Kubín Otakar (1883 - 1969)

Otakar Kubín (Othone Coubine), významný česko-francouzský umělec první poloviny 20. století, se narodil 22. října 1883 v Boskovicích, jako předposlední ze sedmi dětí boskovického učitele a knihkupce Jana Kubína, který do Boskovic přišel z rodného Valašska a přiženil se do učitelské rodiny. Umělecké počátky Otakara Kubína můžeme najít již v předškolním věku, kdy si jeho talent hledal cestičku přes vybarvování různých obrázků v časopisech nebo novinách. Není se proto čemu divit, že Kubínovým snem bylo stát se malířem. To však v učitelské rodně nebylo vítáno s nadšením. Jeho otec si přál, aby se mladý Otakar stal také učitelem, a proto jej v patnácti letech přihlásil na učitelský ústav v Brně. Za to, že si mladý Otakar Kubín prosadil nakonec svou, může poděkovat boskovickému rodákovi, rodinnému příteli a řediteli tehdejší sochařsko-kamenické škole v Hořicích Vilému Dokoupilovi, na jehož přímluvu otec ustoupil od svého plánu poslat svého syna do Brna. A tak se Otakar Kubín stal v roce 1898 studentem sochařsko-kamenické školy. Mladý Otakar Kubín se aktivně účastnil společenského a kulturního dění. Zajímal se o literaturu, divadlo, hudbu, archeologii i sport. Významný vliv na jeho život i tvorbu měl další blízký rodinný přítel lékař Karel Snětina, se kterým navštívil v roce 1900 výstavu francouzského umění v Berlíně. Jak říkal sám Kubín, byla jeho tvorba dlouho pod vlivem vzpomínek s Karlem Snětinou. V roce 1900 si Kubín podal přihlášku na Akademii výtvarných umění v Praze. Přijímací zkoušky absolvoval v Myslbekově sochařském ateliéru, kde byl přijat. Na Akademii strávil následujících pět let svého života a vytvořil zde své první obrazy (Švec; Plot zahrady, 1902; Podobizna, 1903; Stoh slámy, 1903). Počátky studií trávil v Myslbekově ateliéru, odkud po roce přešel k malíři, profesorovi Václavu Brožíkovi, kde pracoval pod vedením Vojtěcha Hynaise a po jeho odchodu v roce 1902 pod vedením Schwaigra. Otakar Kubín se však s učitelovým uměleckým názorem nedokázal sžít, a proto raději vstoupil do třídy Franze Thieleho, u něhož nakonec Akademii absolvoval. Po studiu se Kubín vrátil zpět do rodných Boskovic, kde namaloval své první obrazy na motivy jeskynní propasti Macochy (Dno propasti Macochy, 1905), jejichž prodej mu umožnil v roce 1905 odjezd do Antverp na studijní pobyt v Rubensově akademii. Po umělecké stránce neměla však tato zkušenost pro Kubína velký význam. Umožnila mu však pokračovat ve studijní pouti s Bedřichem Feiglem. Dostal se tak přes Brusel až do Paříže, kde se mu naskytla možnost seznámit se s díly uměleckých velikánů, především s díly Vincenta van Gogha, ve kterých Kubín našel přesně to, co v umění obdivoval a po čem toužil. Našel zde odvahu k experimentování a k novému způsobu exprese. Svou tvorbu zasvětil krajinomalbám, zátiším a figurativní malbě. Netrvalo dlouho a po návratu domů se Kubín rozhodl absolvovat další studijní cestu na jih Evropy (Neapol, Brindisi, Řím, Florencie). Zde vznikl jeden z jeho nejznámějších obrazů s názvem Pohled na město Brindisi (1906). Po návratu z cest se Kubín usadil v rodných Boskovicích, kde si zřídil svůj ateliér nazvaný „Bouda“, který si sám postavil. Jak již bylo řečeno, byla v této době tvorba Otakara Kubína pod vlivem exprese Vincenta van Gogha. Ve svých obrazech se Kubín snažil přiblížit zářivosti, barevnosti a vertikálně situovaným plánům, charakteristických právě pro francouzského mistra (Vybírání brambor, 1906; Žně v Boskovicích, 1908). Koncem roku 1906 se zrodila myšlenka na společné generační vystoupení. A tak se v roce brambor, 1906; Žně v Boskovicích, 1908). Koncem roku 1906 se zrodila myšlenka na společné generační vystoupení. A tak se v roce 1907 uskutečnila výstava v Králodvorské ulici v Praze s názvem Výstava osmi. Odtud se poté zrodil název pro výtvarnou skupinu Osma. Na výstavě vystoupili, kromě Otakara Kubína, také Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Emil Filla, Willi Nowak, Max Horb, Bedřich Feigl a jako poslední student akademie Emil Arthur Pittermann-Longen. Výstava vzbudila bouřlivé ohlasy, které však byly povětšinou negativní. V roce 1908 podnikl svou další cestu do Paříže, která jej jen utvrdila v pokusech o nové vyjádření obrazových zákonitostí, jaké našel již dříve v obrazech van Gogha. Následující rok se stal Kubín členem Výtvarného spolku Mánes, se kterým nadále vystavoval. Téhož roku se stal také odborným asistentem kreslení u profesora Aloise Boudy na c. k. Vyšší průmyslové škole v Praze, což mu na delší čas slibovalo existenční zajištění. Zde vytrval až do svého konečného odchodu do Francie. Rok 1912 se stal pro Otakara Kubína mezníkem jak v oblasti malířské, tak životní. Oženil se totiž se sekretářkou kancléře Přemysla Šámala, Blaženou Katzovou, se kterou