Kosárek Adolf (1830 - 1859)

Malíř a především krajinář Adolf Kosárek se narodil 6. ledna 1830 v Herálci u Humpolce na Českomoravské vrchovině. Podle pamětní desky instalované u vstupu do zdejšího zámku se tak stalo přímo v zámecké budově. Nádherné stromy zdejšího zámeckého parku a jejich obdivuhodná mohutnost a značné stáří byly pravděpodobně svědky prvního okouzlení mladého malíře Adolfa Kosárka přírodou. Takřka v žádném z jeho uměleckých ztvárnění krajiny nechybí strom ve své dominantní poloze. Kosárkův otec, který byl na zámku zaměstnán jako důchodní úředník panství hraběnky Teresie von Trauttensdorf, si přál, aby se i ze syna stal hospodářský úředník. Po skončení studia na kutnohorské nižší reálce v letech 1840-44 se tak již v tomto útlém věku čtrnácti let z Adolfa Kosárka opravdu stává úředník, a to na arcibiskupském panství na zámku v Dobřejovicích u Průhonic a posléze v Dolních Břežanech. Odtud nastoupil roku 1847 jako nižší kancelářský úředník na arcibiskupské statky v Rožmitále pod Třemšínem. Již od dob studií na reálce však bylo jeho hlavním zájmem malování, které nedokázal utajit ani před svými nadřízenými v zaměstnání, a tak mu ředitel arcibiskupské kanceláře nakonec napsal k žádosti o studium na pražské akademii výtvarných umění doporučení, které podstoupil pražskému arcibiskupovi Bedřichu ze Schwarzenbergu, jenž toto doporučení také schválil. Až ve svých dvaceti letech se tedy Adolf Kosárek dostává díky získanému stipendiu na vysněné studium pražské malířské akademie. Zde studoval v letech 1850-55 u profesora Josefa Maximiliana Haushofera, učitele, který své žáky důsledně vodil do plenéru a učil je malovat krajinu přímo. Profesor Haushofer byl zastáncem romantické školy, při níž krajina vyznívala do určité míry jako kulisa. Adolf Kosárek nejdříve metodu svého učitele převzal, což je patrné zejména na jeho romantických obrazech krajin v bouři nebo v mlze (Horské jezero v bouři - 1852, Horská krajina v bouři - 1853, Bouře v horách – ztvárněno 1853 i 1855). Zároveň při svých prvních malbách mladý umělec navazoval také na romantiky Antonína Mánesa nebo Josefa Navrátila a pražského německého malíře - samouka - Augusta Friedricha Piepenhagena. Josef Maximilian Haushofer dával svým žákům v tvorbě volnost, nesvazoval je pevnými akademickými pravidly, pod jeho vedením se studenti seznamovali nejen s krajinou českou, ale i například alpskou. Kosárek se v Haushoferově ateliéru seznamuje s efektní mnichovskou malbou a dostává se při svých studijních cestách i do ciziny, do Bavorska a oblasti alpského pohoří. Mezi Kosárkovy spolužáky patřil i syn významného přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně, malíř Karel Purkyně, který po Kosárkově předčasné smrti měl největší zásluhu na ocenění a uznání jeho díla. Nejbližším přítelem ze studií se však Kosárkovi stal malíř Viktor Barvitius. S Barvitiem navštívil Kosárek i dalšího žáka profesora Haushofera Julia Mařáka, jehož otec byl v této době panským úředníkem na Žacléřsku, a oba malíři byli nadšeni tamější krkonošskou krajinou. Krkonošské zážitky, které si mohl Kosárek později zopakovat i při svých horských ozdravných pobytech, ztvárňuje kupříkladu ve svém obraze Mlha v Krkonoších (1858). Již od ukončení studií vystavoval Adolf Kosárek v rámci akcí Krasoumné Jednoty. Ve svých malbách české krajiny se postupně oprošťoval od manýrismu Haushoferovy školy a přecházel spíše k realistickému vidění. Tak vznikl už na konci studií obraz Krajina od Pardubic (1854) a z přelomu let 1854 a 1855 jsou to výjevy Krajina po dešti (též označovaná názvem Cikáni) a Ideální krajina (též Před bouří). Hlavním motivem Kosárkovy tvorby byla česká krajina, a to právě v Polabí na Pardubicku. Když maloval krajinu v okolí Pardubic a Hradce Králové, krajinu nepříliš dramatickou a jen mírně zvlněnou, využíval její otevřený horizont, jen s letmým náznakem polí a úvozů, k zachycení konkrétní nálady a prožitku, a to především skrz bouři, kterou ztvárňoval snad ve všech jejích fázích. Rovinatý charakter pardubické krajiny a tamější krajinné podmínky mu vytvářely kýžený efekt, o který se zajímal. Právě díky krajinným dispozicím jsou totiž bouře a různé druhy větrných smrští v této oblasti velice časté a nebývale silné a vizuálně nesmírně zajímavé. Asi nejvýrazněji lze tuto Kosárkovu vášeň ve spojení s touto oblastí sledovat