Fremund Richard (1928 - 1969)

Richard Fremund, jeden z významných představitelů české výtvarné scény, akademický malíř, se narodil 9. dubna v Praze jako nejstarší syn ze tří dětí Ludmily a Františka Fremundových. Rodina v té době vedla velice úspěšné podnikání v oboru výroby malířských šablon a malířství pokojů v Holešovicích, kde malířova matka prodávala v obchodě s barvami a malířskými šablonami, a kde se rovněž malý Richard Fremund poprvé setkal s „uměleckým“ řemeslem. Richard měl s matkou velice vřelý vztah. Ta jej také od samého počátku podporovala a byla mu silnou a zásadní oporou v pozdějších obtížných životních situacích. Její vliv se bezpochyby podepsal i na budoucím malířově optimistickém pohledu na svět a tudíž i na jeho tvorbě. Fremundův otec František pracoval jako prokurista a s pozdější volbou syna, stát se malířem, příliš nesouhlasil. Své studium započal na gymnázium v Truhlářské ulici a poté v letech 1940 – 1945 navštěvoval večerní soukromou Školu dekorativního umění ve Vodičkově ulici u Jaroslava Masáka, kde se seznámil s malířem a grafikem Karlem Vysušilem. S ním později při studiu na Akademii výtvarných umění sdílel výtvarný ateliér na pražském Smíchově. Během Druhé světové války navštěvoval rodinnou malířskou firmu jako učeň, kam jej přihlásila matka ze strachu před totálním nasazením do Německa. Zde se vyučil malířem pokojů, návrhářem a vyřezávačem malířských šablon. V roce 1945 úspěšně složil přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Na podzim téhož roku nastupuje přímo do druhého ročníku do ateliéru profesora Vratislava Nechleby. Zde byl považován za výjimečně nadaného žáka s malířskou nápaditostí, pohotovostí a rychlostí při práci a citem pro formu. Brzy se však dostal do střetu se zájmy s konzervativními umělci zastávajícími striktní formy akademické výuky a po názorovém konfliktu s profesorem Nechlebou přestoupil do grafické speciálky Vladimíra Pukla, kde našel přijatelnější prostředí pro svou práci. Seznámil se zde s Jiřím Martinem, Robertem Piesenem, Jitkou Kolínskou nebo Vladimírem Vašíčkem. Po únoru roku 1948 se situace na vysoké škole rapidně změnila. V roce 1949, po politických prověrkách, byli Richard Fremund a mnozí další studenti vyloučeni. Téhož roku se stal Fremund členem Spolku československých výtvarných umělců a byl zařazen do VI. krajského střediska Štursa, který neměl příliš velkou uměleckou kvalitu. V roce 1951 nastoupil Richard Fremund ke studiu na Akademii múzických umění do scénografického ateliéru Františka Tröstera, kde setrval do roku 1954. Studium ukončil výpravou ke hře Aloise Jiráska Kolébka pro divadlo Disk. V roce 1952 si společně se svým spolužákem Karlem Vysušilem zřídili malý ateliér v podkroví rodinného domu, kde malíř žil a tvořil až do své smrti roku 1969. Po studiu nastoupil Richard povinnou vojenskou službu v Karlových Varech. Ta mu byla ze zdravotních důvodů zkrácena. Tak jako většina mladých poválečných umělců patřil i Richard Fremund ke generaci, která se umělecky začala prosazovat právě v době nejsilnější dogmatické ideologie s jasnými výtvarnými hranicemi a kritérii. Na rozdíl od zkušenějších umělců, kteří mohli alespoň navázat na předchozí předválečné směry a tvorbu, měla tato skupina velice těžkou výchozí situaci s naprostým nedostatkem informací o domácím i zahraničním umění. Proto s nadšením vítali každou možnost, která by jim poskytla sebemenší informaci o vývoji a trendech výtvarného umění. Jelikož si i Richard Fremund uvědomoval silnou uměleckou izolovanost, navštívil po válce