ještě téhož roku vyměnil jistotu pražského působení za nejistou budoucnost a odjel do již zmíněné Francie. V této době je Kubín stále pod vlivem expresionismu, ale ve svém nitru silněji cítí, že způsob, jakým se snažil doposud vyjadřovat své představy, není úplný. Významným impulsem a příkladem jeho tvorbě se stal kubismus ve škole Alberta Gleizese. I když se však Kubín nikdy doslovným kubistou nestal, vryly se jeho obrazy nesmazatelně do kubistických publikací. Nelehké existenční začátky v Paříži mu pomohl řešit kontakt s berlínským spolkem Sturm a jeho galeristou Herwarthem Waldenem, který označil Kubínovu tvorbu za přínos do světa „kubistického expresionismu“. V roce 1913 se Kubín zúčastnil výstavy Podzimní salon v Berlině pořádané právě zmíněným Herwarthem Waldenem. Dále se jako jediný český umělec zúčastnil moskevské výstavy Kárový spodek s obrazy Milenci a Job proklínající Boha. Následuje další série výstav v pařížském Salónu nezávislých a berlínské galerii der Sturm. V roce 1914 uspořádal svou samostatnou výstavu. Slibně se rozvíjející kariéru však zastavila válka. Jako občané nepřátelské země byli manželé Kubínovy internování do cizineckého tábora v Bordeaux. Díky manželčiným známostem dosáhli propuštění a Kubín přijal místo v pařížské Národní knihovně. Obživu rodiny obstarávala Kubínova žena a malíř sám se mohl usilovněji ponořit do studia umění. S nedostatku finančních zdrojů se Kubín zaměřuje na kresbu, a tím na přechod ke klasicismu. Kubínova kresba spočívá na zdůraznění pevné trhané obrysové linky, která se postupem času stávala plynulejší a jemnější. Roku 1919 uspořádal Kubín soubornou výstavu svých kreseb v galerii Bernouard v Paříži, která byla pro autora úspěšná. V tomto období začal malíř podepisovat svá díla signaturouOthone Coubine. Po skončení války se opět vrací ke svým krajinomalbám a figurativní tvorbě. Hlavním motivem Kubínovy tvorby se stala Provensálská a Francouzská krajina, která jej proslavila (Krajina z Aptu, 1920; Podzim v Provence, 1921; Krajina z Nicy, 1922; Krajina v Provence, 1923; Provensálská krajince stromem, 1925). V těchto dílech je patrná Kubínova touha po klidu a míru. Vyjádření neměnnosti a stálosti je doprovázeno tlumenými barvami pozdního léta nebo podzimu. Proto v těchto obrazech nenajdeme ani náznak vodní hladiny, vodního toku nebo jasnou zeleň, jakožto symboly neklidného mládí, pomíjivosti a neklidu. Nejen krajiny vstupuji do Kubínovy tvorby. Na duševní krizi způsobené smrti svého jediného syna a nemoci manželky reaguje uzavřením se okolnímu světu a jeho odcizenost vstupuje prostřednictví figurativních motivů do jeho malby. Inspiraci postav hledá ze života kolem sebe (Stará krajkářka, 1918; Krajkářka z Haute-Loire, 1919; Pradlena, 1920; Venkované z Auvergne, 1923), které většinou zachycuje v hlubokém zamyšlení nebo při odpočinku po práci. Díky spolupráci s obchodníkem Adolphem Baslerem se dostal Kubín z finančních potíží a v roce 1925 si mohl zakoupit starý zámek v Simiane, kde pokračoval ve své práci (Simiane, 1925 – 1928; Jarní krajina v Simiane, 1934). Na tomto místě se život Otakara Kubína odvíjí bez nějakých převratnějších událostí či změn. Po druhé světové válce se Otakar Kubín rozhodl navštívit svou rodnou vlast. Opustil tak klid provensálského zákoutí a koncem roku 1951 odjel do Československa, kde se naplňuje závěrečná etapa jeho života a tvorby. S tehdejším socialistickým cítěním se Kubín sžil dobře. Do své rodné země přijíždí s nadšením pro novou sociální ideu. Socialisté však chtěli jen využít světoznámého Kubína pro svou kulturní politiku a slíbeného postavení a ubytování se malíři nedostalo. Původně měsíční pobyt protáhl se až na několik let. Co se týče Kubínovy poválečné tvorby za pobytu v Československu, tak ta již žádná zásadní obrat čí zlom nezaznamenala. Často se spíše vracel ke svým starým obrazovým dílům dvacátých a třicátých let, které doplňoval o repliky a další varianty. Vzpomínal tak na nejšťastnější dobu své umělecké existence v Provence. Během prvních dvou let svého pobytu se nostalgicky vracel do rodných Boskovic, které jej dělaly jistou dobu zase šťastným, a kde také ještě namaloval řadu svých obrazů (Knínice, 1952; Krajina s kostelíkem; Krajina se stromem). Nádech obrazů však nebyl tak barevně pestrý jako dříve. Tmavější tóny barev a pochmurnost provázely Kubínovu tvorbu. Věnoval se rovněž i figurální malbě, která měla být vyjádřením umělcova postoje a vztahu k socialismu (Partyzán; Bojovníci míru na barikádách) a podobiznám svých známých (Daduna, 1957; Paní Komárková, 1958). Postupem času však převládl stesk po Francii, a proto se roku 1964 vrátil zpět do Simiane. Otakar Kubín zemřel ve Francii 17. října 1969. Svým dílem se nesmazatelně zapsal do dějin výtvarného umění u nás i v zahraničí.