právě na obraze Krajina od Pardubic, kterému vévodí vysoká a daleká obloha se stahujícími se mračny a křoviska kolem úvozů ohýbající se poryvem větru. Za finanční obnos utržený za svá prodaná díla se Adolf Kosárek roku 1856 dostal při svých studijních cestách až na německou Rujanu. Na Rujaně vznikly obrazy Rovina pod mrakem a Krajina s větrným mlýnem. Některé z obrazů, které zde na ostrově Kosárek namaloval, následně přímo prodal a za utržené peníze odjel malovat ještě do rakouských Alp. Odtud si přivezl spíše skici, které zpracovával až v Praze. Malíř – krajinář Kosárek již z dob svých tvůrčích začátků malujícího arcibiskupského úředníka, který byl po pracovní době k nalezení výhradně jen se štětci a paletou v okolní přírodě, měl ve zvyku malovat přímo v plenéru. Jeho nesporné přirozené nadání se na pražských studiích ještě umocnilo. Nedostávalo se mu ale hmotné podpory, musel se živit sám a spíše jen živořil. Vycházel tvořit ven do chladných a větrných dní i nocí a tento svůj způsob tvorby nezměnil i přes počínající špatný zdravotní stav. Neustálé starosti, hlad a bída podlomily jeho zdraví a nakonec uspíšily jeho smrt. Při pohledu na jeho obrazy a jeho umělecký vývoj se vkrádá myšlenka, co všechno by byl schopen ještě vytvořit, kdyby měl možnost pracovat v klidu a byl hmotně zabezpečen. Po skončení studií v roce 1855 se v Praze Kosárek přestěhoval do domu ve Valdštejnské ulici, zvaného „U černého beránka.“ Tento dům vlastnil český dirigent a sbormistr Antonín Apt, který byl znám svým velkým obdivem k novoromantismu, nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění. Kosárek zde bydlel v podnájmu u vdovy Josefy Pokorné. Když začínal mít své zdravotní potíže, starala se o něho obětavě nejen jeho bytná, ale i její dcera Františka. Tehdy došlo k intimnímu sblížení těchto dvou mladých lidí, ze kterého se pak narodila dcera Františka. Aby se dítě narodilo jako manželské, musel Kosárek spěšně chystat sňatek. V období svatebních příprav u něj propuklo zákeřné a tehdy nevyléčitelné onemocnění – tuberkulóza, která ještě zhoršila jeho bídnou finanční situaci. K nejznámějším obrazům Adolfa Kosárka z tohoto neradostného období patří Zimní noc (1857). Tento výjev náleží ke skupině děl, které Adolf Kosárek namaloval v době, kdy už tušil, že svůj boj se zákeřným tuberkulózním onemocněním nakonec nevyhraje, a že pomalu umírá. Spolu s obrazy Osamělá krajina (neboli Selská svatba), ve kterém odkazuje na svou současnost – uzavření manželství a svatbu, a obrazem Letní krajina s kaplí, odkazujícím zase na blížící se závěr jeho života, naznačujícím to, co se asi bude odehrávat po smrti, jsou tato díla přímo spojena s autorovým osobním životem. Výjev obrazu Zimní noc bychom mohli označit za vysoce romantický. Nahlížíme do malířova dětství vzpomínkou na Štědrý den a cestu na půlnočnímši. Na první pohled se jeví pojetí jako idylické – ztemnělá vesnice s rozsvícenými oranžovými okýnky, venkované kráčejí zasněženou krajinou směrem ke kostelu. Dílo ovšem vzniklo v období romantického cítění, které u nás ještě v padesátých letech devatenáctého století bylo velmi silné, a nacházíme zde tak prvky, které idylu ruší. Naznačují, že může mít i odvrácenou tvář, že to může být dokonce idyla i smrtonosná, tak ji ji například – také romanticky – ztvárnil Karel Jaromír Erben ve svém Štědrém večeru. Pohled na krajinu se nám naskytuje svrchu s odkazem snad na nějaký sen nebo dokonce noční můru. Velké duby vrhají dlouhé stíny, za kterými tušíme určité nebezpečí, skály a zamrzlé jezero působí zneklidňujícím dojmem. Co však zaujme diváka na výjevu nejvíce je prvek, který na něm schází, a totiž chybějící horizont krajiny, symbol bezpečí. Na obrazu se ale vše rozplývá v mlze, kterou výrazně prozařuje úplněk s růžovým prstencem, který podle starých pověr předpovídá budoucí neštěstí, dokonce i smrt. Velkoformátový obraz vyvedený v monochromní barevnosti stříbrné a šedé, inspirované nizozemským malířstvím 17. století, upoutal již při svém prvním vystavení v Krasoumné Jednotě a nyní je v majetku následovnice Jednoty, pražské NárodníGalerie. V tomto období Adolf Kosárek, pokud mu to zdravotní stav dovoloval, usilovně a houževnatě pracoval. Na chvíli se na něj dokonce usmálo umělecké i rodinné štěstí, nemoc se na chvíli odmlčela ve svém akutním projevu a Adolf Kosárek se Františkou Pokornou