pražskou retrospektivní výstavu předválečných českých výtvarníků např. Jindřicha Štyrského, Františka Kupky, Karla Čapka nebo Emila Filly. Již za dob svých studií jezdil Fremund, zpočátku také se svým dobrým přítelem Otou Janečkem a Jiřím Martinem, za malířem Vladimírem Vašíčkem do Svatobořic na Kyjovsku, kde se nechával inspirovat prostým lidovým uměním. Častým námětem obrazu z první poloviny padesátých let se tak stávala atmosféra tradiční venkovské krajiny. Pokusil se také v roce 1955 vytvořit širší skupinu umělců v čele s Bohumírem Matalem, Miroslavem Tichým, Václavem Vaculkou a dalšími. Pokus však nebyl úspěšný. Na umělecké vlohy upozornil Richard Fremund svou výtvarnou tvorbou již během studií na vysoké škole, kdy pod jeho štětcem vznikaly první autoportréty a portréty (Autoportrét, 1946; Autoportrét s rádiovkou, 1947). Z malířových prvotních prací je patrná jistá nerozhodnost. Vedle sebe docházelo k rozvoji dvou výtvarných stylů – silně expresivního a rozvážně klasizujícího. Stejné téma obrazu se tak může jevit naprosto odlišně. Počáteční vliv na jeho tvorbu v době, kdy můžeme malířův výtvarný názor označit za ne zcela ujasněný, přineslo Rembrandtovo a vanGoghovo dílo. V pozdějších školních pracích tíhl nadále k modernímu umění (Emil Filla, Bohumil Kubišta). Školní léta, která trávil buď na studijních pobytech na jižních Čechách, nebo u Vladimíra Vašíčka na Slovácku, přinesla mimo jiné i již zmíněný soubor Fremundových venkovských krajin (Krajina z Říček, 1947; Vesnice; Z Hluboček). Námětem obrazů z přelomu čtyřicátých a padesátých let se tak nejčastěji stávalo okolí malířova domova. V obrazech můžeme najít domky se zahradami a ovocnými stromy. Mimo krajinářských obraz se Fremund několikrát věnoval i malbě zátiší, inspirován předválečnou tvorbou skupiny Osma a Spolku výtvarných umělců Mánes (Slunečnice, 1949; Zátiší s pórkem, 1950). V první polovině padesátých let vznikly obrazy s názvem Zátiší s paprikou a Zátiší s rybou, pro které je charakteristický nabývající expresivní výraz. V letech 1954 – 1959 se Richard Fremund aktivně stýkal se členy budoucí skupiny Máj 57, se kterými se roku 1955 zúčastnil Výstavy jedenácti v síni Ars. Zde vystavil pouze tři obrazy, neboť se jeho tvorba zdála svazové komisi příliš formalistická a tudíž nevhodná. Jako osobnost výtvarné scény se Richard Fremund prosadil poměrně rychle. Závěrem první poloviny padesátých let se již stýkal s nejvýznamnějšími osobnostmi uměleckého života. Vytvořil si okruh přátel kolem umělců Mikuláše Medka, Františka Tichého, Vladimíra Fuky, Karla Černého, Jiřího Siblíka a dalších. V letech 1955 – 1956 ustoupilo téma krajiny a zátiší do pozadí a Fremund se začal soustřeďovat především na portréty (Dívka v zeleném svetru, Dívka po koupeli). Námět těchto obrazů se také stávaly portréty přátel (Portrét Josefa Sudka, 1953; Portrét slečny Báry Baruchové, 1955; Portrét dívky). V roce 1956 uspořádal Fremund svou první samostatnou výstavu v paláci Dunaj a zúčastnil se velké souhrnné výstavy v Galerii Československý spisovatel, kde bylo představeno na devadesát uměleckých děl, mezi nimi i zakázané abstrakce a akty. Mnozí byli výstavou šokováni a kritikou nešetřili. Vyčítali mladým umělcům zejména napodobování cizích vzorů a nepůvodnost námětu. Je třeba však připomenou nelehkou situaci při navazování přetržené spojitosti umění válkou a totalitním režimem. Ve stejném roce podnikl Richard Fremund společně se svými přáteli Otou Janečkem a Františkem Dvořákem několikatýdenní cestu do Paříže. Cílem byla návštěva