Klápště Jaroslav (1923 - 1999)

Grafik, malíř a ilustrátor Jaroslav Klápště se narodil v srpnu roku 1923 v obci Záhoří u Semil. Krajině Semilska zůstal věrný po celý život. Zde v ústraní, v klidu a bez zbytečného rozruchu vznikala většina jeho charakteristicky silně expresivních děl plných dramatických nálad a situací. Byl člověkem neobyčejně sečtělým, znalcem krásné i odborné literatury, zabýval se filozofií a při tom všem byl člověkem nadmíru skromným, který netoužil po oficiálních poctách. Ve své tvorbě se snažil o varování před nesmyslnou pýchou a sobectvím, postihl své obavy z vývoje lidské společnosti, která v honbě za materiálními požitky odhodila duchovní rozměr lidského života. Školní léta strávil na škole v Čikváskách a na turnovském reálném gymnáziu, kde v roce 1942 odmaturoval. V době druhé světové války, v necelých dvaceti letech, byl pouhý týden po maturitě na více než dva roky nasazen na nucené práce stavebního dělníka na železnici, kde se mimo jiných setkal i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Po osvobození republiky a obnovení činnosti vysokých škol byl v roce 1945 přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V té době zde studovala velmi silná, věkově i názorově různorodá výtvarná generace, která se po letech omezení mohla opět svobodně rozvíjet a tvořit a doháněla vynucenou válečnou studijní pauzu. Mezi Klápštěho spolužáky tak patřili například Zbyněk Sekal, Mikuláš Medek nebo Stanislav Kolíbal. Setkávání s těmito kolegy Klápštěho obohacovalo a inspirovalo. Velmi rád však také vzpomínal na svého studijního kolegu a semilského krajana, malíře a grafika Dalibora Matouše, který byl jeho souputníkem a výtvarným druhem po celý život. Celoživotní přátelství jej také pojilo se spolužákem, malířem a restaurátorem Stanislavem Podhrázským. Koncem čtyřicátých let a počátkem let padesátých působili na UMPRUM vynikající pedagogové, a tak měl začínající Jaroslav Klápště možnost se zde setkat s profesory představujícími to nejlepší z období československé meziválečné avantgardy, Františkem Tichým a Emilem Fillou. Studium pod vedením těchto osobností zaručovalo Jaroslavu Klápště svobodný rozvoj jeho výtvarného talentu. František Tichý, který zde působil letech 1945-51, měl možnost Klápštěho přímo vyučovat v letech 1945-48. Školení v Tichého ateliéru vyžadovalo důslednou znalost a soustavný nácvik kresby, která se u jeho žáků vyvinula v neustálou potřebu kreslit. Od kreseb pak už byl u Jaroslava Klápště jen kousek ke grafice, především k jeho oblíbené technice suché jehly. Určujícím setkáním pro další Klápštěho umělecký vývoj bylo pak setkání s profesorem Emilem Fillou v letech 1948-50, a to těsně před dobou Fillova násilného ukončení pedagogické činnosti z politických důvodů. Fillova tvorba a zejména jeho osobnost, vzdělanost a všeobecné kulturní a filozofické znalosti velmi obohatily Klápštěho umělecké směřování. Se svými spolužáky zůstával Jaroslav Klápště v celoživotním kontaktu, po absolutoriu však v kulturním pražském centru nezůstal. Tvořil vždy v ústraní, na okraji a vzdálen od společenského ruchu. V roce 1988 utrpěl závažný úraz, který mu na několik měsíců nedovoloval se věnovat tvorbě, ale podařilo se mu k tvůrčí práci ještě na další desetiletí opět vrátit. Jaroslav Klápště byl malířem specifickým. Vycházel z reality, ale realitu literárně nepopisoval. Jeho obrazy se od reality odrážely, ale realistické v podstatě nebyly. Klápště do nich vkládal svoje vlastní emoce, pocity a nálady, které prožíval při tvorbě díla samotného. Nezobrazoval skutečnost, nelíčil ji