Hilmar Jiří (1937)

Malíř, sochař a grafik Jiří Hilmar se narodil 28. května 1937 v Hradci Králové. České širší veřejnosti však jeho tvorba zůstávala dlouho v utajení, více než 40 let (1969 - 2013) žil, tvořil a působil ve Spolkové republice Německo, kam v roce 1969 po událostech pražského jara a následné okupaci země vojsky Varšavské smlouvy z politických důvodů emigroval. V tehdejší Československé republice studoval od roku 1952 na Střední průmyslové škole bytové tvorby v Praze, kterou úspěšně dokončil roku 1956 ve třídě profesora Richarda Pípala. Pražská studia svou lokací silně zapůsobila na formování mladé výtvarníkovy osobnosti. Zpočátku, jako většina jeho tehdejších vrstevníků, začal s realistickou tvorbou. Ovšem prostředí starobylé, zejména barokní, Prahy plné zaoblených „s“ linií a tajemných symbolů nutilo mladého umělce k protikladné odpovědi – ke geometrii, k rovné přímce. Jiří Hilmar považuje dodnes matematickou přesnost, geometrii a její jednoduchost za zákonitou nutnost, ke které svým uměleckým vývojem musel nevyhnutelně dospět. Po velmi dlouhou dobu se také ve svých dílech pohyboval v tématickém geometrickém čtverci, který označuje za nejjednodušší geometrický obrazec, jehož anonymní forma poskytuje výtvarníkovi velkou míru svobody. Po skončení studií na sklonku padesátých a počátkem šedesátých let se mladý umělec věnuje užité grafice a především tvorbě filmových plakátů a knižních obálek. S plakáty začal Jiří Hilmar jako absolvent výtvarnictví také z praktických důvodů, byla to pro něj jedna z prvních možností, jak se po studiích uživit. Pro mladého umělce byla tato tvorba v jistém smyslu zásadní a spolu s ilustracemi do knih a s plakáty na knížky tvořila pro něj v tomto období, kdy pro něj byla samostatná výstava politicky neprůchodná, klíčový zdroj obživy. Studium monumentální malby ze školních osnov zhodnotil právě v práci na plakátech, v období socialistického realismu vřele vítal možnost tvořit právě filmový plakát, který mu poskytoval necenzurovanou volnost tvorby. Konečné dílo totiž schvalovala tehdy pouze výtvarná komise, nikoliv politický cenzor. Zároveň mu tato činnost poskytovala možnost seznámit se se západní filmovou tvorbu – pod dojmem projekce jím samým vybraného filmu, vznikl obvykle ve třech návrzích plakát, ze kterého se potom vybral jeden konečný návrh. Zajímavé je, že později v emigraci v Německu již v plakátové tvorbě nepokračoval, neboť tam filmoví agenti vyžadovali naprosto odlišné a především komerční pojetí, které JiříHilmar neshledával ani zajímavým ani umělecky hodnotným. Výjimečnost tvorby plakátů u nás spočívala v tom, že je od počátku 60. let vytvářeli přední výtvarní umělci Československa, což spolu s Polskem byly jediné dvě země, kde se plakátům nevěnovala reklamní studia jako v zemích západní Evropy a zámoří, ale přední výtvarníci té doby a země. Paradoxně se tak u nás mohl umělec v této oblasti plně realizovat, což jinde ve světě v oblasti plakátů nebylo. Jako tvůrce filmového plakátu byl JiříHilmar ve své době velice respektovanou osobností. Jeho první plakát k filmu Eskadra netopýr vznikl v roce 1959, posledním před jeho odchodem do emigrace byl v roce 1968 plakát k filmu V zemi Inků. Kultovními a velmi vyhledávanými se staly jeho plakáty k filmům Jeana-Luka Godarda Bláznivý Petříček a U konce s dechem. Do zlatého fondu československého plakátu pak patří plakáty k filmům: Kdyby tisíc klarinetů, Dýmky, Najatý vrah, Olympiáda Tokio a Poklad na