retrospektivní tvorby Henriho Matisse, po které konečně nalezl svůj nezaměnitelný malířský styl. Můžeme tedy říct, že rok 1956 je z hlediska umělecké a tvůrčí činnosti pro Fremunda rokem přelomovým. Vliv velkoměsta se dozajista musel promítnout i do Fremundovy práce. Vyhledávaným motivem se stala krajina města s dotykem kubizujících rysů. Většina obrazů s pařížskými náměty vznikla až po návratu zpět do Prahy (Pařížská ulička, Pont Neuf II, Montmarte, Notre Dame, Kavárna v Saint Rémy). První polovina padesátých let se také vyznačovala značnou figurálností Fremundovy tvorby. Koncem roku 1956 se konala výstava Sdružení českým umělců grafiků Hollar, na které vystavoval Fremund jako host a na přelomu roku se začala postupně formovat už zmiňovaná skupina Máj 57. Byla to skupina kolem umělců Františka Dvořáka a Ladislava Dydka, která se svým projevem snažila reagovat na diktát oficiální kultury ze strany komunistické strany. Její jádro tvořili Fremund, Kolínská, Martin a Piesen. V roce 1957 se stál členem SČUG Hollar a poprvé se účastnil výstavy pořádané skupinou Máj 57 v Obecním domě. V květnu roku 1958 se v paláci Dunaj konala druhá výstava skupiny Máj 57. Po třetí výstavě pořádané ve Varšavě se skupina vlivem politických tlaků rozpadla. Po vyprchání pařížské inspirace a vizuálních dojmů se Richard Fremund námětově zaměřil na zobrazení atmosféry českého a moravského venkova (Česká vesnice, 1957; Zelená krajina, Domy na vodě, Krajina s patníky). Současně s tímto souborem maleb vnikl figurální cyklus Žen v šátku. Na jaře roku 1958 se konala druhá souhrnná výstava v Galerii Československý spisovatel, na které Fremund představil desítky obrazů s náměty českých vesnic. Koncem padesátých let vznikaly nové originální náměty a postupy s převládající abstrakcí. Pro malířovu tvorbu se stala typická technika linorytu (Pasačka krav, Zuzana a starci, Kleopatra, Hermafrodit; 1959). Počátkem šedesátých let dochází ve vývoji Fremundovy tvorby, jako u mnohých generačních vrstevníků, k příklonu k nefigurativnímu projevu. Námětem těchto obrazů se stalo městská a opět venkovská krajina (Město s řekou). Ve své práci používá, čím dal častěji, techniku zvanou dripping kombinující olejové barvy s lakem. Autor při tom využíval různou velikost otvorů v plechovkách s barvami (Nočníměsto). Z pohledu umělecko-společenské aktivity došlo k jistému útlumu. Během šedesátých let uspořádal pouze několik málo výstav. První se konala roku 1961 v Městské galerii ve Vysokém Mýtě a druhá velká souhrnná výstava se uskutečnila roku 1965 v Galerii Fronta. Volnější politická situace umožnila účast na zahraničních přehlídkách v Itálii, Polsku, kde se setkal s dílem Leonarda da Vinciho. V roce 1964 se zúčastnil první společné výstavy pořádané skupinou Křižovatka v pražské Špálově galerii. Šedesátá léta se v životě Richarda Fremunda pojí i spolupráce s divadly Rokoko a Semafor, pro které vypracoval scénické návrhy k různým hrám. Pro divadlo Semafor vytvořil konkrétně scénografii ke hře Šest žen nebo Poslední štace. Vrůstající společenské renomé šlo bohužel ruku v ruce se zvyšující se spotřebou alkoholu, který se tak podepsal na malířově zdraví. Ke sklonku života podnikl Fremund několik zahraničních cest do Itálie a Sicílii, kde navštívil nejznámější italské metropole (Benátky, Řím, Capri). V roce 1969 uspořádal svou první samostatnou zahraniční výstavu v Římě vGalerii Ferro di Cavallo. Richard Fremund zemřel 21. května 1969 při havárii na Plzeňské třídě v Praze.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.