radostně, bezstarostně ani lehkovážně, neusiloval o zachycení půvabu předmětů a jejich krásy. Velkým tématem Klápštěho tvorby byly krajiny, ke kterým zaujal vždy svůj osobitý vztah, pokaždé do nich vložil svoji hlubokou empatii. Obdivoval půvaby krajiny a její proměny v čase. Ať už se jednalo o dramatické pojetí krajiny nebo o klidnější zimní náhledy do bílé krajiny, ze kterých byla cítit láska a znalost rodného kraje. Patrné to bylo například na obrazech věnujících se podhorským oblastem Krkonoš. Klápštěho tvorba byla s oblastí Podkrkonoší těsně spojena, svým obsahem a významem však tuto oblast přesahovala. Ve svých dramatických krajinách bez nucené líbivosti a někdy až drsným způsobem charakterizoval rodnou oblast Semilska. Krajinomalba mu poskytovala v době uměleckých příkazů, které nepřály svobodné tvorbě, možnost volného vyjádření. Ve výrazných barvách a neklidných liniích se na jeho obrazech střetávaly přesné geometrické formy s míjejícím se obzorem, kácející se obydlí v kontrastu s pevnou zemskou půdou. Malířův postoj byl do jisté míry neúprosný, zároveň i pokorně skromný. Dílo Jaroslava Klápště reflektuje dobu, ve které žil a ve které byl nucen tvořit. Až dokumentárním způsobem dokázal zachytit, opět se sobě vlastním expresivním nábojem, postupný rozklad a zánik původního historického středu severočeského Mostu, který byl koncem sedmdesátých let obětován těžebnímu průmyslu. Zachytil především atmosféru hrubě ničeného středověkého jádra města a do obrazů včlenil svůj hněv i bezmocnost z neutěšené současnosti. Téma zbořeného města se potom objevovalo i na jeho pozdějších expresivních kresbách a obrazech, na kterých se objevovaly více-perspektivní komponované výjevy s motivy nádraží, městských dvorků, hospod, čekáren a uliček, které autor často zaplnil přeludnou realitou znetvořených postav, přicházejících z minulosti i budoucnosti, věčně bloudících a neradostných. Ve svých zátiších zobrazoval Jaroslav Klápště běžné předměty denní potřeby, realisticky a osobitě ztvárněné. Patrný byl na nich vliv studia Fillova ateliéru a jeho poučení kubismem. Ve svých zátiších Klápště poukazoval na cenu zdánlivě obyčejných věcí. Nehledal zázraky mimo předmětnou skutečnost. Nikdy se nenechal zlákat vývojovými tendencemi abstraktního umění. Sklenice, láhve, židle, hrnky či ubrusy představoval v jejich tvarových a kompozičních zákonitostech. V různých směrech nakloněné je nechal střetávat se v touze o harmonii s objekty pevně statickými, nepostrádajícími jasnou a srozumitelnou vazbu se zobrazovanou skutečností. Většinu svého uměleckého života tvořil Jaroslav Klápště bohužel v době, která jeho dílu a způsobu jeho tvorby nebyla příznivě nakloněna. Pro dobu diktátu kulturní politiky nebylo Klápštěho expresivní pojetí malby pro oficiální výtvarnou scénu přijatelné. Klápště neusiloval o společenská ocenění a světskou slávu ani v době po sametové revoluci, natož v období vlády komunismu. On sám se před velkým světem až stydlivě skrýval a jeho tvorba tak byla až nepochopitelně opomíjena. Přesto někteří historici umění kladli Klápštěho dílo a jeho znaky do přímé návaznosti na dílo grafika Bohuslava Reynka, jehož doménou byla rovněž technika suché jehly, či v malířské tvorbě do souvislostí s dílem Jana Zrzavého. Širší povědomí o Klápštěho tvorbě vzrostlo teprve nedávno. Navzdory každé době však Jaroslav Klápště pracoval velmi intenzivně, nikdy se nenechal od svého výtvarného směru odradit a jeho dílo tak reflektuje plynule vývoj bezmála celé druhé poloviny dvacátého století v českém malířství- i tíseň a nesvobodu, ve které muselo