Balcar Jiří

1929 - 1968

Bauch Jan

1898 - 1995

Bartovský Václav

1903 - 1961

Bělocvětov Andrej

1923 - 1997

Beneš Vincenc

1883 - 1979

Beneš Vlastimil

1919 - 1981

Beran Zdeněk

1937 - 2014

Born Adolf

1930 - 2016

Boštík Václav

1913 - 2005

Boudník Vladimír

1924 - 1968

Brázda Pavel

1926

Burian Zdeněk

1905 - 1981

Cimbura Emil

1922

Čapek Josef

1887 - 1945

Černý Karel

1910 - 1960

Demartini Hugo

1931 - 2010

Diviš Alén

1900 - 1956

Exner Ivan

1960

Fára Libor

1925 - 1988

Hejna Václav

1914 - 1985

Filla Emil

1882 - 1953

Fišárek Alois

1906 - 1980

Foltýn František

1891 - 1976

Fremund Richard

1928 - 1969

Gross František

1909 - 1985

Grygar Milan

1926

Gutfreund Otto

1889 - 1927

Hilmar Jiří

1937

Hlinomaz Josef

1914 - 1978

Hudeček František

1909 - 1990

Chad Václav

1923 - 1945

Chatrný Dalibor

1925 - 2012

Chlupáč Miloslav

1920 - 2008

Istler Josef

1919 - 2000

Janeček Ota

1919 - 1996

Janoušek František

1890 - 1943

Janoušková Věra

1922 - 2010

Jíra Josef

1929 - 2005

Jiroudek František

1914 - 1991

Jiří John

1923 - 1972

Justitz Alfréd

1879 - 1934

Kafka Čestmír

1922 - 1988

Kars Jiří

1880 - 1945

Kiml Václav

1928 - 2001

Kmentová Eva

1928 - 1980

Koblasa Jan

1932

Kolář Jiří

1914 - 2002

Kolářová Běla

1923 - 2010

Kolíbal Stanislav

1925

Kolínská Jitka

1930 - 1992

Komárek Vladimír

1928 - 2002

Kopecký Bohdan

1928 - 2010

Kopecký Vladimír

1931

Kosárek Adolf

1830 - 1859

Kotík Jan

1916 - 2002

Kotík Pravoslav

1889 - 1970

Král Jaroslav

1883 - 1942

Kremlička Rudolf

1886 - 1932

Kubíček Jan

1927 - 2013

Kubín Otakar

1883 - 1969

Kubišta Bohumil

1884 - 1918

Kupka František

1871 - 1957

Lacina Bohdan

1912 - 1971

Lada Josef

1887 - 1957

Laška Pavel

1907 - 1983

Lhoták Kamil

1912 - 1990

Liesler Josef

1912 - 2005

Linhart Kamil

1920 - 2006

Lukavský Jaroslav

1924 - 1984

Majerník Cyprián

1909 - 1945

Málek Antonín

1937

Malich Karel

1924

Marešová Milada

1901 - 1987

Matal Bohumír

1922 - 1988

Matoušek František

1901 - 1961

Medek Mikuláš

1926 - 1974

Menčík Václav

1926

Mirvald Vladislav

1921 - 2003

Mrkvička Otakar

1898 - 1957

Muzika František

1900 - 1974

Načeradský Jiří

1939 - 2014

Nejedlý Otakar

1883 - 1957

Němec Rudolf

1936 - 2015

Nemes Endre

1909 - 1985

Nepraš Karel

1932 - 2002

Nešleha Pavel

1937 - 2003

Netík Miroslav

1920

Novák Vladimír

1947

Novák Ladislav

1925 - 1999

Ouhel Ivan