stříbrném jezeře. Celkem vytvořil Jiří Hilmar pro tehdejší Ústřední půjčovnu filmů 55 plakátů, které byly až po dlouhé době v dubnu 2012 v pražském kině Světozor poprvé souhrnně vystaveny. V pozdější tvorbě, kdy se JiříHilmar věnoval volnému umění (sochy a reliéfy tvořené zejména v Německu), s tvorbou plakátů dobrovolně přestal, poněvadž takto rozdílné věci vyžadují zcela rozdílný přístup uvažování a znamenalo by to pro něj, jak sám říká, schizofrenní situaci. Zcela přirozeným vývojem vznikl v období druhé poloviny šedesátých let „Klub konkrétistů“ (KK - 1967), u jehož vzniku stáli spolu s Jiřím Hilmarem také výtvarný teoretik a historik umění Arsén Pohribný, grafik Radek Kratina, Miroslav Vystrčil a Tomáš Rajlich. Klub ve velmi krátké době začal sdružovat další české i slovenské umělce. Jeho členy byli například pozdější významný pedagog a výtvarník Dalibor Chatrný nebo teoretik a kritik umění Jiří Valoch. Poprvé se Klub představil na dnes již legendární výstavě „Klub konkrétistů a hosté“ v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě v roce 1968. Výstava se stala významnou událostí, která se výrazně zapsala do dějin českého moderního umění. V textu katalogu k této výstavě Arsén Pohribný vysvětluje, co lze podle něj chápat zvoleným termínem „konkrét:“ „Konkréty mohou být chápány jako kladné parafráze „druhé přírody“ industriální civilizace, přírody stvořené lidskou hromadností. Civilizaci a její předměty konkrétisté nechápou jako nepřátelský protějšek. Svou tvorbou se ztotožňují s jejími pozitivními silami a vedou k této harmonické jednotě i obecenstvo.“ Tato definice se velmi střetává i s pozdější exilovou Hilmarovou tvorbou, ve které ke konstruktivnímu jádru přijímá další momenty, zejména v práci s přírodninami a dřevem. Konkretizmus je považován za ještě silnější odnož konstruktivizmu, který významně ovlivňoval uměleckou atmosféru šedesátých let minulého století a jehož kořeny lze vysledovat v geometrické abstrakci až k počátkům dvacátého století, funkcionalizmu v architektuře a strukturalizmu v lingvistice. Jiří Hilmar sám považuje myšlenky Klubu konkretistů za velmi živé a nosné i v současnosti a velice přivítal jeho novodobé obnovení, které potvrzuje životaschopnost původní myšlenky zakladatelů klubu. Již po dvou letech své existence se KK v roce 1969 představil na výstavách u nás i v zahraničí (Florencie, Benátky, Řím, Haag, Vídeň aj.) I přes svou relativně krátkou, a vlivem politických okolností násilně přerušenou činnost v roce 1971, patřil Klub konkretistů, společně se soudobou výtvarnou skupinou Křižovatka, k opětovným zakladatelům konstruktivních tendencí v českém výtvarném prostředí. Činnost Klubu konkretistů, tak slibně se vyvíjejícího, byla násilně narušena, ne však přerušena, v pozměněném složení již bez Jiřího Hilmara byl klub v roce 1996 obnoven pod označením KK2. Na sklonku šedesátých let na sebe Jiří Hilmar upoutal pozornost zejména kinetickými objekty a optickými reliéfy, které se staly tolik typické pro jeho pozdější tvorbu. K jejich prezentaci došlo na Hilmarově první, a v tehdejším socialistickém Československu zároveň i poslední, samostatné výstavě v pražské Galerii Fronta (1967). Hilmarovy naprosto precizní papírové reliéfy byly složené do rozměrných čtvercových rámů v různých systémech proužků. Původně ve své tvorbě začal s bílou barvou, jednobarevné proužky později postupně nahradily kruhy a kroužky barevné: červené, modré a černé, které výtvarník důmyslně