oženil. Nevěstě bylo dvacet, jemu pak dvacet osm let. Kosárek se však z rodinného štěstí neradoval dlouho. Tuberkulóza zaútočila znovu naplno a naposledy. Ze závěrečného období Kosárkovy tvorby pochází i obraz Krajina s hradní zříceninou, reprezentující mistrné ovládnutí žánru krajinomalby v romanticko-realistickém duchu, s charakteristickými rysy českého krajinářství poloviny 19. století a důrazem na jemně odstíněnou náladu ztvárněnou pokročile realisticky. Přestože jde o námět letní přírody, opět se zde prolíná melancholický podtón. Z roku 1858 pochází také obraz Letní krajina, jehož detail byl zpracován rytcem Václavem Fajtem v roce 2005 k vydání série příležitostných poštovních známek. Námět letní krajiny není u Kosárka v jeho tvorbě převládající, ale patřil zjevně mezi malířovy oblíbené (další například Krajina s dřevěným mostem, Krajina s kaplí). V tomto roce také nemocný malíř absolvoval opakované ozdravné pobyty v Krkonoších, na kterých se snažil stále intenzivně tvořit. Umělecká tvorba Adolfa Kosárka se datuje z největší části do rozsahu období pouhých devíti let (1850–1859), na jejichž sklonku 30. října 1859 (někde uváděno i datum 29. října) přemohla Kosárka v pouhých devětadvaceti letech tuberkulóza. Šest dní statečně bojoval se smrtí, ale tělo podlomené dlouhým strádáním nemělo k životu dostatek sil. Adolf Kosárek umřel mlád. Jeho „romantický osud“ je často spojován paralelou k obdobně osudově stižené postavě českých kulturních dějin Karlu Hynku Máchovi. Zřejmě posledním Kosárkovým dílem je obraz s názvem Krajina s povozem na úvozové cestě. Předčasně a násilně ukončené dílo tohoto umělce pochvalně oceňoval ve svých článcích i jeho současník Jan Neruda. Vdova po Adolfu Kosárkovi se po letech znovu provdala, tentokrát za malíře porcelánu Karla Augusta Rösslera. Dcera, kterou měla s Adolfem Kosárkem, se bohužel též nedožila dlouhého věku a zemřela krátce po matčině novém sňatku v roce 1874 ve věku šestnácti let. Krajinářská tvorba Adolfa Kosárka vlastní cestou dospěla až k realismu, přestože ve svých počátcích byla značně ovlivněna romantismem. Kosárkovy komponované přírodní záběry poetizují českou krajinu a přesahují ve svém významu hranice domácí výtvarné tvorby. Ačkoliv je Kosárek především krajinář, nebyl pro něj důležitý důsledný přepis skutečné krajiny, ale její optický vjem, který vytváří v jeho dílech iluzi krajiny skutečné, a řadí ho tak mezi největší české krajináře. První souborná výstava po Kosárkově smrti byla uspořádána až v roce 1924, další následovala na sklonku padesátých let, v roce 1959, kdy Národní galerie vystavovala díla Adolfa Kosárka při příležitosti stého výročí jeho úmrtí. V rámci tohoto výročí mu byla téhož roku vydána také bohatá obrazová monografie s nedokončenou studií o životě a díle Adolfa Kosárka z pera zesnulé Libuše Halasové, k níž závěr dopsal Václav Vilém Štech. V roce 1984 mu byla v Praze v nakladatelství Odeon opět věnována monografická publikace. Další výstavou pořádanou Národní galerií, byla výstava z roku 1990 a v roce 2011 byla jeho díla hojně zastoupena v rámci výstavy děl slavných žáků Josefa Maximiliana Haushofera u příležitosti dvoustého narození tohoto výtvarného pedagoga, a to spolu s dalšími jeho žáky Juliem Mařákem, Bedřichem Havránkem nebo Adolfem Chválou, kteří reprezentovali pokračující vývoj moderních tendencí českého krajinářství 19. století u nás. Dílo Adolfa Kosárka je zastoupeno v Galerii hlavního města Prahy, Národní galerii, Galerii výtvarných umění v Ostravě, Moravské galerii v Brně, Pražském arcibiskupství, nachází se i v budovách Kanceláře prezidenta České republiky a dalších institucích. Místo svého posledního spočinutí nalezl Adolf Kosárek vedle význačných sochařů a malířů na Malostranském hřbitově. Jeho jméno nese v Jihlavě Kosárkova ulice a v Praze připomíná tohoto umělce Kosárkovo nábřeží nedaleko Mánesova mostu. Na domě „U černého beránka“ ve Valdštejnské ulici v Praze, kde Adolf Kosárek žil a také zemřel, byla roku 1960 odhalena jeho pamětní deska, vytvořená akademickou sochařkou Hanou Wichterlovou, sestrou významného českého chemika Otty Wichterla. Na desce je uvedeno datum úmrtí 29. října.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932 - 2017

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Jaroslav Paur

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.