tak často vznikat. Samostatným světem Klápštěho tvorby byla jeho velmi osobitá grafická tvorba, pro kterou zvolil většinou techniku suché jehly. Způsob, jakým tuto techniku uchopil byl až magický. Ptačí motivy, ženské akty, útržky písma, ruce, váhy, fragmenty hudebních nástrojů se střetávaly působivě a dramaticky na černých a bílých plochách. Ženské motivy byly metamorfovány do podob mýtů, symbolů bolesti a zoufalství doby. Napětí a vnitřní neklid způsobovalo střídání energických forem s jemnými linkami, velmi často používal střapatých a ježatých tvarů, nesoucích expresivní náboj energických stop rydla, tolik typických pro jeho tvorbu. Grafika byla Klápštěho každodenní láskou. Byla jeho osobní cestou k sobě samému. Provázela jej po celou dobu umělecké tvorby, zachytil v ní své všední bolesti i radosti, naděje i obavy i hlubší úvahy o smyslu lidského žití. Klápště považoval grafiku za stěžejní část svého díla, upřednostňoval ji jako umění demokratické, neboť bylo schopno zasáhnout širší publikum, než tomu bylo u malby. Zároveň byla pro něj jako pro autora intimnější, snesla náměty, které by se zdráhal svěřit obrazům. Od počátků své tvorby se Jaroslav Klápště také věnoval figurální malbě, kterou později rozvinul do jakéhosi každodenního zmatku víření lidských obličejů, hemžení se postav, tělesných torz a věcí. Od osmdesátých let se jeho figury začaly hromadit ve velké obrazové celky, proměnila se i jejich barevnost, světle modré až stříbrné ladění obrazů vystřídalo předchozí teplé, nahnědlé tóny. Jejich celkové vyznění se tak jakoby odosobnilo od autorovy účasti na zobrazovaných dějích. Jaroslav Klápště se věnoval také knižním ilustracím. Svými ilustracemi doprovázel například bibliofilská vydání básnického díla Františka Halase, Jaroslava Seiferta nebo Vladimíra Holana. Od sedmdesátých let tvořil i velmi osobitá drobná exlibris, zpracovaná zejména charakteristickou technikou suché jehly. Jaroslav Klápště autorsky vystavoval od roku 1966, kdy byly jeho dosavadní obrazy a grafiky představeny pražskému publiku v Galerii Václava Špály. Dílo vzniklé v letech 1966-69 pak bylo v Praze uvedeno v lednu roku 1970 vGalerii Nová síň. Od sedmdesátých let pak za svého života vystavoval Klápště na více než dvaceti autorských domácích výstavách: v Domě umění v Hradci Králové, Oblastní galerii v Liberci, Galerii Zlatá lilie Praha aj. Z posledních výstav byla velmi úspěšnou pražská výstava z roku 2011 názvem “Jaroslav Klápště: Vyhnání z ráje,“ která byla pro svou rozsáhlost umístěna do dvou výstavních prostor, a to do Galerie Vltavín, kde byla prezentována autorova grafika a do Galerie Nová síň, kde měli návštěvníci možnost shlédnout Klápštěho malbu. V současnosti lze Klápštěho tvorbu shlédnout až do konce roku 2015 v rámci společné výstavy “Umění Pojizeří: 55“ při příležitosti pětapadesátého výročí založení Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, která představuje nejvýznamnější umělecké osobnosti tohoto kraje. Kromě výše zmíněné semilské galerie má ve svých sbírkách dílo Jaroslava Klápště například i Národní galerie v Praze, Severočeské muzeum v Liberci, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích a jeho grafiky jsou i součástí sbírek Harvardské univerzity. Do výčtu děl Jaroslava Klápště patří také objekty, zejména zajímavé a podnětné prostorové asambláže. V počátcích své tvorby se věnoval i dřevorytům s motivem portrétů. Na souborech kvašů zobrazil své dojmy z evropských cest po Francii, Chorvatsku a Nizozemí. Zemřel v záříroku 1999 v Praze.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.