a pečlivě sestavoval do optických struktur. Jeho dílo bývá často výtvarnými kritiky dáváno za vzor výtvarného proudu zvaného op-art neboli optické umění. Jiří Hilmar ovšem osobně oponuje. Jeho optické reliéfy nemají s op-artem původně nic společného. Prvotní výtvarníkova myšlenka byla snahou o zachycení pohybu - ze statického stavu reliéfu měnit pohybem diváka obraz a získat tak kinetické umění, dostat tak dílo do pohybu. Kouzlo geometrie tak Jiří Hilmar prozkoumává do všech záhybů reliéfního prostoru. Základní je zde pro autora kinetický princip aplikovaný v umění. Divák se tak neubránímyšlence, co se zde vlastně pohybuje, zda předmět samotný, světlo nebo oko diváka. Reliéfy poskytují zážitek z vidění, pohrávají si s tělesným smyslem lidského vnímání, jímž může autor reliéfu libovolně manipulovat. Jiří Hilmar se tak zařadil společně se Zdeňkem Sýkorou, Karlem Malichem, Hugem Demartini, Janem Kubíčkem a Františkem Kynclem a dalšími k významným představitelům české geometrické abstrakce. Hlavní myšlenku ve svých optických reliéfech řeší Jiří Hilmar skrze zjednodušené geometrické tvary. Ve společensky velmi silné atmosféře pražského jara 1968 získal mladý umělec Jiří Hilmar dojem, že umění disponuje sílou i možnostmi změnit soudobý svět, a tím i neblahou politickou situaci. Přestože byl Hilmar nucen nakonec republiku opustit a emigrovat, tento „koncept umění“ jej pro něj dodnes živý a čerpá z něj. Charakteristický je pro Jiřího Hilmara rovnovážný přístup k tvorbě, rovnováha mezi konceptem - prvotní myšlenkou díla, materiálem, ze kterého dílo vzniká, a energií, které jako autor dílu věnuje. Tato linie, kterou se snaží udržovat v rovnováze, je podle něj zárukou, že konečné dílo bude funkční. Jeho práce je motivována prostorovými možnostmi, jako autor Jiří Hilmar zkoumá, kam až se dá dvourozměrná plocha rozvinout. Přitahuje ho možnost dostat se z kresby do prostoru. Ve své práci hledá zákonitost, jasnost, to, co se dá změřit. Často se pohybuje v dokonalém tvaru – čtverci, stříhá, řeže, lepí. V roce 1969 v důsledku stísněného politického ovzduší v tehdejším Československu odešel Jiří Hilmar do Spolkové republiky Německo. Žil ve Frankfurtu nad Mohanem, v Mnichově a roku 1974 se usadil uprostřed Porúří – v Geisenkirchenu, v uměleckém sídlišti „Die Künstlersiedlung Halfmannshof“. Tato průmyslová oblast plná opuštěných a chátrajících továrních budov měla na jeho tvorbu výrazný vliv. Hilmar hledá opět kontrast k tomuto konstruktivnímu, člověkem vytvořenému, industriálnímu prostředí, hledá protipól, který by držel pomyslnou rovnováhu. Ve svých dílech vyjadřuje nutnost nalézt porušenou sounáležitost a harmonii - a nalézá ji v přírodě. Hledání pomyslné rovnováhy obrátilo Jiřího Hilmara v osmdesátých letech k práci s přírodními materiály, přivedlo jej k přírodě a jejímu tvůrčímu potenciálu. Hilmar začíná ve své tvorbě využívat přírodních šňůrek, látek, provázků a především dřeva, se kterým pracuje v podstatě dodnes. Postupně ve své tvorbě uvolňuje dříve přesně dodržovaný pravoúhlý systém, narušuje ho a změkčuje. Do přísné racionality jeho děl se vkrádají lidské emoce. Začíná tvořit také technikou vrstvení transparentního papíru, jehož použitím navozuje paralelu k usazování vrstev půdy v průběhu tisíciletí, vrstvení lidské zkušenosti ve společenském vývoji. V práci se dřevem Jiří Hilmar vyjadřuje svůj vztah k fungování světa. Dřevo se stává pro něj snadno dostupným materiálem, který má svou paměť, svou