1945

Ovčáček Eduard

1933

Paderlík Arnošt

1919 - 1999

Paur Jaroslav

1918 - 1987

Pelc Antonín

1895 - 1967

Pešicová Jaroslava

1935 - 2015

Piesen Robert

1921 - 1977

Preissig Vojtěch

1873 - 1944

Procházka Antonín

1882 - 1945

Radimský Václav

1867 - 1946

Rittstein Michael

1949

Róna Jaroslav

1957

Ronovský František

1929 - 2006

Rykr Zdeněk

1900 - 1940

Schikaneder Jakub

1855 - 1924

Sion Zbyšek

1938

Sklenář Zdeněk

1910 - 1986

Slavíček Antonín

1870 - 1910

Slavík Otakar

1931 - 2010

Smetana Jan

1918 - 1998

Sopko Jiří

1942

Souček Karel

1915 - 1982

Stratil Václav

1950

Sutnar Ladislav

1897 - 1976

Sychra Vladimír

1903 - 1963

Sýkora Zdeněk

1920 - 2011

Šíma Josef

1891 - 1971

Šimák Lev

1896 - 1989

Šimotová Adriena

1926 - 2014

Šlenger Karel

1903 - 1981

Špála Václav

1885 - 1946

Štorek František

1933 - 1999

Štyrský Jindřich

1899 - 1942

Tichý František

1896 - 1961

Tikal Václav

1906 - 1965

Tittelbach Vojtěch

1900 - 1971

Toyen

1902 - 1980

Trampota Jan

1889 - 1942

Váchal Josef

1884 - 1969

Válová Jitka

1922 - 2011

Valter Karel

1909 - 2006

Vobecký František

1902 - 1991

Vostřebalová - Fischerová Vlasta

1898 - 1963

Vožniak Jaroslav

1933 - 2005

Vyleťal Josef

1940 - 1989

Wachsman Alois

1898 - 1942

Wiesner Richard

1900 - 1972

Zoubek Olbram

1926 - 2017

Zrzavý Jan

1890 - 1977

Zykmund Václav

1914 - 1984

Kokolia Vladimír

1956

Bauernfreund Jakub

1904 - 1976

Kaláb František

1908 - 1950

Klápště Jaroslav

1923 - 1999

Malý František

1900 - 1980

Podhrázský Stanislav

1921 - 1999

Serpan Jaroslav (Laroslav Sossountzov)

1922 - 1976

Vaca Karel

1919 - 1989

Neuschul Ernst

1895 - 1968

Orlik Emil

1870 - 1932

Fuka Vladimír

1926 - 1977

Mrázková Daisy

1923 - 2016

Trnka Jiří

1912 - 1969

Kyncl František

1934 - 2011

Herbst Jaroslav

1887 - 1971

Michalčík Antonín

1914 - 1998

Piskač Bedřich

1898 - 1929

Kubíček Jánuš

1921 - 1993

Urbásek Miloš

1932 - 1988

Merta Jan

1952

Procházková Linka

1884 - 1960

Dlouhý Bedřich

1932

Hliněnský Robert

1908 - 1979

Aleš Lamr

1943

Puchnarová Dana

1938

Gruber Ivan

1929

Hendrych Jan

1936

Jiří Mědílek

1954

Plicka Karel

1894 - 1987

Miroslav Šnajdr

1952

Smutný Oldřich

1925

Preclík Vladimír

1929 - 2008

Milan Kyncl

Tomáš Rajlich

Karel Nepraš

Rotrekl Theodor

Karel Valter

Štech Adam

Sophistica Gallery Privátní galerie českého moderního umění a současného umění.