také pevně přesvědčen, že je třeba otevřít české moderní umění směrem do Evropy a zajímat se tak o celkové mezinárodní dění či přispět k řešení celoevropských problémů. Byl obdivuhodně sečtělým umělcem a považoval se za hlavní postavu českých uměleckých sdružení Osma a Skupina. Chtěl také být v čele těch, kteří chtějí vynést "české umění z uměleckého a etického bahna". Přičemž zastupoval názor, že tyto kroky celá dřívější generace zanedbala a nebyla schopna je provést. Mezi nejvýznamnější obhájce tvorby Emila Filly v našich zemích patřil v té době uznávaný historik umění Vincenc Kramář. Jeho zájem se výrazně zvednul koncem dvacátých let 20. století, kdy viděl v Fillově umění veliký potenciál. Uvědomil si, že dominantním umělcem a samotným zakladatelem kubismu je Pablo Picasso, jehož pozice je ve světovém měřítku zcela neohrozitelná a šance na získání jeho dalších děl do sbírky jsou téměř minimální. Proto obrátil svoji pozornost na Emila Fillu, který byl v Čechách opravdovým průkopníkem v tomto směru. Kramář chápal kubismus jako zobrazení fragmentů reality, jako celky skládající se z roztříštěných elementů skutečnosti v určitém konceptuálním stylu. Obdivoval ztvárněníreality do této kreativní a velmi tvůrčí podoby. Období vrcholu zájmu o dílo Emila Filly mezi válkami nastalo po vydání opravdu rozsáhlé monografie s názvem "Dílo Emila Filly". Za touto knihou stáli umělcovi sběratelé Václav Jelínek a František Venera. Publikace obsahovala velmi široký průřez celou jeho dosavadní tvorbou a vytvořila určitou výhodu oproti ostatním umělcům této generace. Jan Zrzavý ani Václav Špála podobnou publikaci, která by detailně mapovala jejich dílo tehdy k dispozici neměli. Po návratu do Československa pracoval chvíli jako úředník na Ministerstvu zahraničí. Práce však zanedlouho nechal a pokračoval ve své umělecké kariéře. Se změnou politické situace a příchodem nacismu, se změnila i Fillova tvorba. Návrat k expresionismu, výrazům figurálnosti s důrazem na tvarové deformace měl vyjádřit pocity z ohrožení jeho rodné země (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). Angažoval se i v politických sférách. Důrazně upozorňoval na nástup nacismu a organizoval různá politická shromáždění. V první den války byl společně se svými známými zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Emil Filla patřil do skupiny českých vězňů, která čítala několik stovek lidí a byla dopravena do tábora Buchenwald během září 1939. V této skupině bylo mnoho českých představitelů inteligence, vysokých důstojníků, politických představitelů, univerzitních profesorů, ale také sedláků či rolníků. Filla se zde potkal s několika lidmi které znal, namátkou s novinářem Levem Sychravou, architektem Jiřím Krohou či s historikem umění V.V. Štechem. S některými spoluvězni ovšem Filla výborné vztahy příliš neměl - například s Josefem Čapkem měl neshody již před prvníSvětovou válkou. Filla sám později vzpomínal, že v koncentračním táboře trávili čas především v zahradě, kde se snažili chránit úrodu zeleniny před škůdci a ptáky. Po pěti těžkých letech v roce 1945 po osvobození tábora mohl konečně nenáviděné prostředí opustit. Po těchto hrůzných zážitcích měl Filla zvýšenou potřebu malovat tématiku Zátiší, která pro něj vyjadřovala mocný fakt, že je na svobodě, může volně dýchat a pohybovat se a také že mu nehrozíriziko hladu, což bylo u lidí po takových tragických skutečnostech zcela normální. V roce 1945 nastoupil jako profesor do nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Naprostým základem v jeho ateliéru byla kresba. Jeho studenti se na ní učili kresebnému řádu a lineárnosti, které byly zcela odproštěny od všeho nepodstatného. Ke svým studentům měl velmi vřelý a tolerantní vztah, nenutil jim své představy ani svůj model a také po nich nevyžadoval přesně určenou tématiku prací. Ve svých malbách navázal na dobu předválečnou. Pokračoval tak v tvorbě zátiší a až do své smrti v roce 1953 vytvářel krajinomalby Českého středohoří v dílech: Slavětín u Peruce (1949), Od Brníkova (1951), Hazmburk (1951), Lounské kopce (1951), Chodžov (1952). V několika dílech se vrací zpět do Buchenwaldu např. Osvobození Buchenwaldu (1947). Asi jeho nejvýznamnější poválečné dílo namaloval jako cyklus monumentálních maleb slovenských zbojnických písní s charakteristickými rysy kubismu, ale i tradičního čínského malířství: Zaleť sokol biely vták (1950), Ovce moje ovce (1951), Hej nebudem rolníkom (1951). Během svého života působil Emil Filla na své okolí jako mnohostranný umělec. Věnoval se nejen malířství, což bylo jeho dominantou, ale působil i jako redaktor (Volné směry), dále jako sochař a sběratel. Emil Filla zemřel 6. října 1953 v Praze.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.