člověkem nezasaženou přírodní minulost, je nositelem podstatného přirozeného sdělení. Pracuje s autonomně rostlým materiálem, který vzniká a formuje se sám sebou, takže objekt z něj vytvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Umělec tak pracuje v souladu s přírodou a sžívá se s jejími procesy, to vše ovšem s obrovským respektem k přirozenému řádu přírody a vnitřní tvořivé energii. Hilmar opracovává dřevo tradičními nástroji, kombinuje zabroušené a drsně neuhlazené plochy. Opět jej přitahují protiklady, kulatým tvarům vyvrtá hranaté otvory, nechává růst dřevěné hradby a otesává plody. Broušení, hlazení a tmelení povrchu je uzavřením procesu, v němž se spojuje princip lidské síly s principem síly přírody. Přírodninu Jiří Hilmar dotváří jako umělec s velkým respektem k ní, nesnaží se přírodu přesáhnout, ale pokorně ji dosáhnout. Formu díla nalézá vevnitř - ve dřevě, ta se utvoří sama náhodně a on jako umělec celkové dílo dotváří. Racionální a iracionální pohled se tak spojuje v jeden celek, přírodní forma se „napasuje“ na umění a opačně, což se zdá být Hilmarovým životním tématem Tento návrat k přírodě má blízko k procesuálnímu umění, k tehdejšímu německému proti-civilizačnímu hnutí či k arte povera. Z inspirací právě tímto osobitým přístupem k přírodním materiálům a jejich uměleckému zpracování vzešla v dubnu 2012 autorská retrospektivní výstava Jiřího Hilmara v Topičově klubu, nové součásti Topičova salonu na Národní třídě v Praze, s názvem „JEDNA+JEDNA=JEDNA.“ Název se zdánlivě vymyká racionálním úvahám, ale srovnáme-li ho s výše popsaným stylem a filozofií umělcovy práce s přírodninami, charakterizuje výstižně smysl a koncept Hilmarova uměleckého postoje, kde přírodní a umělecký podíl tvoří jeden jediný celek, odkazuje k potřebě probudit mimosmyslové vnímání a vnitřní cit. Řada jeho dřevěných plastik je sice bez konkrétního názvu (nebo nese blíže neurčité označení např. Polom), podstatnou složkou je ovšem vzájemnost - jednota, ve které člověk představuje nedílnou součást vyššího řádu, a tím je příroda sama. Dílo Jiřího Hilmara je zastoupeno ve světoznámých institucích jako Museum Bochum, Kunstmuseum Düsseldorf, Lenbachhaus München. Během svého zahraničního působení vystavoval na předních zahraničních scénách, např. v Galerie Denise René Hans Mayer, Düsseldorf, Kunstverein München, Institut für moderne Kunst, Nürnberg, Paris Art Center, Paříž a počet jeho autorských výstav dosahuje několika desítek. Kromě Klubu konkretistů působil aktivně v uměleckých skupinách Gerade, Künstler Siedlung Halfmannshof Gelsenkirchen, Výtvarné skupině Jiná geometrie a Českém exilu (Německo). V květnu 2013 se stal Jiří Hilmar čestným občanem města Hradce Králové. Při této příležitosti mu Galerie města Pardubic a Klub konkretistů KK3 se sídlem v Hradci Králové připravili velkou profilovou výstavu s názvem „...tiše se přemisťovati...“ Ocenění si dlouholetý exilový umělec velmi váží právě proto, že žil po desetiletí mimo rodnou vlast, a přesto na něj „doma“ nebylo zapomenuto. Je také velmi rád, že v podvědomí širší výtvarné veřejnosti se stále udržuje odkaz Klubu konkretistů, který spoluzakládal. S návrhem na udělení čestného občanství přišel právě královéhradecký KK3 Klub konkretistů (dříve KKVČ, který sdružoval jen Východočechy), který se snaží o prezentaci děl Jiřího Hilmara. Na počest jejich spolu-rodáka má klub svou centrálu právě v Hradci Králové.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.